„Včera ji to nezasáhlo!“ obořil se na něj Xeno.
„Jasně. Dobře jsem tě pozoroval. Vždyť jsi tětivu skoro nenatáhl!“ ušklíbl se na něj Okolik.
Začali se znovu přít.
Těpic upřel pohled do svého džbánu s vínem. Tihle lidé jsou filozofové, pomyslel si. Řekli mu to. To znamená, že jejich mozky budou dost velké na to, aby pojaly i myšlenky, kterými by se nikdo jiný zbytečně nezabýval ani pět vteřin. Cestou do taverny mu Xeno vysvětlil, proč je například logicky nemožné spadnout ze stromu.
Těpic jim popsal zmizení království, ale neodhalil jim úlohu, kterou při tom sám hrál. Neměl v podobných věcech žádné zkušenosti, ale zato měl naprosto jasný dojem, že král, který už nemá království, nebude v sousedních zemích nijak zvlášť populární. Jeden nebo dva takoví byli i v Ankh-Morporku — sesazení panovníci, kteří museli uprchnout ze svých zemí, kde jim byla najednou horká půda pod nohama, a uchýlili se do pohostinné náruče Ankh-Morporku. S sebou si většinou nepřiváželi víc než to, co měli na sobě, a nějaké ty dva tři vozy plné šperků a cenností. Město samozřejmě přivítalo každého — bez ohledu na rasu, barvu pleti nebo náboženské přesvědčení —, pokud rozhazoval peníze plnými hrstmi, nicméně inhumace přebytečných panovníků byla pro cech vrahů pravidelným zdrojem zaměstnání a příjmů. Vždycky se v původní zemi našel někdo, kdo si chtěl zajistit, že sesazený monarcha zůstane sesazeným monarchou. Často to býval i případ, který by se dal ve zkratce popsat jako „dnes dědic, zítra nebožtík“.
„Myslím, že se nějak zachytilo v geometrii,“ nadhodil plný naděje. „Slyšel jsem, že jste tady u vás v geometrii nedostižní,“ dodal, „tak jsem si myslel, že byste mi snad vy dva mohli poradit, jak se dostat nazpět.“
„Geometrie není moje silná stránka,“ zavrtěl hlavou Okolik. „Ale to už jsi asi poznal.“
„Odpusťte, ale teď jsem nějak…“
„Cožpak jste nečetl moje Principy ideální vlády?“
„Obávám se, že nikoliv.“
„Nebo moji Diskusi o historických nevyhnutelnostech?“
„Ne.“
Okolik byl poněkud vyveden z míry. „Oh,“ vypravil ze sebe.
„Okolik je velmi známý znalec čehokoliv,“ vysvětloval Xeno, „s výjimkou geometrie. A vybavení interiérů. A elementární logiky.“ Okolik se na něj zamračil.
„A co vy?“ zeptal se Těpic.
Xeno dopil svůj džbán. „Já jsem zase spíš specialista na testování funkce axiomů v extrémních podmínkách,“ zavrtěl hlavou. „Chlápek, kterého potřebujete, je Pythakleidos. To je člověk, který si poradí i s těmi nejostřejšími úhly.“
Jejich rozhovor byl přerušen klapotem podkov. Kolem taverny přejelo s bezohlednou rychlostí několik jezdců a vzápětí podkovy zaduněly na kamenném dláždění městské ulice. Zdálo se, že jsou něčím velmi vzrušeni.
Okolik vytáhl omráčeného racka ze svého džbánu s vínem a odložil ho na stůl. Vypadal zamyšleně.
„No, jestli ale Staré království opravdu zmizelo —“ začal po chvilce.
„Zmizelo,“ přikývl Těpic s jistotou. „O tom není pochyb.“
„To znamená, že teď máme hranice společné s Tsortem,“ prohlásil Okolik znepokojeně.
„No a?“ řekl Těpic.
„Takže mezi námi a jím už nic nestojí,“ vysvětlil filozof. „Ach, bože. To znamená, že budeme přinuceni vést válku.“
„Proč?“
Okolik otevřel ústa a obrátil se ke Xenovi.
„Proč budeme muset válčit?“ řekl.
„Z historické nutnosti,“ odpověděl Xeno.
