Ohlédla se. „No, pane králi, bože, nebo vrahu, dokážeš udělat vodu?“
„Co, tady?“
„No, myslím na pití. V té puklině může být ukrytá řeka, ale taky nemusí, ale tak nebo tak, stejně se k ní nedostaneme, ne? Takže musíme dojít někam, kde se k vodě dostaneme. Je to tak jednoduché, že by to snad mohl pochopit i král.“
Pospíchal za ní dolů soutěskou, na místo, kde ležel Ty Mrcha s hlavou a krkem nataženými na zemi, třepal ušima a líně si aplikoval teorii Zuřivého obludy o přechodových integrálech, s jejichž pomocí je možno na základě počtu pravděpodobnosti vyčlenit přihřátá čísla. Ptraci ho popuzeně kopla.
„A ty víš, kde nějaká voda je?“ zeptal se Těpic.
…e lomeno 27. Sedmnáct kilometrů…
Ptraci na něj upřela kohlem rámované oči. „Chceš říct, že ty to nevíš? To jsi mě chtěl odvézt do pouště, a přitom nevíš, kde je nejbližší voda?“
„No, já si spíš myslel, že se mi podaří nějakou vzít s sebou!“
„Ani sis na to nevzpomněl!“
„Poslyš, takhle se mnou nesmíš mluvit! Já jsem král!“ Těpic se zarazil.
„Máš naprostou pravdu,“ řekl. „Ani mě to nenapadlo. Tam, odkud jsem, pršívalo, pršelo skoro každý den.“
Ptraciino obočí se pozvedlo. „No a co? Tady se taky práší celé dny!“
„Ale ne, já myslel déšť. Znáš to. Velice tenké pramínky vody, které padají z nebe?“
„To je ale pitomost! Odkud to vlastně pocházíš?“
Těpic se ocitl v rozpacích. „No, přišel jsem z Ankh-Morporku, ale vyšel jsem odsud.“ Podíval se na cestu. Odsud. Z toho místa, kde, pokud víš, co hledat, vidíš slaboučkou prasklinu, která se táhne rovinou. Pokračuje na obou stranách útesů až po nový svislý zlom v síle vlasové linky, který obsahuje celé říční království a 7000 let historie.
Nenáviděl každou minutu, kterou tam musel strávit. A království se před ním teď zavřelo. A snad právě proto, že to nešlo, nesmírně zatoužil po tom, vrátit se tam nazpět.
Popošel k prasklině a rukou si zakryl oko. Když člověk správně pohnul hlavou…
Na kratičký okamžik mu přeletěl obraz království před očima a zase zmizel. Zkusil to ještě několikrát, ale už se mu to nepodařilo.
Co kdybych rozbil to kamení? Ne, napadlo ho vzápětí, to je přece hloupost. Vždyť je to linka. Do linky se vlézt nedá. Obyčejná linka nemá žádnou sílu. To je známá geometrická zkušenost.
Cítil, jak se za něj postavila Ptraci a vzápětí ho její ruce chytily za krk. Na vteřinu užasl nad tím, kde se naučila smrtelné sevření užívané v Katharu, ale to už mu její prsty začaly jemně masírovat svaly, a únava a duševní vypětí se pod jejími jemnými dotyky roplývaly jako tuk pod rozpáleným nožem. Otřásal se, ale napětí povolilo.
„To je skvělé,“ řekl.
„Učili nás to. Šlachy máš zauzlované, jako když navlečeš pingpongové míčky na kus provazu,“ vysvětlovala mu Ptraci.
Těpic se vděčně položil najeden z kamenů, kterých ležely na úpatí útesů celé desítky, a poddal se uklidňujícím dotekům jejích prstů, které pomalu rozmasírovaly většinu nočních problémů.
„Nevím, co mám dělat,“ zabručel. „Tohle je zvlášť příjemné.“
„To víš, být služebnou, to neznamená jen loupat ovoce,“ odpověděla mu Ptraci. „První lekce, kterou se naučíš, je, že když měl pán dlouhý a těžký den, není nejlepší nápad nabízet mu nějaké laškování, hopsa hejsa a kdesi cosi. A kdo říká, že musíš něco dělat?“
„Cítím se za to zodpovědný.“ Těpic změnil polohu jako kočka, kterou někdo drbe pod krkem.
