„No, nevím, jak bych vám to řekl, Sire,“ zabručel nakonec.
„Tak ven s tím, člověče!“
„Sire, oni říkají, že je mrtev, pane. Oni říkají, že se zabil a uprchl.“
„Zabil se?“
„Promiňte, Sire.“
„A potom uprchl?“
„Na velbloudu, říkají.“
„Jak je vidět, v naší rodině se vede opravdu aktivní posmrtný život, co?“ prohlásil suše král.
„Prosím, Sire?“
„Chtěl jsem tím říci, že z těchto dvou prohlášení může být senzační jen jedno.“
Koprkvašova tvář byla ztělesněním nechápavosti.
„To znamená, že obě ta tvrzení nemohou být současně pravdivá,“ napovídal mu král.
„Ehm,“ prohlásil rozpačitě Koprkvaš.
„No ano, jenže já jsem výjimečný případ,“ král se téměř omlouval. „V tomhle království věříme, že člověk může žít i po smrti jedině tehdy, když se stane mum—
Zarazil se.
Bylo hrozné na to jenom pomyslet. Ale i tak o tom nějakou chvíli přemýšlel.
Pak prohlásiclass="underline" „S tím musíme něco udělat.“
Koprkvaš řekclass="underline" „A co váš syn, pane?“
„Můj syn sem, můj syn tam, mrtvý není, to bych o tom věděl,“ odsekl mu král. „On se o sebejistě dokáže postarat, je to přece můj syn. Já mám starost hlavně o naše předky.“
„Ale ti jsou přece mrtví —“ začal Koprkvaš.
Jak už jsme řekli dříve, měl Koprkvaš velmi špatnou představivost. Koneckonců v zaměstnání, které vykonával, to byla jedna ze základních podmínek. Jenže teď se mu před duševním zrakem objevilo panoráma pyramid, které se táhlo podél řeky, a jeho duševní ucho se tisklo na pevné dveře, kterými nepronikl žádný svatokrádežník.
A jeho ucho zaslechlo šustot. A škrabání. A bušení.
A tlumené výkřiky.
Král mu položil ofačovanou ruku kolem ramen. „Vím, že s jehlou v ruce jsi skvělý, Koprkvaši,“ řekl. „Ale řekni mi, jak ti to jde s kovářským kladivem?“
Kopolymer, největší vypravěč historie světa, se pohodlně opřel v křesle a vrhl na největší mozky světa shromážděné kolem stolu zářivý úsměv.
Těpic právě přidal nové zrnko do skladiště svých vědomostí. „Sympozium“ znamenalo posezení při čaji s něčím menším „na vidličku“.
„Nuže,“ usmál se znovu Kopolymer a vrhl se do vyprávění o tsortských válkách.
„Podívejte, prostě se stalo to, že on ji odvezl nazpět domů, a její otec — to nebyl starý král, to byl ten před ním, jak se jmenoval, ten si vzal nějakou dívku odněkud z Elharibu, šilhala, jak ona se jenom jmenovala, začínalo to na P. Nebo na L. No jedním z těch písmen určitě. Jejímu otci patřil ostrov někde v zátoce, myslím, že Papylos. Ne, moment, to bych vám lhal, byl to Kretenix. No, jednoduše ten král, ten druhý král, sebral vojsko a oni… Eleonora! Eleonora se jmenovala! Byla šilhavá, víte? Ale jinak prý velmi přitažlivá. No, když jsem řekl, že se s ní oženil, nemusím vám to vysvětlovat, že? Bylo to takové, jaksi, neoficiální. Ehm. No, takže tady byl ten dřevěný kůň, a když do něj všichni vlezli… Už jsem vám vyprávěl o tom koni? Byl to kůň. Jsem si docela jistý, že to byl kůň. Možná že to ale bylo kuře. Já příště zapomenu vlastní jméno. Celé to byl nápad toho kulhavého, jak se jmenoval! Už jsem se o něm zmínil? No přeci, jak spolu ti dva bojovali! Ne, počkejte, to zase bylo s tím druhým, myslím. No samozřejmě. Ale v každém případě bylo to dřevěné prase skvělý nápad! Udělali ho z takového toho… no! Teď jsem to měl na jazyku! Ze dřeva. Ale to bylo později, nezapomeňte! To byl boj! Všichni tloukli do svých štítů a ječeli. Ten… no já si vzpomenu… tak ten měl na sobě brnění, které zářilo jako vyleštěné brnění. To nebyl jednoduchý