Na balkoně tančily a poskakovaly stíny.
„A tohle? Co má znamenat tohle? Starší bohové snad… nenalézám pro to jiný výraz… oni se snad spojili proti těm neomaleným a ukřičeným nováčkům! Jenže neohrožená mladá Nachmitakia setrvává na svém místě a rozšiřuje kolem sebe slabost… podařilo se jí to! A teď ustupuje, ustupuje, a jak se zdá, souboje svádějí Žabr se Škrábem a Nachmitakia má volné nebe, modré nebe sama pro sebe, přátelé! A ano! Ano… je tady poledne! Poledne! Poledne!“
Ticho. Kněz si uvědomil, že se k němu obrátily všechny oči.
Pak někdo řekclass="underline" „Proč tak strašně řveš do všeho toho zmatku?“
„Promiňte. Nevím, co to do mě najednou vjelo!“
Kněžka bohyně Stalagmit, bohyně všech jeskyní, na něj vrhla pohrdavý pohled.
„Co kdyby ho jeden z nich upustil?“ vyštěkla.
„No…, ale…“ polkl. „To snad nejde, ne? Ve skutečnosti to přece nejde? Všichni jsme museli sníst něco špatného, nebo jsme byli moc dlouho na slunci, nebo co já vím? Protože, víte přece, jak to myslím, každý přece ví, že bohové nejsou… tedy, chci říct, že slunce je přece obrovská koule žhavých plynů, že ano, která každý den obíhá kolem světa a… a… bohové, no vždyť víte, je potřeba, aby lidé věřili, že… prosím, byl bych nerad, abyste mě špatně pochopili, ale —“
Koumy, přestože mu hlava bzučela svatokrádežnými myšlenkami, chápal přece jen o něco rychleji než jeho kolegové.
„Zajměte ho, mládenci!“ vykřikl. Nešťastného uctívače stolování vzápětí chytili čtyři kněží za ruce a za nohy, rozhoupali ho a přehodili mocným rozmachem přes kamenné zábradlí verandy do hnědých vod řeky Mžilu.
Vynořil se a prskal na všechny strany. „Proč jste to udělali? Co vás to napadlo?“ vyptával se trhaně. „Všichni přece víte, že jsem v pořádku! Vždyť ve skutečnosti ani jeden z vás —“
Vody Mžilu se líně otevřely a Vitanamonův kněz zmizel pod hladinou právě ve chvíli, kdy oblohou s ohlušujícím bzučením proletěl Škrab a pomalu nabral směr k horám. Koumy si osušil čelo.
„Tak to bylo skutečně o chlup,“ prohlásil. Jeho kolegové přisvědčili s očima upřenýma na vlny na řece, které se pomalu ztrácely. V tom okamžiku přestala být Mžilibaba místem k pochybování. Každá počestná pochybnost tě mohla dostat do pěkného maléru, a k tomu ti ještě mohl někdo v průběhu procesu utrhnout nožičky a ručičky.
„Ehm,“ prohlásil jeden z kněží, „vypadá to, že by se mohl pěkně rozzlobit taky Vitanamon, co?“
„Ať žije Vitanamon!“ vykřikli všichni kněží sborem. Bylo to právě včas.
„Tak to tedy nevím proč,“ zvolal jeden obstarožní kněz v pozadí davu. „Je to klaun s krvavou vidličkou a nožem!“
Chytili ho a přes jeho protesty ho vhodili do hnědých vln řeky.
„Ať žije —“ zarazili se. „Čí to byl vlastně nejvyšší kněz?“
„Všekusa, kozlohlavého boha koz! Nebo ne?“
„Ať žije asi Všekus,“ zvolali všichni sborem ve chvíli, kdy se posvátní krokodýlové vrhli na vyvrženého kněze s přesností samonaváděcích torpéd.
Koumy pozvedl v prosebném gestu paže. Říká se, že v těžkých časech se ukáže, kdo je opravdu muž. Koumy byl ten muž, kterého vynesou nahoru těžké a ošklivé hodiny, a pod naleštěnou pokožkou jeho lbi se začaly líhnout a rychle dospívat jisté záměry, jako něco, co bylo dlouhá léta uvězněno v nitru balvanu. Zatím si nebyl příliš jistý, co všechno by mohly jeho myšlenky znamenat, ale všeobecně se týkaly bohů, nové éry, pevné ruky u kormidla a možná předhození Dia nejbližšímu krokodýlovi. Tahle jediná myšlenka ho naplnila nezměrnou radostí.
„Bratři!“ vykřikl.
„Mě tedy vynech,“ ohradila se kněžka bohyně Stalagmit.
