Za strážnými se něco pohnulo a objevil se Dios, tichý a nezadržitelný jako zatmění měsíce. Nesl zapálenou pochodeň, jejíž plamen se odrážel na jeho holé lebce v podobě bláznivě poskakujících světélek.
„Aha,“ prohlásil spokojeně. „Takže svatokrádežníci byli konečně polapeni. Dobrá práce.“ Potom pokynul kapitánovi. „Hoďte je krokodýlům.“
„Die?“ řekl Těpic, když dva strážní sklonili luky a vykročili k němu.
„Říkal jsi něco?“
„Ty dobře víš, kdo jsem, člověče. Nebuď hlupák.“
Nejvyšší kněz pozvedl pochodeň.
„Věřím, že bys mě rád doběhl,“ odpověděl Dios, „ale metaforicky vzato je to prakticky naopak.“
„Tak to už přestává být vtipné,“ zamračil se Těpic. „Přikazuju ti, abys jim řekl, kdo jsem.“
„Jak si přeješ. Tento vrah,“ prohlásil a jeho hlas měl zvuk a sílu plamene autogenu, „zabil krále.“
„Já jsem král, u všech sakrů,“ ušklíbl se Těpic. „Jak jsem mohl zabít sám sebe?“
„My nejsme žádní hlupáci,“ odpověděl mu Dios. „Tihle muži, vědí, že král se v noci neplíží palácem, natož aby se spolčoval s odsouzenými zločinci. Jediné, co zbývá zjistit, je, jak ses zbavil těla.“
Upřel Těpicovi oči do tváře a Těpic pochopil, že nejvyšší kněz je šílený. Byl to ten zvláštní druh šílenství, způsobený tím, že je člověk tak dlouho sám sebou, až se mu do mozku vtisknou základní projevy příčetnosti. Jak je asi skutečné starý? pomyslel si Těpic.
„Tihle vrazi, to jsou mazaní lidé,“ řekl Dios. „Dejte si na něj pozor.“
Za knězem něco zařinčelo. Ptraci se po něm dost neúspěšně pokusila hodit bodec na pobízení velbloudů a samozřejmě ho minula.
Zatímco se všichni dívali tím směrem, Těpic zmizel. Oba strážní, kteří stáli vedle něj, se pomalu sunuli k zemi a sténali.
Dios se usmál.
„Chyťte tu ženu,“ vyštěkl. Kapitán se vrhl kupředu a chytil Ptraci, která se ani nepokoušela o útěk. Dios se sehnul a zvedl bodec.
„Venku jsou další vojáci,“ řekl. „Jsem si jistý, že si to uvědomuješ. Je ve tvém zájmu, abys ses vzdal.“
„Proč?“ ozval se Těpic ze stínů. Právě vytahoval z boty sametový sáček s rozloženou foukačkou.
„Abys mohl být na příkaz krále hozen posvátným krokodýlům,“ zněla odpověď.
„Tak to se mám na co těšit, co?“ prohlásil Těpic a horečnatě do sebe šrouboval jednotlivé části foukačky.
„Jistě to pro tebe bude ta nejpřijatelnější z mnoha dalších možností,“ ujišťoval ho Dios.
Zatím v temnotě přejel Těpic citlivými prsty po povrchu šipek označených kódovými znaky. Většina vlastních jedů už touhle dobou zeslábla, nebo dokonce vyprchala úplně, ale bylo tady několik dalších, které měly za úkol pouze uspat, a ty měly poměrně dlouhou trvanlivost. Vrah se totiž mohl dostat do situace, kdy musel cestou ke svému plánovanému inhumovanému zneškodnit několik stráží nebo osobních strážců. Pokládalo se za neslušné inhumovat i je.
„Můžeš nás pustit,“ navrhl Těpic. „Stejně si myslím, že to je to, o co ti jde, ne? Abych zmizel a už se nikdy nevracel? Mně by to docela vyhovovalo.“
Dios zaváhal.
„Myslím, že se předpokládá, že řeknu ‚a to děvče necháte běžet‘,“ řekl.
„Aha, samozřejmě. To taky,“ přikývl ve tmě Těpic.
„Ne. To bych zanedbal povinnosti, které mám ke králi,“ odmítl Dios.
„Pro smilování bohů, Die, ty přece víš, že král jsem já!“
„Ne. Krále vidím docela jasně před sebou. Ty nejsi král,“ odpověděl kněz.
Těpic vyhlédl nad okrajem jednoho stání. Přes rameno mu vyhlížel velbloud.