boj, to byl jeden a půl boje. A teď tam vletěl ten… ne ten kulhavý, ten další, co měl zrzavé vlasy. Vždyť víte! Vysoký chlapík, trochu přišeplával v řeči. Moment! Právě jsem si vzpomněl, ten byl z nějakého jiného ostrova. Ne tenhle. Ten kulhavý. Nechtěl s nimi nejdřív jít, tvrdil, že je blázen. A samozřejmě, že byl blázen! No jen si představte dřevěnou krávu! A přesně, jak to tenhle říkal, tak ten král řekl, ne tenhle král, ale ten jejich, uviděl toho kozla a povídá: ‚Tak si myslím, že ti z Efebe jsou blázniví, co je to za pitomý nápad, nechávat nám dřevěný dobytek před vraty, ti mají ale drzost, copak jsme včerejší, podpalte to.‘ A samozřejmě, ten, co o něm mluvíme, to oběhl zezadu a každého propíchl, a potom kdo se směje na posled! Říkal jsem už, že šilhala? Tvrdili, že byla moc hezká, ale to víte, každý podle svého vkusu… Tak. No, tak takhle se to stalo. Ale teď, ten, no… já myslím, že mu říkali Tyradanus, on totiž kulhal, on chtěl domů, kdo by nechtěl, byli tam už bůhví kolik roků, no ne? Taky byste chtěli domů, a on nijak nemládnul. Proto si taky ve snu vymyslel tu dřevěnou věc. Ne, bylo to trochu jinak. Ten s tím kolenem se jmenoval Lavoron. Ale byl to boj, tenhle, to mi tedy věřte.“
Potom se spokojeně odmlčel.
„Jak povídám,“ zabručel po chvíli, „skvělý boj,“ zamumlal a se slabým úsměvem upadl do dřímoty.
Těpic si uvědomoval, že mu ovisla spodní čelist. Rychle zavřel ústa. Podél stolu si několik posluchačů otíralo oči.
„To je magie,“ zašeptal Xeno. „Čistá kouzla. Každé slovo, ozdobný střapeček do výšivky Času.“
„To je tím, jak si pamatuje i ten nejdrobnější detail. Každou sebemenší podrobnost,“ zabrumlal Okolik.
Těpic se rozhlédl kolem stolu a pak opatrně strčil do Xena, který seděl vedle něj. „Kdo je kdo?“ zeptal se.
„No, tak Okolika už znáš. Kopolymera taky. Támhleto, to je Ysop, největší bajkář na světě. Vedle něj je Antifon, největší spisovatel komických her na světě.“
„A kde je Pythakleidos?“ zeptal se Těpic. Xeno ukázal ke vzdálenějšímu konci stolu, kde seděl zachmuřený muž, který pil jako o život a právě v téhle chvíli se pokoušel definovat úhel mezi dvěma chlebovými rohlíky. „Potom tě za ním zavedu.“
Těpic se rozhlédl po okolních holých hlavách a dlouhých bílých plnovousech, což, jak usoudil, byl odznak členství. Pokud jste měli holou hlavu a dlouhý bílý plnovous, pak to signalizovalo, že veškerá hmota mezi jedním a druhým přímo přetéká moudrostí a vědomostmi. Jediná výjimka byl Antifon, který vypadal, jako by ho někdo uplácal z vepřového.
Jsou to samé velké mozky, pomyslel si Těpic. To jsou muži, kteří se pokoušejí zjistit, jak funguje svět, ne s pomocí magie, ne na základě víry, ale prostě tak, že jakmile najdou nějakou skulinku, vsunou do ní vlastní mozek a snaží se ji rozšířit.
Okolik několikrát udeřil do stolu, aby utišil všeobecný halas.
„Tyran volá do zbraně proti Tsortu,“ řekl. „Teď zkusme posoudit funkci války v ideální republice,“ pokračoval. „Budeme k tomu potřebovat —“
„Promiň, mohl by mi někdo podat celer?“ vskočil mu do řeči Ysop. „Díky.“
„— ideální republiku, jak už jsem řekl, založenou na základních zákonech, kterými se —“
„A ještě sůl. Máš ji u lokte.“
„— kterými se řídí všichni lidé. Tak, je naprosto jasné, že válka… nemohl bys s tím přestat, prosím tě?“
„To je celer,“ odpověděl mu Ysop se spokojeným chroupáním. „S celerem to jinak nejde.“
Xeno se s podezřením podíval na sousto, které měl nabodnuté na vidličce.