Ty Mrcha plivl. Šest a půl metru od něj zasáhla slina masařku, přesně a čistě ji sejmula ze vzduchu a přilepila ke kameni o kousek dál.
„Zajímalo by mě, jak to tak dokážou,“ komentoval jeho výkon Těpic. „Asi to bude nějaký zvířecí instinkt.“
Ty Mrcha na něj vrhl zpod brv pohrdavý pohled, kterým jinak pozoroval moře písku, a pomyslel si:
…Nechť z = ei0, žvýkžvýkžvýk, pak dz = ie (i0) d0 = izd0, nebo d0 = dz/iz…
Ptakospar, pořád ještě v noční košili, se bezcílně potuloval mezi troskami na úpatí pyramidy.
Ta hučela jako turbína. Ptakospar nevěděl proč, nevěděl nic o nesmírných výronech síly, která překroutila rozměry o devadesát stupňů a navzdory strašlivému tlaku je udržovala deformované. Nicméně, jak se zdálo, ustaly alespoň všechny ty znepokojivé časové změny a smyčky. Kolem se pohybovalo mnohem méně synů než předtím. Přesně řečeno docela rád by jednoho nebo dva našel.
Nejdřív ale našel vrcholový kámen, který se rozbil a z něhož se loupal elektronový povlak. Při pádu z pyramidy narazil totiž kámen na sochu Hita se supí hlavou, ohnul ji téměř do předklonu a dodal jí mírně udivený výraz.
Tiché zasténání ho přimělo rozebírat trosky stanu. Škubal za těžké plátno a podařilo se mu vyhrabat IIb, který na něj v šedivém světle přisleple zíral.
„Nepodařilo se nám to, tati! Už jsme ho měli skoro až tam nahoře, a pak se najednou celá ta věc tak jako zkroutila.“
Stavitel zvedl synovi z nohou fošnu.
„Máš něco zlomeného?“ zeptal se tiše.
„Myslím, že jsem jenom odřený,“ prohlásil mladý architekt, posadil se a natáhl krk, aby lépe viděl kolem.
„Kde je Dvě-a?“ řekl. „Byl výš než já, skoro na vrcholku —“
„Našel jsem ho,“ odpověděl mu Ptakospar.
Je známo, že architekti nemají právě nejvytříbenější cit pro jemné odstíny věcí, natož hlasu, ale i IIb uslyšel, že otec má hlas těžký jako olovo.
„Není mrtvý, že ne?“ zašeptal.
„Myslím, že ne. Nejsem si jistý. Je živý. Ale hýbe se — pohybuje se… no, bude líp, když půjdeš se mnou a podíváš se na něj. Obávám se, že se mu stalo něco divného.“
Ty Mrcha se sunul kupředu rychlostí asi 1.247 m za vteřinu a v duchu zpracovával soustavu sdružených koordinátu, aby zahnal nudu, zatímco jeho ztvrdlé talířovité nohy tiše skřípěly v písku.
To, že neměly prsty, bylo další ostruhou překotného vývoje velbloudího intelektu. S rozkvětem lidského matematického vzdělání to bylo právě kvůli těm prstům jinak. Lidé totiž měli tu vlastnost, že v okamžiku, kdy narazili na složitější matematický problém typu trojdílných mnohočlenů nebo parametrických diferenciálů, začali instinktivně počítat prsty. Velbloudi začali počítat čísla.
Další velkou pomocí byly pouště. Tam vás nic nerozptyluje. Prostě a jednoduše řečeno, co se týkalo velbloudů, bylo základem jejich mocného intelektuálního vývoje nemít co na práci a nemít čím pracovat.
Pomalu vylezl na vrcholek duny, spokojeně se rozhlédl po pláni zvlněného písku, která se před nimi otevřela, a začal myslet na logaritmy.
„Jak vypadá Efebe?“ zeptala se Ptraci.
