„Já žádné šperky nenosím.“
„Ty zase máš všechny ty dýky a ostatní věci.“
„Dobře, ale já je potřebuju, to jsou moje pracovní nástroje.“
„No dobrá.“
„Podívej, vždyť je tady nemusíš nechat, uložíme je do mého váčku a vezmeme s sebou. Ale teď už musíme jít. Prosím!“
„Sbohem,“ prohlásil duch smutně, když pozoroval, jak se tiše prosmýkli na dvůr. Pak se přetřepetal ke své mrtvole, která ovšem nebyla nijak zvláštní společnicí.
Když dorazili na střechu, vánek zesílil. Byl také teplejší a sušší.
Na druhém břehu už dvě nebo tři starší pyramidy vysílaly svou záři, ale plameny byly slabé a vypadaly divně.
„Všechno mě svědí,“ ozvala se Ptraci. „Co se děje?“
„Já mám zase pocit, jako by měla každou chvíli začít pořádná bouře,“ zavrtěl hlavou Těpic a upíral pohled přes řeku na Velkou pyramidu. Její čerň zhoustla, takže teď vypadala jako temně černý trojúhelník v šedě černé noci. Kolem její základny pobíhaly lidské postavičky podobné bláznům, kterým chytil útulek.
„Co je to bouře?“
„To se těžko popisuje,“ prohlásil nepřítomným tónem. „Nevidíš, co to tam dělají?“
Ptraci upřela pohled přes řeku.
„Vypadá to, jako když mají nějak moc naspěch,“ odpověděla.
„No, mně to připadá spíš jako panika.“
Vzplálo několik dalších pyramid, ale místo toho, aby plameny jako každé noci vyšlehly v rovném sloupu k nebesům, blikaly a kývaly se sem a tam v neviditelném větru.
Těpic se otřásl. „No, pojďme,“ řekl, „nejdřív tě musíme dostat odsud.“
„Říkal jsem hned, že jsme ji měli zakrýt už dnes večer,“ křičel Ptakospar IIb do jekotu pyramidy. „Ted ho tam nahoru nedopravím, turbulence kolem vrcholu musí být strašlivé!“
Led nasbíraný za dne se začal z mramoru, který byl teď na dotek teplý, odpařovat. Ptakospar IIa zíral nepřítomně na vrcholový kámen ležící na svém podstavci a pak na svého bratra, který byl stále ještě v noční košili.
„Kde je otec?“ zeptal se.
„Poslal jsem jednoho z nás, aby ho probudil,“ odpověděl IIa.
„Koho?“
„Jednoho z vás.“
„Aha.“ IIb znovu obrátil pohled k vrcholovému kameni. „Není tak hrozně těžký,“ řekl nakonec. „Dva bychom ho tam možná dostali.“ Vrhl na bratra pátravý pohled.
„Ty ses musel zbláznit. Pošli pár chlapů, ať to udělají.“
„Všichni utekli —“
Kus po proudu se pokusila vzplanout další pyramida, zabublala, pak vyvrhla ječící potrhaný plamen, který proletěl obloukem po nočním nebi a uzemnil se těsně pod vrcholem Velké pyramidy.
„Už začíná blokovat ostatní!“ vykřikl IIb. „Pojí, musíme ji odpálit, je to jediná možnost!“
Zhruba ve třetině výše pyramidy z jejího boku najednou vyrazil fialový blesk a udeřil do kamenné sfingy. Vzduch kolem se vařil.
Oba bratři si zavěsili kámen mezi sebe a potácivým krokem se vydali k lešení, zatímco prach kolem nich se rozvířil a začal vytvářet podivné obrazce.
„Slyšíš něco?“ zeptal se IIb, když se dopotáceli na první plošinu.
„Co? Myslíš to, jak hmota času a prostoru prochází tou ždímačkou?“ odpověděl IIa.
Architekt vrhl na bratra pohled, ve kterém byla určitá dávka obdivu. To byla na účetního dost nezvyklá poznámka. Pak se na jeho tvář ovšem vrátil původní vystrašený výraz. „Ne, to nemyslím.“
„Tak myslíš ten jekot vzduchu, který prožívá nesnesitelná muka?“
„Ne, to taky ne,“ odpověděl IIb mírně dotčeně. „Já myslím to skřípění.“
Tři další pyramidy vybily svou energii v plamenech, které zasyčely nízkými mračny a vlily se do černého mramoru vysoko nad hlavami obou bratrů.
