„Podívej,“ prohlásil. „Vidíš, Gerne, slunce vychází!“ Stáli a pozorovali je.
Od východu se po obloze pomalu valila vzhůru obrovská plamenná koule, větší než mnohé světy. A tu před sebou tlačil brouk hovnivál.
KNIHA TŘETÍ
Kniha nového syna
Vyšlo slunce, a protože tady už nebylo území Starého království, byla to jen docela obyčejná koule žhavých plynů. Purpurová noc hluboké pouště se pod jeho září rychle rozplynula. Ještěrky zalezly do puklin mezi balvany. Ty Mrcha ulehl do nevýrazného stínu, který poskytovala řídká ostnatá křoviska, a vrhal nafoukané pohledy do okolního kraje. Nakonec začal znovu přežvykovat a k tomu si v duchu vypočítával druhé odmocniny čísel končících na sedm.
Těpic a Ptraci nakonec našli stín pod vápencovým převisem, kam si sedli, a zachmuřeně pozorovali, jak se nad pouští vlní vedrem vzduch.
„Já tomu nerozumím,“ prohlásila Ptraci. „A díval ses všude?“
Těpic zabručel. Vedro udeřilo jako kladivo, ale on si neodepřel projít se několikrát sem a tam, jako by se mohlo čtyři sta padesát čtverečních kilometrů země ukrýt za křoví nebo pod kamínek.
Cesta, po které přišli, se sice ztrácela mezi útesy, ale hned vzápětí se zvedala a pokračovala přes duny k něčemu, co vypadalo naprosto jasně jako Tsort. Poznal počasím omšelou Sfingu, která byla postavena jako hraniční milník; legendy říkají, že v okamžicích největší národní tísně se pohybuje přes hranice sem a tam, i když legenda si ovšem na druhé straně nebyla jistá proč.
Těpic věděl, že už vecválali do Efebe. Měl by se dívat přes hluboké úrodné údolí Mžilu, poseté pyramidami, které leželo mezi dvěma zeměmi.
Hledal ho hodinu. Marně.
Bylo to nevysvětlitelné. Nemožné. Nepochopitelné.
Zastínil si oči a snad potisícáté se rozhlédl po tiché, rozpálené krajině. Pak pohnul hlavou a zahlédl Mžilibabu.
Přeletěla mu před očima najednou. Vrátil se pohledem a zahlédl ji znovu, krátký záblesk mlhavé barvy, který zmizel, jakmile se na něj soustředil.
O několik minut později vyhlédla Ptraci ze stínu a viděla, jak Těpic klesl na všechny čtyři. Když začal obracet kameny, rozhodla se, že je čas odvést ho ze sluníčka.
Setřásl její ruku z ramene a mávl na ni v netrpělivém gestu.
„Našel jsem to!“ Vytáhl z boty nůž a začal škrabat v zemi.
„Kde?“
„Tady.“
Položila mu na čelo ruku plnou prstenů.
„Aha, no ano,“ přikývla. „Jasně. To víš, že jo. Dobrá. Tak a teď si myslím, že bys měl jít na chvíli do stínu.“
„Ne, počkej, vážně! Tady! Podívej!“
Přidřepla si vedle něj, a aby mu udělala radost, začala si prohlížet ten kus kamenné plošiny, který jí ukazoval.
„Tady je prasklina,“ řekla.
„Podívej se na ni pořádně, ano? Musíš pomalu otáčet hlavou a dívat se tak jako koutkem oka.“ Těpicova dýka se zarazila do pukliny, která byla sotva o něco víc než slabá spára v kameni.
„Koukni, táhne se hodně daleko,“ řekla Ptraci, když zkoumavým pohledem sledovala prasklinu v kameni.
„Celou cestu od druhého vodopádu až k deltě,“ odpověděl jí Těpic. „Když si zakryješ oko, tak to hodně pomůže. Prosím tě, zkus to! Prosím!“
Váhavě si rukou zakryla jedno oko a poslušně zašilhala na kamennou puklinu.
Nakonec řekla: „Není to k ničemu, ne — vidím —“
Chvilku stála naprosto nehybně a pak se vrhla stranou na zem. Těpic přestal vrážet nůž do praskliny a přesunul se k ní.
„Stála jsem na samém okraji!“ zakvílela.
„Viděla jsi to?“ zeptal se s nadějí.
Přikývla, velice pomalu a opatrně vstala a couvala nazpět.
