Nikdo si nedovede představit, jak obtížné je chodit, když máte nohy vycpané senem a mozek, který vás má řídit a koordinovat, je v míse deset metrů od vás. Nakonec se ale dostal ke zdi a tápal podél ní, dokud mu hlasité zařinčení neoznámilo, že narazil na polici s nádobami. Sundal víko té první a opatrně zašmátral uvnitř.
To musí být mozky, pomyslel si zoufale, protože kukuřičná mouka se takhle nemaže. Ponořil jsem se do vlastních myšlenek, Ha Ha.
Zvedl ještě jedno dvě víka, až mu náhlý záblesk světla prozradil, že našel mísu s očima. Pozoroval vlastní ovázanou ruku, která se natahovala dolů, rostla a rostla, až je nakonec opatrně uchopila.
Tohle je důležité, řekl si. Zbytek může počkat na později. Možná, až dostanu hlad a tak.
Obrátil se a zjistil, že není sám. Pozorovali ho Koprkvaš s Gernem. Na to, aby se mohli vtisknout ještě hloub do rohu místnosti, by musely mít jejich pátere průřez trojúhelníka.
„Ah. Hej, vy tam, dobří lidé,“ prohlásil král a přitom si uvědomil, že jeho hlas je podivně dutý. „Vím toho o vás tolik, že bych si s vámi rád potřásl rukou.“ Sklopil oči. „Jenže teď je mám obě plné,“ dodal.
„Gkkk,“ odpověděl mu Gern.
„Nemohl bys mě dát trochu dohromady?“ obrátil se král ke Koprkvašovi. „Stehy drží dokonale, mimochodem. Skvělá práce, příteli.“
Profesionální pýcha nakonec přece jen prolomila Koprkvašovu hrůzu.
„Vy jste živý?“ zeptal se trochu nelogicky.
„O to přece v zásadě šlo, ne?“ zeptal se král.
Koprkvaš přikývl. To ano. Vždycky věřil, že je to pravda. Jenže na druhé straně ho nikdy nenapadlo, že by se to mohlo stát. Ale stalo se to a první slova, nebo skoro první slova, která král řekl, chválila jeho práci. Hruď se mu dmula pýchou. V celém cechu nebyl žádný jiný mistr, kterému by za jeho práci zákazník poděkoval osobně!
„Vidíš,“ obrátil se ke Gernovi, jehož lopatky se pokoušely přehrabat stěnou. „Slyšel jsi, jaké pocty se dostalo tvému mistrovi?“
Král se zarazil. Začal si uvědomovat, že tady něco není v pořádku. Samozřejmě že se podsvětí podobalo světu, bylo jenom mnohem lepší a bezpochyby v něm žilo mnoho služebníků a podobně. Ale najednou mu přišlo, že se tomu obyčejnému světu podobá až příliš. Byl si skoro jistý, že osoby jako Koprkvaš a Gern v podsvětí nemají co dělat. Vždycky slýchával, že obyčejní lidé budou žít ve svém podsvětí, kde se budou bavit se sobě rovnými, aby se necítili v rozpacích a sociálně vykolejení.
„Poslyšte,“ řekl, „mám dojem, že něčemu nerozumím. Vy nejste mrtví, že?“
Koprkvaš neodpověděl okamžitě. Některé z věcí, které už toho dne viděl, mu právě co se týče téhle otázky, na jistotě nepřidaly. Znovu si to všechno v duchu probral a nakonec musel přece jen připustit, že on i Gern jsou pravděpodobně naživu.
„Takže co se vlastně stalo?“ zeptal se král.
„Nevíme, ó, králi,“ odpověděl Koprkvaš. „Skutečně nevíme. Všechno se stalo tak náhle, ó, vodní fontáno!“
„A co jako?“
„Všechno!“
„Všechno?“
„Slunce, ó, pane! A bohové. Ó, ti bohové! Jsou všude, ó, vládce nebes!“
„Přišli jsme sem zadem,“ vykřikl najednou Gern a padl na kolena. „Odpusť nám, ó, pane spravedlnosti, který jsi se vrátil, abys rozdílel svou bezednou moudrost a tak dál. Je mi líto, co jsme s Hanlenou udělali, ale byl to ten okamžik, co vždycky říkají, jak se to… no ano, bláznivé vášně, už jsme se nedokázali ovládat. Mimoto jsem to byl já, kdo —“
Koprkvaš ho zarazil mávnutím ruky.