„Nic takového neslyším.“
„Mám dojem, že to přichází odněkud zevnitř.“
„No, jestli chceš, můžeš si na ni položit ucho, ale já to neudělám.“
Lešení se kývalo v bouři a oba bratři vystupovali po žebříku do dalšího patra, zatímco v závěsu mezi nimi se kolébal vrcholový kámen.
„Říkal jsem, že to nemáme dělat,“ zabručel účetní, když mu kámen dosedl na nohu. „Neměli jsme to stavět.“
„Víš co? Drž chvíli zobák a přizvedni kámen na svém konci, ano?“
A tak oba bratři Ptakosparové pomalu stoupali nahoru, jeden rozkývaný žebřík za druhým, patro za patrem, vzhůru podél úbočí Velké pyramidy. Menší hrobky podél Mžilu se zatím jedna po druhé zapalovaly a oblohu křižovaly syčící ohnivé čáry.
Bylo to zhruba v té chvíli, kdy největší matematik světa, který ležel v útulném pohodlí své stáje, přestal žvýkat píci a uvědomil si, že s čísly se děje něco velmi podivného. Se všemi čísly.
Velbloud vrhl na Těpice pátravý pohled zpod obočí. Jeho výraz dával jasně najevo, že ze všech jezdců na světě, které by nechtěl nést na hřbetě, je Těpic na prvním místě. Jenže velbloudi se takhle dívají na každého. Velbloudi přistupují k lidské rase velmi demokraticky. Nenávidí rovným dílem každého jejího příslušníka a nerozlišují rasu, pohlaví ani postavení.
Tenhle vypadal, jako když právě rozžvýkal kostku mýdla.
Těpic se podíval podél budovy královských stájí, které kdysi ukrývaly stovky velbloudů. Byl by dal svět za koně a slušný malý kontinent za poníka. Jenže ve stájích teď zbývaly jen trosky několika válečných vozů, zbytky někdejší vojenské slávy, postarší slon, jehož přítomnost tady byla skutečnou záhadou, a tento jediný velbloud. Vypadal jako výjimečně neschopné zvíře. Začínal být prodřený na kolenou.
„Tak, to je ono,“ řekl Těpic Ptraci. „V noci bych se na řeku neodvážil. Můžu se pokusit dostat tě přes hranice.“
„Má to sedlo správně?“ zavrtěla Ptraci hlavou. „Vypadá hrozně legračně.“
„Je připevněno na hrozně divném zvířeti,“ uklidňoval ji Těpic. „Jak na něj vylezeme?“
„Viděla jsem poháněče velbloudů při práci. Myslím, že je vždycky pořádně praštili velkou tyčí.“
Velbloud si klekl a vrhl po ní blazeovaný pohled.
Těpic pokrčil rameny, otevřel dveře stáje, vedoucí do širého světa, a zíral do tváří pěti strážných.
Rychle ustoupil o několik kroků. Oni o několik kroků postoupili. Tři z nich svírali těžké mžilské luky, které dokázaly prohnat šíp dubovými dveřmi nebo změnit útočícího hrocha ve tri tuny pohyblivého mletého. Strážní z nich zatím nikdy nemuseli vystřelit po spoluobčanovi, ale teď vypadali, jako kdyby jim ta myšlenka nebyla příliš vzdálená.
Kapitán stráží poklepal jednoho z mužů po rameni a prohlásiclass="underline" „Běž a informuj nejvyššího kněze.“
Pak upřel pohled na Těpice. „Odhoď všechny zbraně,“ přikázal.
„Cože? Všechny?“
„Slyšel jsi, všechny.“
„To bude nějakou dobu trvat,“ upozornil ho Těpic opatrně.
„A ruce drž tak, abych na ně viděl,“ dodal kapitán.
„No, tak tady bychom se mohli dostat vážně do slepé uličky,“ prohlásil Těpic. Podíval se z jednoho strážného na druhého. Znal různé způsoby neozbrojeného boje, ale většina z nich vycházela z předpokladu, že kousek od vás nestojí strážný s nataženým lukem, připravený prohnat vámi při sebemenším pohybu šíp. Byl si skoro jistý, že by se mu podařilo uskočit stranou, a jakmile by jednou zmizel mezi přepážkami stáje, získal by čas…
Jenže to by jim nechal Ptraci napospas. Kromě toho nemohl se potulovat kolem a vést válku se svými vlastními vojáky. To nebylo vhodné chování a nehodilo se dokonce ani na krále.