Ty Mrcha si zatím mysleclass="underline" … Delta na druhou. Takže výsledek rozměrového tlaku k se projeví jako devadesátistupňový posun Chi lomeno 16 lomeno x součtu všech množin K, a to pro jakékoliv tři konstanty. Nebo čtyři minuty, plus minus deset vteřin…
Velbloud znovu sklopil zrak k polstrovaným chodidlům vlastních nohou.
Musíme zrychlit do trysku.
„Jak jsi ho k tomu donutila?“ zavrtěl Těpic vyděšeně hlavou.
„Já ho nenutila! Dělá to sám od sebe. Drž se!“
Nebylo to snadné. Těpic sice velblouda osedlal, ale zapomněl na postroj. Ptraci se držela hrsti velbloudí srsti. Všechno, co měl k dispozici Těpic, byly hrsti Ptraci. Bez ohledu na to, kam se pokoušel položit ruce, dotýkal se vlahé hebké pokožky. Na něco takového ho jeho dlouhodobé studium ani v nejmenším nepřipravilo, zatímco, jak bylo vidět, Ptraci to z míry nevyvádělo, takže na něco takového připravená být musela. Její dlouhé vlasy ho švihaly do tváře a velmi intenzivně voněly nějakým exotickým parfémem.
„Jsi v pořádku?“ vykřikl do větru.
„Visím na něm tak tak za kolena!“
„To musí být hrozně těžké!“
„Ty máš zvláštní výcvik!“
Velbloudi běhají tak, že vyhodí nohy tak daleko před sebe, jak je to jen možné, a pak se s nimi snaží udržet krok. Kolenní klouby jim při tom chrastí jako bláznivé kastaněty. Ty Mrcha se hnal po stoupající cestě ven z údolí a kličkoval úzkou roklinou, která směřovala pod vápencovými útesy k poušti, jež se rozkládala na náhorní plošině.
A za nimi, trýzněna nepopsatelným způsobem neustálým přílivem geometrie, sténala Velká pyramida, neschopná zbavit se své časové zátěže. Nakonec se zvedla, její základna se utrhla od země a pyramida naprosto nezadržitelně zahučela vzduchem jako něco, co není z tohoto světa, pootočila se o devadesát stupňů a dosedla. Přitom provedla něco strašlivého s materií času i vesmíru.
Ty Mrcha v roklině ještě zrychlil, krk natažený kupředu v celé délce, mohutné nozdry otevřené jako nasávací otvory proudového letadla.
„Je vyděšený!“ zaječela Ptraci. „Zvířata vždycky poznají, když se dějí takové věci!“
„Požár pralesa a tak!“
„Nejsou tady žádné stromy!“
„No tak záplavy a tak! Mají takový zvláštní přírodní smysl.“
…Phi * 1700 (u/v). Vedlejší kořen e/v. Rovná se pravděpodobnosti 7 ku 12…
Narazila na ně zvuková vlna. Zvuk byl tichý jako rozfouknuté chmýří pampelišky, oznamující půlnoc, ale měl tlak. Převalil se přes ně, takže se v něm chvíli dusili jako pod sametovým závěsem a žaludky se jim houpaly, jako kdyby pozřeli jaternicový prejt v hodně laciném bufetu.
A byl pryč.
Ty Mrcha zpomalil do chůze, což byl komplikovaný proces, při němž musel instruovat postupně každou nohu zvlášť.
Měli pocit uvolnění, dojem, že ten strašlivý tlak povolil.
Ty Mrcha se zastavil. V temnotě, která bezprostředně předchází svítání, zahlédl chomáč ostnatých křovin rostoucích mezi kameny u stezky.
…levého úhlu x se rovná 37. Y se rovná 19 a z 43.
Chramst…
Všude kolem zavládl mír. Kromě škrundání velbloudího zažívacího traktu a občasného zahoukání pouštní sovy bylo ticho.
Ptraci sklouzla ze svého místa a poněkud škrobeně si sedla na zem.
„Můj zadek,“ prohlásila pak všeobecně do pouště, „je jeden jediný puchýř.“
Těpic také seskočil a napůl vylezl a napůl se vyškrabal do stráňky vedle cesty, pak přeběhl popukanou pískovcovou rovinku, která končila příkrým srázem, ze kterého byl nádherný výhled do údolí.
Jenže to tam nebylo.