„Promiňte,“ obrátil se ke královské mumii. „Nemohli bychom si promluvit někde v ústraní? Kde by u toho nebyl ten mládenec? Jako muž s —“
„— mumií?“ dodal král, který se mu to pokoušel usnadnit.
„Právě. Skutečnost je taková, ó, vznešený králi —“ začal Koprkvaš spikleneckým šeptem.
„Myslím, že se obejdeme bez všech těch titulů,“ zarazil ho král. „Mrtví si na tituly zvlášť nepotrpí. Stačí obyčejné ‚králi‘.“
„Takže věc se má tak — králi,“ začal Koprkvaš a cítil při té řeči, která se podezřele podobala rozhovoru rovného s rovným, podivné vzrušení. „Mladý Gern si myslí, že je to všechno jeho vina. Kolikrát jsem mu opakoval, že bohové by tohle všechno neudělali jenom proto, že se spolu dva mladí náhodou zapomněli, jestli račte vědět, co myslím.“ Pak se odmlčel a pro jistotu dodaclass="underline" „Že ne?“
„Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo,“ odpověděl král okamžitě. „Kdyby měli vyvádět kvůli každé takové prkotině, to bychom se jich nikdy nezbavili.“
„Já mu to taky říkal,“ prohlásil Koprkvaš, kterému se očividně ulevilo. „Je to hodný mladík, Veličenstvo, pane, jenomže jeho matka je tak trochu divná, co se víry týče. Byl bych vám velice vděčný, kdybyste s ním promluvil, králi, pane, víte, tak trochu ho uklidnil…“
„Rád,“ přikývl král.
Koprkvaš se přisunul ještě blíž.
„Víte, Sire, pane, ti bohové vůbec nemají pravdu. Dobře jsme je pozorovali. Alespoň já je pozoroval, vylezl jsem na střechu. Gern ne, ten zalezl pod lavici. Nemají pravdu, pane!“
„Tak povídej, co s nimi není v pořádku?“
„No, především jsou tady, pane! Už to samo není správné, že? Myslím, když jsou tady doopravdy, že? A oni se jen tak potulují kolem, perou se mezi sebou a pokřikují na lidi.“ Než pokračoval, rozhlédl se opatrně na obě strany. „Tedy mezi námi, pane, zdá se, že mnoho rozumu nepobrali.“
Král přikývl. „A co s tím dělají kněží?“
„No, naposled jsem je viděl, když házeli jeden druhého do řeky, králi, Sire.“
Král znovu s pochopením přikývl. „Ano, to je jim tak podobné,“ připustil, „zdá se, že konečně dostávají rozum.“
„Víte, co si myslím, pane?“ prohlásil Koprkvaš. „Že všechno, v co jsme kdy věřili, se teď stává skutečností. A slyšel jsem ještě něco jiného, pane. Dnes ráno, jestli to ovšem bylo tohle ráno, víte, protože slunce stojí nad palácem, pane, a není to to správné slunce, se skupinka vojáků pokusila utéci z království po efebské cestě a víte, co zjistili?“
„Co zjistili?“
„Ta cesta, co vedla ven, teď vede dovnitř!“ Když Koprkvaš pronesl své sdělení, ustoupil o krok, aby zdůraznil závažnost tohoto odhalení. „Dostali se někam do skal a pak se najednou ocitli na cestě, která vede do Starého království z Tsortu. Ony se ty dvě cesty nějak stočily do sebe. Jsme tady zavření. Uvěznění s našimi bohy, pane.“
A já jsem uzavřen ve svém těle, pomyslel si král. Všechno, čemu jsme věřili, se stalo skutečností? Jenže ne vždycky je to, v co si myslíme, že věříme, to, v co opravdu věříme.
Chci tím říci, pomyslel si král, že si myslíme, že věříme, že jsou bohové moudří, spravedliví a mocní, ale v co opravdu věříme, je, že vypadají asi jako náš otec po dlouhém a namáhavém dnu. Myslíme, že podsvětí je jakýsi druh ráje, ale ve skutečnosti jsme přesvědčeni, že existuje už na zemi a že je na něm nejlíp ve vlastním těle, a já tady jsem a už se odsud nikdy nedostanu. Nikdy.
„A co tomu všemu říká můj syn?“ zeptal se.
Koprkvaš se rozkašlal. Byl to významný kašel. Španělé používají na hlavu postavený otazník před větou, aby vás upozornili, že to, co uslyšíte, je otázka. Tohle byl takový druh kašle, který vás měl upozornit, že to, co uslyšíte, bude rekviem.