A pak se svět zbláznil.
Tedy přesně řečeno stal se ještě bláznivější.
Teď už plály všechny pyramidy a plnily oblohu svou pochmurnou září, když bratři Ptakosparové dorazili na nejvyšší pracovní plošinu.
IIa se zhroutil na prkennou podlahu a sípal jako protržený kovářský měch. Několik desítek centimetrů od něj se šikmo zvedala rozpálená stěna pyramidy. Teď už nepochyboval o tom, že pyramida skřípe jako loď za bouře na moři. Nikdy se příliš nestaral o obyčejnou mechaniku, byl to protiklad finančních nákladů na stavbu pyramidy, ale byl si naprosto jistý, že brát ten skřípot na lehkou váhu by byla stejná chyba jako tvrdit, že II a II je V.
Bratr se natáhl, aby se dotkl kamene, ale rychle odtáhl prsty, když mu z prstů začaly vyskakovat malé jiskřičky.
„To teplo je cítit,“ řekl. „Je to překvapující.“
„Proč?“
„Že se zahřeje taková hmota. Jen si vezmi tu tonáž!“
„Mně se to nelíbí Dvabé!“ zavrtěl hlavou IIa. „Co kdybychom ten kámen prostě nechali tady, co? Určitě by se mu tady nic nestalo a ráno sem můžeme poslat partu a ti budou přesně vědět, co s ním mají —“
Jeho hlas utonul v hluku dalšího výboje, který proletěl vzduchem a narazil na pilíř roztančeného vzduchu nějakých patnáct metrů nad jejich hlavami. Zachytil se lešení.
„Kašlu na to,“ roztřásl se. „Jdu od toho.“
„Počkej minutku,“ ozval se IIb. „Mě by zajímalo, co to skřípe? Kámen takhle skřípat nemůže!“
„Copak jsi hluchý? Hýbe se celé lešení!“ vykřikl IIa s vytřeštěnýma očima. „Řekni mi, že je to lešení,“ žadonil.
„Ne. Tentokrát jsem si jistý. Ozývá se to zevnitř.“
Zírali jeden na druhého a pak na nepříliš pevný žebřík, který vedl k vrcholu pyramidy, nebo přesněji na místo, kde měl vrchol být.
„Pojď!“ prohlásil IIb. „Nemůže vzplanout a hledá způsob, jak se vybít —“
Ozval se hluk podobný zasténání světadílů.
Těpic to cítil. Cítil, že je mu kůže několikrát menší. Cítil, že ho někdo drží za uši a pokouší se mu ukroutit hlavu.
Viděl, jak kapitán stráže padl na kolena a snaží se strhnout si přilbu. Těpic přeskočil stání.
Pokusil se ho přeskočit. Všechno bylo špatně a Těpic těžce dopadl na zem, která se právě rozhodovala, zda se nemá stát stěnou. Podařilo se mu udržet na nohou, ale gravitace s ním smýkla stranou, a tak poskakoval bokem uličkou stáje a snažil se udržet rovnováhu.
Stáje se smršťovaly a natahovaly jako obrázek v pokřivených zrcadlech. Kdysi se zašel podívat, tedy všichni tři se rozhodli vyhodit půl tolaru a zašli se podívat na zázraky do kočovného „Měsíčková úžasného světa za zrcadlem (bludiště l čtvrťák)“. Jenže tenkrát věděl, že je to jen pokřivené sklo, které vám změní hlavu do tvaru uzenky a z nohou udělá fotbalové míče. Těpic si jenom zoufale přál, aby se to všechno, co se teď kolem něj děje, dalo vysvětlit právě tak jednoduchým způsobem.
Rozběhl se na nejistých nohách k Ptraci a nejvyššímu knězi, zatímco svět kolem něj se nadouval a smršťoval, a dost ho potěšilo, když viděl, jak se dívka zazmítala v Diově sevření a udeřila ho tvrdou pěstičkou přímo za ucho.
Pohyboval se jako ve snu a vzdálenost k cíli se neustále měnila jako gumová páska. Při dalším kroku narazil do zápasící dvojice jako dělová koule. Chytil Ptraci za ruku a odpotácel se i s ní k velbloudímu stání, kde stále ještě stálo to podivné zvíře a pozorovalo celou scénu s výrazem nepříliš silného zájmu. Chytil velblouda za otěže.
Jak se ukázalo, nikdo neměl v úmyslu je zdržovat, když si navzájem pomáhali dveřmi ven do bláznivé noci.