„Vrátím se tam.“
Prsty, které mu zkušeně masírovaly krk a záda, se zastavily.
„Můžeme odjet kamkoliv,“ opakovala. „Máme dokonce i velblouda, kterého můžeme prodat. Můžeš mi ukázat ten svůj Ankh-Morpork. To, co jsi mi o něm říkal, bylo zajímavé.“
Těpic se zamyslel nad tím, jaký vliv by Ankh-Morpork na dívku asi měl. Pak si chvilku představoval, jaký vliv by měla ona na město. Nebylo pochyby o tom, že rozkvétá. Když byli ve Starém království, zdálo se, že nemá jedinou originální myšlenku a jediné, na co myslí, je, kdy a komu asi bude loupat další ovoce. Od chvíle, kdy byli mimo území nešťastné říše, se změnila. Obličej se jí nezměnil, byl pořád stejně, a to velmi, půvabný. Ale člověk si ho teď musel mnohem víc všímat. Když s ním mluvila předtím, většinou klopila oči k zemi. Ani teď se mu pokaždé při hovoru nedívala do tváře, ale to bylo tím, že myslela na něco jiného.
Přistihl se při tom, že by jí rád řekl slušně, jen tak, aniž by to zdůrazňoval, tak nějak jako mezi řečí, že je král. Jenže měl dojem, že by mu napoprvé neporozuměla a požádala by ho, jestli by to nemohl, prosím, opakovat, a kdyby se při tom na něj podívala, nebyl by schopen to podruhé vyslovit.
„Můžeš se tam rozjet sama,“ řekl. „Určitě by se ti tam nedařilo špatně. Mohl bych ti dát několik jmen a adres.“
„A co budeš dělat ty?“
„Neodvažuju se ani pomyslet na to, co se děje doma,“ odpověděl jí Těpic. „Měl bych s tím něco dělat.“
„Nemůžeš s tím dělat nic. Proč to chceš vůbec zkoušet? I kdybys nechtěl být vrahem, je přece spousta věcí, které bys mohl dělat. A sám jsi říkal, že ti ten muž tvrdil, že se do Starého království už nikdo nedostane. Nenávidím pyramidy.“
„Copak tam nezůstali lidé, na kterých by ti záleželo?“
Ptraci pokrčila rameny. „Jestli jsou mrtví, tak už s tím nic neudělám,“ řekla, „a i kdyby byli ještě naživu, stejně s tím nic dělat nemůžu. Takže s tím nic dělat nebudu.“
Těpic na ni zíral v jakémsi zděšeném obdivu. Bylo to dokonalé shrnutí situace a jejich možností. Jenže on nebyl schopen sám sebe přinutit brát věci tímhle způsobem. Těpicovo tělo bylo sice sedm let v cizině, ale jeho krev proudila v království už před tisícem let. Jistě by to byl všechno rád nechal za sebou, ale tohle byl ten háček. I kdyby se po celý zbytek života vyhýbal Starému království, působilo by to krevní pouto jako určitá kotva.
„Mám z toho strašný pocit,“ opakoval. „Je mi to hrozně líto. Nemůžu si pomoci. Stačilo by mi, kdybych se tam vrátil na pět minut, abych jim řekl, že už se tam nevrátím. To by mi stačilo. Asi je to stejně všechno moje vina.“
„Ale vždyť tam zpátky už žádná cesta nevede! Budeš se prostě jen tak smutně potulovat kolem, stejně jako ti sesazení králové, o kterých jsi mi vyprávěl! Ti v těch obnošených pláštích, kteří se pokoušejí vyžebrat na živobytí vznešeným způsobem. Sám jsi říkal, že není zbytečnější člověk než král, který ztratil království. Vzpomeň si!“
Procházeli ulicemi města, které ozařovalo podvečerní slunce, až se dostali k přístavu. Každá z ulic města vás nakonec dovedla k přístavu.
Někdo právě zapaloval světlo na majáku, který patřil ke známým „více než sedmi zázrakům světa“. Maják byl postaven podle Pythakleidova projektu, který vycházel ze Zlatého pravidla a Pěti zákonů estetických. Bohužel byla stavba vybudována na špatném místě, protože jak se shodli radní, kdyby ji umístili tam, kde by maják vykonával svou funkci a kam ji umístil v plánech Pythakleidos, zničila by celý charakteristický vzhled přístavu. Námořníci se však shodovali v tom, že je to překrásný maják, na který se s potěšením dívají pokaždé, když je vlny unášejí na skaliska.