„Taky máš pocit, jako že se ti oči obrátily naruby?“ zeptal se jí Těpic.
„Jo,“ odpověděla mu Ptraci chladně. „Mohla bych dostat nazpět svoje rolničky, prosím?“
„Cože?“
„Moje rolničky. Dal sis je do kapsy. Chtěla bych je nazpět.“
Těpic pokrčil rameny a zalovil ve váčku u pasu. Rolničky byly většinou měděné, místy zdobené emailem. Tu a tam se na nich řemeslník pokusil bez valného úspěchu udělat nějakou ozdůbku z točeného drátu a kousků barevných sklíček. Vzala si je a připevnila.
„Mají nějaký okultní význam?“ zeptal se.
„Co znamená ‚okultní‘?“ podívala se na něj nepřítomně.
„Hm, na co je tedy vlastně potřebuješ?“
„Už jsem ti to řekla. Bez nich se necítím slušně oblečená.“
Těpic znovu pokrčil rameny a vrátil se s nožem k puklině.
„Proč to děláš?“ zeptala se. Přestal šťourat čepelí v prasklině a zamyslel se nad tím.
„Nevím,“ odpověděl. „Ale ty jsi údolí taky viděla, že?“
„Viděla.“
„No tak.“
„No tak co?“
Těpic obrátil oči k nebi. „Nezdá se ti, že je to celé, no, když nic, tak alespoň divné? Že se jen tak ztratí celá zem? To je přece něco, co se, k sakru, nestává každý den, proboha!“
„Jak to mám vědět? Nikdy jsem předtím z údolí nevytáhla paty. Nevím, jak má vypadat zvenku! A neklej!“
Těpic zavrtěl hlavou. „Tak si myslím, že vážně půjdu a lehnu si do stínu,“ prohlásil. „Nebo aspoň do toho, co z něj zbylo,“ dodal, protože mosazné slunce už začalo vypalovat i stíny. Dopotácel se k balvanům a díval se na ni.
„Celé údolí se prostě zavřelo,“ vypravil ze sebe nakonec. „Všichni ti lidé…“
„Viděla jsem tam hořet táborové ohně,“ řekla Ptraci a svezla se vedle něj na zem.
„Má to určitě něco společného s Velkou pyramidou,“ zabručel. „Těsně před tím, než jsme se dali na útěk, vypadala hrozně divně. Je to magie, nebo geometrie, jedno, nebo druhé. Jak myslíš, že bychom se mohli dostat nazpět?“
„Já se nechci vrátit. Proč bych to dělala? Pro mě to znamená krokodýly. Já zpátky nejdu, a kvůli krokodýlům už vůbec ne.“
„Hm, třeba bych ti mohl udělit milost, nebo tak něco,“ nadhodil Těpic.
„Ach, ano,“ řekla Ptraci a prohlížela si nehty. „Ty jsi vlastně říkal, že jsi král, co?“
„Ale já jsem král! To tam —“ Těpic zaváhal, protože nevěděl, kterým směrem má ukázat, „někde je moje království. Panuju tam.“
„Nevypadáš jako král,“ řekla Ptraci.
„Proč ne?“
„Vždycky nosil zlatou masku.“
„To jsem byl já!“
„Takže to ty jsi přikázal, aby mě hodili krokodýlům?“
„Jasně! Totiž ne!“ Těpic zaváhal. „Víš, jak bych ti to… to udělal král. Ne já. Svým způsobem. Ale já to byl, kdo tě zachránil,“ dodal galantně.
„Takže jsme zase u toho. Kdybys byl král, byl bys i bůh. Teď ovšem vůbec jako bůh nejednáš.“
„Ano? Dobrá. Ehm.“ Těpic znovu zaváhal. To, jak Ptraci brala věci doslova, znamenalo, že si musel pečlivé rozmyslet i tu nejnevinnější větu, než ji před ní vypustil do světa.
„V zásadě jsem nejlepší v zajišťování východu slunce,“ řekl. „Bohužel nevím, jak to dělám. A řeky. Když chceš, aby se některá z řek vylila ze svých břehů, jsem tvůj člověk. Chtěl jsem říct bůh.“
Pak upadl do zadumaného mlčení, ale nakonec ho něco napadlo.
„Tak by mě zajímalo, co se tam beze mě děje?“ Ptraci vstala a vykročila směrem k roklině. „Kam jdeš?“