„A sestry!“
„Děkuju ti.“
„Sjednoťme se!“ Shromáždění knězi zůstali stát v absolutním tichu. To byl velmi radikální přístup, který žádného z nich zatím nenapadl. Koumy se podíval na obličeje, které k němu zvedali, a pocítil vzrušení jako nikdy předtím. Byli vyděšení do hloubi duše a čekali, že jim řekne — on, že jim řekne —, co mají dělat.
„Ano!“ opakoval. „Opravdu a nepopiratelně, hodina bohů —“
„— a bohyní —“
„— samozřejmě a bohyní nastala. Hm.“
Co teď? Co jim řeknete, když teď stojíte úplně nahoře a čeká se, že jim něco řeknete? Pak si pomysleclass="underline" na tom vlastně nezáleží. Je jen důležité, aby to znělo dostatečně věrohodně. Starý Dios je vždycky popoháněl, nikdy se je nepokoušel vést. Bez něj by se potulovali kolem jako ztracené ovce.
„A tedy, bratři… a samozřejmě sestry — musíme se ptát sami sebe, musíme se zeptat sebe samých, jestli, což, a tedy ano!“ Hlas se mu naplnil novou důvěrou. „Ano, my se musíme ptát sami sebe, proč se najednou bohové objevili! A je to bezpochyby proto, že jsme nebyli dost úpěnliví v našem uctívání, klaněli se modlám a obcovali s falešnými podobami svatých!“
Knězi si vyměnili pohledy. Že by? A jak se to v praxi dělá?
„No ano, a co obětování? Bývaly doby, kdy oběť byla oběť, žádné náhražky v podobě květin a nějakého toho kuřete!“
Tato věta vyvolala v hledišti záchvat potlačovaného kašle.
„Mluvíme to snad o pannách?“ nadhodil jeden z kněží nejistě.
„A panicích samozřejmě?“ doplnil kněz rychle. Stalagmit patřila ke staršímu božstvu a její ženské uctívačky hřešívaly v posvátném křoví obrůstajícím svatostánek. Myšlenka na to, že by se po okolí potulovala bohyně s rukama po lokty od krve, vháněla knězi slzy do očí.
Koumyho srdce se rozbušilo rychleji. „No, a nakonec proč ne?“ zahlaholil. „Tehdy bývalo všechno lepší, vzpomínáte?“
„Hmm, možná, ale já měl dojem, že jsme se dohodli, že tyhle věci zastavíme. Lidi se proti nim bouří a tak dál.“
Zvenčí od řeky zaznělo hlasité zašplouchání. Z kalných vln se tam vynořil Turbhan s hadí hlavou — bůh horního Mžilu, a zachmuřeně pozoroval shromážděné kněze. Těsně vedle něj vzápětí vyrazil Fhez s krokodýlí hlavou, bůh Dolního Mžilu, a podnikl celkem inteligentní pokus ukousnout svému konkurentovi hlavu. Oba poněkud monstrózní bohové se ponořili ve sloupu vodní tříště, a způsobili tak menší přílivovou vlnu, která olízla zábradlí balkonu.
„Ano? A co když se právě populace zlobila proto, že jsme přestali obětovat panny — obou pohlaví, pochopitelně,“ dodal Koumy spěšně. „Zamysleli jste se nad tím někdy?“
Zamysleli se nad tím. Pak se nad tím zamysleli ještě jednou.
„Myslím si, že s tím by král asi nesouhlasil —“ začal opatrně jeden z kněží.
„Král?“ vykřikl Koumy. „Kde je král? Ukažte mi krále! Zeptejte se Dia, kde je král!“
U nohou mu něco zařinčelo. Podíval se v hrůze na zem a viděl zlatou královskou masku, která se točila a klouzala po podlaze směrem ke shromážděným kněžím. Ti se rozprchli jako kuželky.
Dios vkročil do svitu diskutovaného slunce a tvář měl šedou zuřivostí.
„Král je mrtev,“ prohlásil.
Koumy se zapotácel pod nárazem veleknězovy zloby, ale obdivuhodně rychle se vzpamatoval. „Pak tady musí být jeho následník —“ začal.
„A není tady žádný následník,“ odpověděl Dios. Zvedl obličej k nebi. Není mnoho lidí, kteří by se dovedli beze strachu a mrknutí zadívat slunci do tváře, ale pohled, který Dios vrhal ke slunci, byl tak jedovatý, že bylo s podivem, že slunce samo nezamrkalo, nebo dokonce nesklopilo hlavu. Diovy oči podél jeho obávaného nosu mířily jako dva dálkové světlomety.