Přístav pod nimi byl přeplněn loďmi. Těpic a Ptraci pomalu procházeli mezi bednami, balíky a pytli, až dorazili k dlouhé obloukovité ochranné zdi. Na jedné straně se rozprostírala nekonečná hladina oceánu pěnící středními vlnami, na druhé straně tichá a hladká zátoka přístavu. Nad hlavami jim svítil a prskal maják.
Ty lodi jistě vyplují do přístavů, o kterých jen slyšel, a často ani to ne. Efebové byli skvělí obchodníci. Mohl by se vrátit do Ankhu a tam si vyžádat svůj diplom a pak by se svět změnil v ústřici dle jeho výběru a on by měl k dispozici libovolné množství nožů k jejímu otevření.
Ptraci mu položila dlaň na hřbet ruky.
A taky už by nikdy nemusel poslouchat ty řeči o příbuzenských svazcích. Měsíce, které strávil v Mžilibabě, mu připadaly jako sen, jeden z těch snů, jež se vám vracejí a kterých se nedokážete zbavit, přestože při pomyšlení na ně vám nespavost připadá jako dar z nebes. Tady, u jeho nohou, se mu jako pestrobarevný koberec prostírala šťastná budoucnost.
To, co člověk potřebuje v takovéhle chvíli, to je určité znamení, nějaká kniha návodů „Udělej si sám!“. Potíž se životem je v tom, že nemáte možnost nejdřív si ho vyzkoušet nanečisto, ale že do něj většinou spadnete rovnýma nohama. Musíte jednoduše —
„No to mě omyjte! To je přece Těpic!“
Hlas k němu promlouval odněkud z výše kolena. Nad kamenným molem se objevila hlava a za ní rychle následovalo tělo. Bylo to výjimečně draze oděné tělo, tělo, na kterém se nešetřilo ani drahokamy, ani zlatem, ani kožešinami, hedvábím či krajkou, ovšem je třeba říci, že to všechno bylo černé.
Tělo patřilo Pomoštovi.
„Co to dělá teď?“ zeptal se Ptakospar.
Jeho syn opatrně povystrčil hlavu nad trosky pilíře a pozoroval Hita — boha se supí hlavou.
„Čenichá kolem,“ odpověděl. „Skoro bych řekl, že se mu líbí ta socha. Vážně, táto, co tě to napadlo, koupit něco takového?“
„Tenkrát to byla skvělá koupě,“ odpověděl mu Ptakospar. „A taky jsem si myslel, že by si ho mohli oblíbit v paláci.“
„Kdo asi?“
„No podívej, támhletomu se například líbí!“
Ptakospar IIb rychle vrhl další pohled na úhlovitou obludnost, která poskakoval sem a tam zbořeništěm.
„Řekni mu, že když zmizí, že si tu sochu může vzít!“ nadhodil. „Řekni mu, že mu ji prodáme za velkoobchodní cenu.“
Ptakospar bolestivě zavzdychal, ale nakonec dodaclass="underline" „Se slevou. Speciální ceny jen pro naše nadpřirozené hosty!“
Zvedl obličej k nebi. Z jejich úkrytu v troskách konstrukčního lešení a s Velkou pyramidou, která jim stále ještě hlasitě bzučela za zády, měli skvělý výhled na navracející se bohy. Nejprve je pozoroval s jistou dávkou vyrovnanosti. Bohové budou slušní zákazníci, vždycky chtěli chrámy a sochy, které je schopen dodat prakticky okamžitě, a co víc, nepotřebuje k tomu prostředníka.
Jenže pak ho napadlo, že bůh, který bude nespokojený s dodaným zbožím a prací, jako třeba s ošizenou omítkou nebo s tím, že ten zadní levý roh chrámu stojí na písku, prostě jen tak nepřijde a nebude se silným hlasem dožadovat majitele firmy. Ne. Bůh bude přesně vědět, jak majitel firmy vypadá a kde právě v téhle chvíli je, a půjde rovnou k věci. A kromě toho bylo známo, že bohové jsou notoričtí neplatiči. To sice byli i lidé, ale ti alespoň nehřešili na to, že umřete dřív, než vám budou muset zaplatit.
Pohledem sklouzl k druhému synovi, siluetě s ústy strnulými v užaslém „ó“, která se temně odrážela na pozadí sochy, a najednou se rozhodl.
„Mám pyramid až po krk,“ řekl. „Pamatuj si, chlapče, že jestli se odsud dostaneme, už ani jedinou pyramidu. Musíme se pustit jinudy. Je načase změnit sortiment, řekl bych.“