Pak prohlásil jen tak všeobecně do prostoru: „Lezou sem, jako by jim to tady patřilo! Jak se opovažují?“
Koumymu spadla brada. Pokusil se protestovat, ale umlčel ho kilowattový pohled.
Koumy hledal pomoc u zástupu kněží, kteří si ovšem jako z udělání najednou prohlíželi nehty nebo upírali pohledy do neznáma. Jasná zpráva. Lítá v tom sám. I když, kdyby na druhé straně čirou náhodou nadcházející souboj mozků vyhrál, bude obklopen lidmi, kteří jej budou přesvědčovat, že za ním neochvějně stáli od začátku až do konce.
„No, ono jim to tady vlastně opravdu patří,“ zabručel.
„Cože?“
„Vždyť ono jim to místo vážně patří, Die,“ opakoval Koumy. Nervy mu začaly povolovat. „Jsou to, Die, k sakru, bohové!“
„Jenže jsou to naši bohové,“ zasyčel Dios. „My nejsme jejich lidé. Jsou to mí bohové a dřív nebo později se musí naučit chovat tak, jak se od nich čeká!“
Koumy se vzdal přímého útoku. Tomu safírovému pohledu se nedalo vzdorovat, nemohli jste se postavit tomu nosu podobnému válečné sekeře, a co bylo nejdůležitější, nikdo nemohl předpokládat, že se mu podaří prorazit krunýř rozhořčeného práva, do kterého se Dios ukryl.
„Ale —“ vypravil ze sebe.
Dios ho umlčel jediným máchnutím roztřesené ruky.
„Nemají právo!“ prohlásil. „Nevydal jsem žádné příkazy. Nemají právo!“
„A co tedy chceš dělat?“ zeptal se Koumy.
Diovy ruce se křečovitě otevíraly a zavíraly. Cítil se asi tak, jak by se mohl cítit royalista, dobrý royalista, který vystříhal obrázky všech panovníků a nalepil si je do památníčku, který na ně nikdy nenechal dopustit, nikomu přece nic neudělali, tak se snažili a sami už se nemohou bránit, jenže teď se mu najednou všichni ti králové a královny zhmotnili v obýváku a začali mu tam přestavovat nábytek, protože se rozhodli uspořádat si tam mejdan. Toužil po nekropoli, po chladném tichu mezi starými přáteli a po hlubokém spánku, který by mu dodal nové síly a umožnil znovu jasně přemýšlet…
Koumyho srdce poskočilo. Diovy očividné rozpaky byly skulinou, do které by se dal při patřičné péči a pozornosti zarazit klín. Jenže se na to nesmělo použít kladivo. V čelním útoku neměl proti Diovi šanci ani celý svět najednou.
Starý kněz se znovu roztřásl. „Já se jim také nesnažím radit, jak by měli vést věci v podsvětí,“ prohlásil, „takže nevidím důvod, proč by měli oni radit mně, jak mám vést své království.“
Koumy si uložil tohle zrádné prohlášení k dalšímu prozkoumání a poklepal Dia jemně po zádech.
„Samozřejmě máš pravdu,“ přikývl. Dios k němu obrátil oči plné podezření.
„Mám, vážně?“
„Jsem si jistý, že jako královský ministr najdeš nějaký způsob, jak tu záležitost vyřešit. Máš naši plnou podporu, ó, Die.“ Koumy pokynul pozvednutou rukou shromážděným kněžím, kteří sborem vyslovili svůj srdečný souhlas. Když se nemůžete spolehnout na krále ani na bohy, stále ještě je tu starý dobrý Dios. Mezi kněžími nebyl jediný, který by raději neriskoval neurčitou hrozbu bohů než zuřivost Diovu, protože ta by jistě rychle nabrala podobu nepříjemně konkrétní. Dios je děsil velmi jasným, lidským způsobem, což žádná nadpřirozená entita nedokázala. Dios už to nějak vyřídí.
„A těm divokým historkám o králově zmizení nebudeme věnovat pozornost. Jsou to pravděpodobně divoké domněnky, které se nezakládají na pravdivých základech,“ dodal ještě Koumy.
Sbor kněží začal přikyvovat, zatímco v každé hlavě rozvinuly ocásky všemožné domněnky.