„Nikdy jsem tam nebyl. Ale co vím, vládne tam Tyran.“
„Pak tedy doufám, že se s ním nesetkáme.“
Těpic zavrtěl hlavou. „Není to tak, jak myslíš. Oni mají každých pět let nového Tyrana, a než si sedne na trůn, něco s ním dělají.“ Zaváhal. „Musí ho vždycky zválet? Zvolat? Jo, ne, už vím. Musí ho nejdřív zvolit.“
„A to je něco takového, jak se dělá kocourům a býkům a tak?“
„Ehm.“
„No víš přece. Aby se přestali prát a byli takoví klidnější.“
Těpic zamrkal. „No, abych řekl pravdu, nejsem si tak docela jistý,“ prohlásil, „ale myslím si, že to není ono. Mají tam takovou věcičku, která s tím má něco společného. Myslím, že tomu říkají demokracie a znamená to něco, jako že každý v celé zemi může říct, kdo má být novým Tyranem. Jeden člověk, jeden —“ odmlčel se. Najednou se mu zazdálo, že přednášky o politice a státním zřízení absolvoval už kdysi velmi dávno a že se na nich navíc mluvilo o věcech, o kterých v Mžilibabě, ale vzato kol a kolem ani v Ankh-Morporku nikdo neslyšel. Přesto si nakonec vzpomněl.
„Jeden člověk, jeden hlas.“
„To jako myslíš na to zválení?“
Pokrčil rameny. Podle toho mála, které věděl, to tak klidně mohlo být. „Vtip je prostě v tom, že to může dělat každý. Jsou na to hrozně pyšní. Každý má —“ znovu se zamyslel a začal mít dojem, že něco zapomněl. „Hlas,“ vzpomněl si. „Ne, jsou výjimky. Hlas nemají ženy, samozřejmě. A děti. A zločinci. A otroci. A negramotní lidé. A lidé cizího původu. A lidé, kteří byli práva zbaveni z, é, rozličných příčin. A spousta jiných lidí. Ale všichni ostatní mají hlas. Je to velmi osvícená civilizace.“
Ptraci o tom chvilku přemýšlela.
„A tomu se říká amok-razie, ano?“
„Oni to v Efebe vymysleli, víš,“ řekl Těpic a cítil se trochu nesvůj, když si uvědomil, že se toho vlastně zastává.
„Vsadím se, že s vývozem něčeho takového mají potíže,“ prohlásila pevně Ptraci.
Slunce se už zase změnilo v kouli žhavého trusu tlačenou po obloze obrovským broukem. Ale byla to také zlatá loď. Záleželo na tom, jak jste se na to dívali.
Světlo bylo špatné. Bylo zvětralé jako voda, kterou necháte stát celé týdny ve sklenici. Nebyla v něm žádná radost. Osvětlovalo, ale tak nějak bez života, spíš jako jasné světlo měsíční než denní.
Jenže Ptakospar si dělal starosti spíš se synem.
„Napadá tě, co to s ním vlastně je?“ zeptal se.
Druhý syn zmateně okusoval pero. Pokusil se na bratra sáhnout, ale praskavý výboj mu sedřel kůži z prstů.
„Možná,“ odpověděl.
„Dokážeš ho toho zbavit?“
„Myslím, že ne.“
„A co je to vlastně?“
„No, tati, víš, když jsme byli nahoře na pyramidě… no, když…, protože nemohla vyzařovat… podívej, jsem si skoro jistý, že pokroutila čas… hele, je to prostě jiný rozměr… hm.“
Ptakospar zvedl oči k nebi. „Nechci slyšet tyhle tvoje architektské řečičky, hochu,“ zamračil se. „Co je mu?“
„Mám strach, že je dimenzionálně špatně orientován, tati. Čas a prostor se mu trochu pomíchaly. Proto taky chodí pořád jenom takhle bokem.“
Ptakospar IIb se pokusil otci dodat odvahu náznakem úsměvu.
„Ale vždyť on chodil vždycky bokem!“ nechápal Ptakospar.
Jeho syn si povzdechl. „To ano, tati,“ odpověděl, „Jenže to bylo normální, tak se pohybují všichni účetní. Ale teď chodí bokem, protože je to… no je to pro něho jako čas.“
Ptakospar se zamračil. Boční pohyb nebyl jediný problém IIa. IIa byl navíc placatý. Ne placatý jako karta — předek, zadek, hrana, ale plochý z jakékoliv strany.
„Teď se dovedu naprosto přesně vcítit do mysli těch lidí na freskách,“ prohlásil. „Kde je hloubka, nebo jak se tomu třetímu rozměru říká?“
„Já se obávám, že nejde o prostor,“ prohlásil IIb bezmocně, „ale o čas. Náš čas, ne jeho.“
Ptakospar obešel syna a pozoroval, jak ho plochost následuje. Poškrabal se na bradě.
„Takže on dokáže chodit v čase, co?“ řekl nakonec pomalu.
„Je to možné, ano.“