„Aha, no ano. Měl jsem dojem, že je to něco takového. Obávám se, že je to nevyhnutelné. Je to samozřejmě hanba, ale prosím, je to tak.“
Další bubnování podkov, a další skupina jezdců vyjela zpoza rohu. Tentokrát mířila opačným směrem. Jezdci měli na hlavách přilby s chocholy — odznaky efebské armády, a nadšeně křičeli.
Okolik se pohodlněji usadil na lavici a složil si ruce na břiše.
„To byli Tyranovi muži,“ řekl, když skupina projela městskou branou a vyrazila do pouště. „Poslal je, aby to ověřili, to si buď jistý.“
Těpic samozřejmě věděl o nepřátelství mezi Efebe a Tsortem. Staré království z něj dokázalo mnoho vytěžit hlavně díky tomu, že kupci obou zemí byli ochotni uzavřít s nepřátelskou stranou obchody, které ovšem musely proběhnout diskrétně, a diskrétní zprostředkovatel vždycky dostával více než přijatelnou provizi. Zabubnoval prsty na stole.
„Nevedli jste vzájemně válku přes tisíc let,“ řekl. „Tehdy jste byly malé země. Pouhé zemičky. Dnes jste velmoci. Víte, kolik lidí přijde o život? Nedělá vám to tak trochu starosti?“
„Je to otázka národní cti,“ řekl Okolik, ale v jeho hlase byla slyšet nejistota. „Obávám se, že stejně nemáme moc na výběr.“
„Byla to ta prokletá dřevěná kráva nebo co,“ pokračoval Xeno. „Nikdy nám to neodpustili.“
„Když na ně nezaútočíme my, zaútočí oni na nás,“ řekl Okolik.
„Jasně,“ přikývl Xeno. „Takže nejlíp uděláme, když zaútočíme dřív, než budou mít čas udeřit.“
Oba filozofové na sebe zírali s rozpačitými výrazy.
„Na druhé straně,“ pokračoval Okolik, „za války se skoro nedá pořádně myslet.“
„To je pravda,“ přikývl Xeno, „a zvlášť mrtví to nedokážou.“
Pak zavládlo rozpačité ticho přerušované jen Ptraciiným hlasem, který prozpěvoval želvě, a občasným vyděšeným skřekem potrefeného racka.
„Jaký je dnes den?“ zeptal se Okolik.
„Úterý,“ odpověděl Těpic.
„Myslím, že by bylo dobře, kdyby ses zúčastnil našeho sympozia. Pořádáme ho každé úterý,“ dodal. „Budou tam všechny velké mozky Efebe. Tohle všechno je třeba promyslet.“
Podíval se na Ptraci.
„Samozřejmě,“ prohlásil poněkud posmutněle, „tvoje přítelkyně se účastnit nemůže. Ženám vstup bez výjimky zakázán. Přehřívají se jim tam mozky.“
Král Ptepicchamon XXVII. otevřel oči. Je tady zatracená tma.
Pak si uvědomil, že slyší tlukot vlastního srdce, ale poněkud tlumený a opodál.
A pak si vzpomněl.
Byl živý. Byl znovu živý. Ale tentokrát byl živý na několik částí.
Tak nějak samozřejmě předpokládal, že když se dostane do podsvětí, někdo ho zase složí, jako tu rozebírací figuru, na které se učili felčaři a ranhojiči.
Tak se, člověče, konečně vzpamatuj, řekl si.
Je to jen na tobě, musíš se sebrat sám.
Dobrá, pomyslel si. Těch mís bylo alespoň šest. Oči mám v jedné z nich. Budu z ní muset sundat víko, takže se nejdřív podívejme, jak na tom jsem.
To znamená, že budu potřebovat ruce, nohy a prsty.
Bude to pěkně složitá prácička. Opatrně a nejistě začal tápat ztuhlýma rukama kolem, až nahmátl něco těžkého. Cítil, že by se to mohlo poddat, takže se o to opatrně opřel rukou a zatlačil.
Ozval se vzdálený náraz a cítil, že se prostor nad ním uvolnil. S hlasitým skřípěním se posadil. Stále ještě ho svíraly postranice obřadního koše, ale s vděčným úžasem zjistil, že stačí jeden pomalý pohyb rukou a trhají se jako papír. To musí být tím nálevem a vycpávkami, pomyslel si. Dodávají tělu váhu.
Pomalu se přesunul na okraj kamenné desky, na které koš ležel, a spustil na zem těžké nohy. Pak se spíš ze zvyku trošku vydýchal a učinil první krok nově zrozeného nemrtvého.