„Jaké domněnky?“ ucedil Dios koutkem úst.
„Zasvěť nás tedy, mistře, poraď nám, kudy se máme brát a co podniknout,“ nepolevoval Koumy.
Dios zaváhal.
Nevěděl, co má dělat. Byla to pro něj docela nová zkušenost. Byla to Změna.
Jediné, na co dokázal myslet, byla slova rituálu Třetí hodiny, která vždy odříkával touhle dobou po — jak dlouho? Příliš, příliš dlouho! A měl jít už dávno odpočívat, ale nějak se to zatím nehodilo, nebyl tady jediný schopný člověk, byli by bez něj úplně ztracení, království by se rozpadlo… zradil by vlastně všechny…, a proto taky znovu překročil řeku… vždycky si přísahal, že je to tentokrát naposled, ale nikdy to naposled nebylo, pokaždé mu totiž tělo začal zalévat chlad a týdny se podivně prodlužovaly. A teď, když ho jeho království potřebovalo, vytanula mu v mysli slova rituálu, zaklínila se mu v mozkových drahách, a zabránila tak v pohybu všem ostatním myšlenkám. „Ehm,“ prohlásil.
Ty Mrcha šťastně přežvykoval. Těpic ho přivázal k nedalekému olivovníku, který tak poprvé v životě prodělal omlazovací řez. Někdy se velbloud zarazil, vrhl rychlý pohled na racky, kteří v hejnech kroužili jak tady, tak nad celým městem, a vypálil po nich krátkou dávku olivových pecek.
Právě v hlavě převracel novou koncepci taurozměrné fyziky, která sjednocovala čas, vesmír, magnetismus, přitažlivost a z jakéhosi blíže neurčeného důvodu i brokolici. V pravidelných odstupech vydával zvuky připomínající dunění vzdálené baterie, které ovšem pouze signalizovaly, že jeho trávicí ústrojí funguje bez nejmenší chybičky.
Ptraci seděla pod stromem a krmila želvu vinnými listy.
S obílenými zdmi taverny i tady lomcovalo vedro, ale Těpic si pomyslel, o kolik je to jiné než ve Starém království. Tam bylo staré i to vedro, vzduch byl zatuchlý a bez života, tísnil vás jako ve svěráku, cítili jste, že je produktem provařených staletí. Tady byl vzduch naparfémován mořským vánkem. Naostřen slanými krystalky. Přinášel vzrušující náznak vůně vinné révy, vlastně víc než náznak, protože Xeno se už spokojeně propíjel druhou amforou. Tohle bylo místo, kde si události vyhrnovaly rukávy a začínaly.
„Já tomu s tou želvou pořád ještě nerozumím,“ řekl Těpic s určitými obtížemi. Právě odpil první doušek efebského vína a to mu, jak se zdálo, potáhlo sliznici v krku.
„To je docela jednoduché,“ vysvětloval mu Xeno. „Podívej, řekněme, že tahle olivová pecka je šíp a třeba —“ rozhlédl se namátkou kolem, „— támhleten omráčený racek je želva, ano? Tak, a teď když vystřelíš šíp, letí odsud přímo k rac—, k želvě, mám pravdu?“
„No ano, ale —“
„Ale, rac—, ta želva se zatím o něco pohnula, ne? Mám pravdu?“
„No ano,“ přiznal Těpic bezmocně. Xeno na něj vrhl vítězoslavný pohled.
„Takže šíp musel letět o něco dál, ne? Tam, kde je želva teď. Zatím želva odpla — se posunula, i když ne moc, to je jasné, ale ono není ani moc potřeba. Mám pravdu? Takže šíp by měl letět o kousek dál, ale když se dostane tam, kde je teď želva, ona už tam nebude. Takže, jestliže se želva bude neustále pohybovat, šíp ji nikdy nemůže zasáhnout. Bude se k ní sice neustále přibližovat, ale nikdy ji netrefí.“
„Jste v pořádku?“ zeptal se Těpic automaticky.
„Není,“ zavrtěl nezúčastněně hlavou Okolik. „Několik želvích karbanátků dokázalo, že se mýlí. Potíž tuhle s mým přítelem je bohužel v tom, že nerozezná postulát od bajky, či přirovnání z lidského života. Nebo od díry v zemi.“