Těpic mu to řekl. Pomošt ho pozorně poslouchal a tiše si při tom točil vínem ve sklence.
„Tak takhle je to,“ zabručel nakonec. „Slyšeli jsme, že se schyluje k válce. Proto taky před ránem vyplouváme.“
„To ti nemůžu mít za zlé,“ přikývl Těpic.
„Ale ne. Musíme pořádně zorganizovat nadcházející obchody. S oběma stranami, samozřejmě, protože my jsme důsledně nestranní. Zbraně, které se vyrábějí na tomhle světadíle, jsou dost šokující. Strašně nebezpečné. Měl bys plout s námi. Jsi velmi významná osoba.“
„Nikdy v životě jsem se necítil tak zbytečný a bezcenný jako teď,“ řekl Těpic.
Pomošt se na něj užasle podíval.
„Ale vždyť jsi král!“
„To ano, jenže —“
„Král země, která v technickém slova smyslu stále ještě existuje, ale kam se momentálně žádný smrtelník nedostane?“
„Bohužel.“
„Ale jsi oprávněný vydávat zákony o oběživu, daních a tak, nebo ne?“
„Předpokládám, že ano, ale —“
„A to si myslíš, že jsi bezcenný? Můj bože, Tepe, naši účetní pravděpodobně dokážou vymyslet padesát způsobů, jak… no, abych ti řekl pravdu, stačí, abych si to představil, a už se mi potí ruce. První, co ovšem otec bude chtít, bude, abychom tam pro začátek přestěhovali naši hlavní úřadovnu.“
„Pomošte, vždyť jsem ti to vysvětloval. Víš, jak to je. Nikdo se tam nedostane,“ zavrtěl Těpic hlavou.
„Na tom přeci nezáleží!“
„Jak to, že na tom nezáleží?“
„Protože my si otevřeme naši hlavní pobočku v Ankhu a do Starého království budeme jen odvádět daně. Jediné, co potřebujeme, je oficiální adresa našeho úřadu, například Třída pyramid nebo tak nějak. Poradím ti ještě jedno, nepodepisuj a neslibuj nic, dokud ti otec nenabídne místo ve správní radě. Nezapomeň, že jsi královského rodu, a to dělá vždycky dojem…“
Pomošt mluvil dál. Těpic cítil, jak mu začíná být horko.
Tak takhle je to. Ztratíte své království a ono má pak mnohonásobně vyšší cenu, protože se z něj stává daňový ráj, a vy si sednete do nějaké radní správy, ať už je to, co chce, a tím je to v suchu.
Ptraci ovšem odpálila celou situaci ve chvíli, kdy Alfons servíroval bažanta.
„Koukněte, to je spojení Přátelského psa a dvou Malých piškotů!“ vykřikla a zblízka si začala prohlížet složité tetování. „Něco takového se už dneska skoro nevidí! Není to překrásná práce? Tady je dokonce vidět i jogurt…“
Alfons ztuhl a pak se začervenal. Po velké zjizvené hlavě se mu začala rozlévat červená zář, takže připomínal slunce vycházející nad horským hřbetem.
„A jaký obrázek máte na druhé ruce?“
Alfons, který vypadal, jako kdyby v jednom z minulých zaměstnání sloužil jako dobývací beran, něco nezřetelně zamumlal a pak velmi stydlivě ukázal druhé předloktí.
„No, ono to není zrovna vhodné pro dámy,“ zašeptal.
Ptraci odhrnula stranou drátovité chlupy pohybem zkušeného pozorovatele, zatímco Pomošt na ni zíral s pokleslou čelistí.
„Oh, tak tenhle znám,“ řekla zklamaně. „Je z knihy 130 dní v Pseudopolisu. Tohle je ve skutečnosti fyzicky neproveditelné.“ Pustila Alfonsovu ruku a vrátila se ke svému jídlu. Po chvilce zvedla oči a podívala se na Těpice a Pomošta.
„Mě si nevšímejte,“ prohlásila vesele. „Klidně se bavte dál.“
„Alfonsi, běž a obleč si nějakou slušnou košili s dlouhým rukávem, buď tak laskav, ano?“ řekl Pomošt chraptivým hlasem.
Alfons vycouval ze dveří s pohledem upřeným na svou ruku.