„Kdybys věděl o nějakém dulcimeru, mohla bych ti zahrát něco uklidňujícího,“ řekla Ptraci. „Dostala jsem se až k ‚Besídce skřítků‘ v první knize.“
„Myslím, že král by neměl dovolit, aby mu jen tak zmizelo království.“
„Všechna ostatní děvčata uměla hrát i zpívat mnohem líp,“ pokračovala Ptraci toužebně a přitom mu masírovala ramena. „Ale starý král častokrát říkal, že nejraději poslouchá mě. Říkal, že mu to vždycky vylepší náladu.“
„Představ si, že teď našemu království začnou říkat Ztracené království,“ řekl Těpic unaveně. „Řekni mi, jak ty by ses cítila na mém místě?“
„Taky říkal, že se mu líbí, jak zpívám. Všichni ostatní tvrdili, že můj zpěv zní jako sbor hejna supů, kteří právě objevili padlého osla.“
„Poslechni si to: král Ztraceného království. Zní to strašně! Musím je dostat zpátky!“
Ty Mrcha pomalu otočil svou mohutnou hlavu a upřeně sledoval zmatený let velké masařky a hluboko v hlavě mu běžely sloupce rudých čísílek, které podrobně zachycovaly vektory, rychlosti a převýšení. Rozhovory lidských bytostí ho celkem nezajímaly, i když už ho napadlo, že muži a ženy spolu nejlépe vycházejí právě tehdy, když jeden druhého příliš neposlouchají. S velbloudy to bylo jednodušší.
Těpic upíral oči na puklinu v kameni. Geometrie. To je to, co v tom vězí.
„Vydáme se do Efebe,“ řekl. „Tam vědí všechno o geometrii a taky mají spoustu nesmyslných nápadů. Nesmyslný nápad — to je přesně to, co teď potřebujeme.“
„Proč nosíš všechny ty nože a věci? Ale já myslím vážně?“
„Hmm? Co jsi říkala?“
„Všechny ty nože. Proč je máš?“
Těpic se nad její otázkou zamyslel. „No asi proto, že se bez nich cítím skoro jako nahý.“
„Oh.“
Ptraci, pobízena smyslem pro zodpovědnost, zatápala v hlavě po nějakém dalším vhodném tématu k hovoru. Hlavní témata nenucené konverzace patřila také ke vzdělání služebných. Nikdy v tom předmětu zvlášť nevynikala. Ostatní děvčata často přicházela s úžasnými náměty, od vyčerpávajících znalostí sexuálních praktik krokodýlů až po úvahy o životě na onom světě, připadalo jí příliš obtížné nasadit nějaké takové téma hned po hovoru o počasí.
„Tak,“ řekla. „Předpokládám, že jsi zabil hodně lidí?“
„Cože?“
„Jako vrah, myslím. Platí tě přece za to, abys zabíjel lidi, ne? Zabíjel jsi moc? Víš, že zbytečně napínáš zádové svaly?“
„Myslím, že bych o tom neměl mluvit.“
„A já si zase myslím, že bych se to měla dozvědět. Musíme spolu přejít poušť a kdovíco. Víc než sto?“
„U bohů, ne!“
„No, tak tedy míň než padesát?“
Těpic se překulil na záda.
„Podívej se, ani ti nejproslulejší vrazi nikdy nezabili za celý život víc než nějakých třicet lidí,“ odpověděl jí oklikou.
„Tak míň než dvacet?“
„Ano.“
„Než deset?“
„Myslím,“ prohlásil Těpic, „že bude nejlepší, když si řekneme, že to bylo nějaké číslo mezi nulou a desítkou.“
„No, jsem ráda, že to vím. Tyhle věci jsou důležité.“ Přešli zpátky k Ty Mrchovi. Teď se ale zdálo, že má něco na mysli pro změnu Těpic.
„Víš, všechno to flaškování a kdo jsi, co to máš…“ začal.
„Laškování a kdesi cosi,“ opravila ho Ptraci.
„Ty jsi… hm… olaškovala víc než padesát lidí?“
„Tak takovým ženským se říká úplně jinak!“ odpověděla mu Ptraci, ale bez jakékoliv zlosti.
„Promiň. Takže míň než deset?“
„No, řekněme,“ odpověděla Ptraci, „nějaké číslo mezi nulou a deseti.“