Když se Koprkvaš, mistr balzamovač, probudil, celé tělo ho brnělo pocitem, že něco není v pořádku. Vyklouzl z postele a spěšně se oblékl, pak odtáhl závěs, který plnil úlohu dveří.
Noc byla hebká a sametová. Pod bzukotem a zpěvem cikád a jiného hmyzu se téměř na hranici slyšitelnosti ozýval jiný zvuk — tichý praskavý sykot.
Možná že právě to ho probudilo.
Vzduch byl teplý a vlhký. Od řeky se zvedaly celé kotouče mlhy a —
Pyramidy nesvítily.
Vyrostl v tomhle domě, budova byla v majetku jejich rodiny tisíce let a vídával pyramidy plát tak často, že už je nevnímal víc než vlastní dech. Ale teď byly temné a tiché a ticho křičelo a temnota oslepovala.
Ale to nebylo to nejhorší. Jak se jeho zděšené oči upřely na prázdné nebe nad nekropolí, uviděl hvězdy a to, po čem se pohybovaly.
Koprkvaš byl nejdřív zděšený. Ale pak, když se na chvilku zamyslel, zastyděl se sám za sebe. Koneckonců, řekl si, vypadá to přesně tak, jak mi to vždycky popisovali. Je to logické. Jenže já to teprve teď vidím poprvé tak, jak to má být.
Tak. Cítím se teď lépe, když jsem si to tak zdůvodnil?
Ne.
Obrátil se a s hlasitým pleskáním sandálů se rozběhl po ulici k domu, ve kterém bydlel Gern a jeho početná rodina. Vytáhl protestujícího pomocníka ze společné spací rohože, vyvlékl ho na ulici, obrátil mu tvář k nebi a zasyčel. „Řekni mi, co vidíš!?“
Gern zašilhal.
„Vidím hvězdy, mistře,“ prohlásil.
„A na čem to visí, mládenče?“
Gern se poněkud uvolnil. „To je jednoduché, mistře. Každý ví, že hvězdy visí na těle bohyně Nešt, která se prohýbá od… a sakra!“
„Vidíš ji také?“
„Oh, maminko,“ zašeptal Gern a klesl na kolena.
Koprkvaš přisvědčil. Byl věřící muž. Člověku dodávalo jistotu vědomí, že bohové tam někde jsou. Hrozné na tom bylo, když člověk zjistil, že jsou tady.
Protože nad hlavami se jim rozkládalo nesmírné tělo ženy, jemně modré v místech ozařovaných světlem vodnatých hvězd, temné modré ve stínech.
Byla obrovská a její míry meziplanetární. Stín mezi jejími galaktickými ňadry — to byla temná mlhovina, oblouk jejího břicha tvořil vír planoucích plynů, pupek, ta neproniknutelná čerň, ze které se rodí nové hvězdy. Nepodpírala nebe. Byla nebe.
Obrovská smutná tvář, obrácená vzhůru nohama na posměrném obzoru, zírala přímo na Koprkvaše. A Koprkvaš si začal uvědomovat, že málokterá věc dokáže tak otřást vírou jako to, když na vlastní oči, přesně a jasně, spatříte objekt své víry. To je totiž chvíle, kdy víra končí, protože už jí není zapotřebí.
„A do psí nohy,“ zasténal Gern. Koprkvaš do něj strčil.
„Nech toho,“ křikl mu do obličeje, „a pojď se mnou!“
„Ale, mistře, co budeme dělat?“ Koprkvaš se rozhlédl po spícím městě. Neměl ani nejmenší představu.
„Půjdeme do paláce,“ prohlásil pevně. „Je to pravděpodobně nějaký trik toho… té… tmy. V každém případě zanedlouho vyjde slunce.“
Vykročil k paláci a přál si být na Gernově místě, aby mohl ukázat alespoň zlomek té hrůzy, která s ním uvnitř lomcovala. Pomocník ho následoval jakýmsi cválavým plížením.
„Vidím proti hvězdám zvláštní stíny, mistře! Vidíte je taky, mistře? Tam, kolem okraje světa, mistře!“
„To je jen mlha,“ uklidňoval ho Koprkvaš a cílevědomě upíral oči na cestu před sebe a snažil se zachovat důstojný vzhled Strážce levých dveří sodíkové lóže a držitele několika medailí za dokonalé šití.