„Ehm. No, takže… ehm, co jsem to vlastně… co jsem říkal naposled?“ řekl Pomošt. „Promiň, nějak jsem ztratil nit. Ehm. Dáš si ještě trochu vína, Tepe?“
Ptraci nejen že vyšinula vlak jejich myšlenek, ale vytrhala koleje, spálila stanice a zničila všechny mosty na jeho trati. A tak se večeře pomalu překulila přes hovězí paštiku, čerstvé broskve, loupané mořské ježky v aspiku a nezávazné povídání o starých dobrých dnech v cechu. Naposled se viděli před třemi měsíci, ale teď jim to připadalo jako celé roky. Tři měsíce ve Starém království byly celé roky.
Zanedlouho po večeři začala Ptraci zívat a odešla do své kabiny, takže dvojice přátel zůstala sama s nově načatou lahví vína. Pomošt její odchod sledoval v užaslém mlčení.
„Je tam u vás takových děvčat víc?“ ozval se nakonec.
„Já ani nevím,“ přiznal se Těpic. „Možná. Obvykle polehávají v paláci a loupají ovoce nebo mávají péřovými vějíři.“
„Je úžasná. Ta by s Ankh-Morporkem zatočila! S její figurou a s tím, co má v hlavě…“ na okamžik zaváhal. „Je to tvoje…? Víš, co myslím, jste vy dva…?“
„Ne,“ zavrtěl Těpic hlavou.
„Je neuvěřitelně přitažlivá.“
„Myslím, že je,“ přikývl Těpic.
„Něco jako kříženec mezi chrámovou tanečnicí a pásovou pilou.“
Vzali si sklenky a vyšli na palubu, kde se mezi jasnými hvězdami bledě blýskalo několik světel města. Voda byla klidná, tichá, podobala se téměř oleji.
Těpicovi se začala pomalu točit hlava. Poušť, slunce, dvě sklenice efebského kořeněného jako podklad a po večeři ještě láhev přírodního vína, to byla směs, ve které se částečně rozložily jeho zábrany.
„Musím říct,“ podařilo se mu vypravit, když se opřel o zábradlí, „že si nevedeš špatně, jak vidím.“
„Jo, nemůžu si stěžovat,“ přiznával Pomošt. „Obchod je dost zajímavý obor. Především budování trhu a odbytišť. Boj s konkurencí v soukromých oblastech. Měl by ses do toho pustit s námi, hochu. V obchodu leží budoucnost, tvrdí otec. Ne v čarodějích a králích, ale v obchodnících, kteří je dokážou najmout, využít a zaplatit. Nic ve zlém, chápeš.“
„My jsme jediní, kteří zůstali,“ oslovil Těpic svoji sklenici. Z celého království. Já, ona a velbloud, který páchne jako starý koberec. Prastaré ztracené království.“
„No, máš ještě štěstí, že nebylo zbrusu nové,“ uklidňoval ho Pomošt. „Alespoň už si v něm lidé něco užili.“
„Když ty si nedovedeš představit, jaké to je,“ odporoval mu Těpic. „Je to jako celá Velká pyramida, jenže postavená na špičku, rozumíš? Celá ta historie, všichni předci, celý národ, všechno se to žene na mě a já ležím úplně dole.“
Vrátil Pomoštovi láhev a svezl se na kotouč lana. Pomošt zasněným hlasem nadhodiclass="underline" „Člověka to nutí k zamyšlení, co? Všechna ta ztracená města a říše kolem. Jako Ee ve Velkém Nefu. Celé země, a jsou pryč. A přitom tady někde jsou. Možná že je to tím, že lidé začali provádět pokusy s geometrií, co myslíš?“
Těpic tiše chrápal.
Po nějaké chvíli se Pomošt naklonil přes zábradlí a hodil prázdnou láhev do vody. Žbluňkla a nějakou dobu z ní na hladinu vystupovaly malé bubliny, které momentálně porušily klidnou hladinu u lodního boku.
Pak se Pomošt obrátil a mírně nejistým krokem se odebral na lůžko.
Těpicovi se zdál sen.
V tom snu stál na nějakém vysokém místě, ale velice nejistě, protože balancoval na ramenou matky a otce a pod nimi rozeznával jejich rodiče a pod nimi další předky, kteří se rozprostírali do nekonečna a tvořili obrovskou pyramidu lidstva, jejíž základna se ztrácela v mracích hluboko dole.