Byl schopen zaslechnout hukot hlasů vykřikujících příkazy a instrukce, které na něj doléhaly ze všech stran.
Když nic neuděláš, bude to, jako kdybychom nikdy nebyli.
„Je to jenom sen,“ řekl a vešel do paláce, kde na kamenné lavici seděl malý tmavý muž v bederní roušce a pojídal fíky.
„Samozřejmě že je to sen,“ řekl mužík. „Celý svět je jenom složitý Stvořitelův sen. Skládá se z různých snů a každý z nich by ti měl sdělit něco důležitého. Jako: nikdy nejez humra pozdě na noc. A tak podobně. Znáš ten o těch sedmi krávách?“
„Ano,“ odpověděl Těpic a rozhlížel se. Zdála se mu docela ucházející architektura. „Jedna z nich hraje na trombon.“
„Když se vykládal v mé době, kouřila doutník. Tohle je známý dědičný sen.“
„Jak to myslíš?“
Mužík si nehtem vyškrábl zrnko, které mu uvízlo mezi zuby.
„To bych taky rád věděl,“ ušklíbl se. „Dal bych za to ruku, kdybych to dokázal zjistit. Myslím, mimochodem, že jsme se ještě nesetkali. Jmenuju se Kuří a založil jsem tohle království. Zdá se ti moc dobrý fík.“
„A ty se mně taky zdáš?“
„To bych řekl! Když si uvědomíš, že můj původní slovník obsahoval osm set slov, musí ti být jasné, že bych s tebou nikdy nemohl mluvit tak, jak mluvím. Jestli ode mě čekáš nějakou moudrou radu zkušeného předka, tak na to zapomeň. Tohle je sen! Nemohl bych ti říct nic víc, než co sám nosíš v hlavě.“
„Ty jsi zakladatel!“
„Jo, k službám.“
„Já… já si myslel, že budeš vypadat jinak,“ řekl Těpic.
„Jak to myslíš?“
„No… přece ta socha…“
Kuft netrpělivě mávl rukou.
„Znáš to, to je práce těch lidí pro styk s veřejností,“ prohlásil. „Podívej se na mě. Vypadám snad jako nějaký patriarcha?“
Těpic si ho kriticky prohlédl. „No, v té bederní roušce právě ne,“ připustil. „Je poněkud… no, potrhaná.“
„Ta mi vydrží ještě kolik let,“ prohlásil Kuft spokojeně.
„Předpokládám, že to je všechno, co se ti podařilo zachránit, když jsi prchal před svými pronásledovateli,“ přikývl Těpic, který se snažil projevit pochopení.
Kuft si vstrčil do úst další fík, vrhl na Těpice pokřivený pohled a prohlásiclass="underline" „A o čem to mluvíš teď?“
„Byl jsi přece pronásledován,“ vysvěloval mu Těpic. „Proto jsi uprchl do pouště.“
„Aha, ano. To máš pravdu. Sakra pravdu. Pronásledovali mě kvůli mé víře.“
„To je hrozné,“ přikyvoval Těpic.
Kuft si odplivl. „To bych, u všech všudy, prosil. Věřil jsem totiž, že když lidem prodám staré velbloudy, které vylepším falešnými zuby, nepoznají to dřív, než budu pryč z města.“
Chvilku trvalo, než Těpicovi došel význam toho, co právě zaslechl, ale to poznání se pak ponořilo do jeho mysli jako žulový balvan do tekutého písku.
„Ty jsi zločinec!“ vypravil ze sebe Těpic.
„No, proč hned zločinec, to je takové ošklivé slovo, nezdá se ti?“ prohlásil jeho předek. „Dal bych přednost názvu drobný podnikatel. Předběhl jsem svou dobu a v tom bylo mé neštěstí.“
„A byl jsi na útěku?“ zeptal se Těpic slabým hlasem.
„No, nebyl bych,“ přiznal Kuft, „kdyby mě bylo napadlo něco lepšího, jenže ono ne.“
„ ‚A Kuft, pasák velbloudů, ztratil se v poušti, až pak se před ním náhle objevilo, jako dar bohů, údolí naplněné mlékem a strdím‘,“ citoval Těpic dutým hlasem. Pak dodaclass="underline" „Vždycky jsem si myslel, že to muselo být hrozně ulepené.“
„Jen si to představ. V jedné chvíli jsem byl ztracený v poušti, velbloudi kolem sebe kopali jako šílení, protože se mohli žízní zbláznit, a najednou bac ho, údolí obrovské řeky, ostrůvky rákosí, hroši a tak dál. Zničehonic. Ty moje bestie mě málem ušlapaly.“
„Ne!“ vykřikl Těpic. „Tak to nebylo! Smilovali se nad tebou bohové údolí a ukázali ti cestu, nebo ne?“ Pak zmlknul a jeho samotného překvapil ten prosebný tón, který ve svém hlase slyšel.
Kuft se zašklebil. „Myslíš? Museli mě dovést k říčnímu údolí dlouhému stovky kilometrů, které se nedalo objet, ani kdybych chtěl? Řeknu ti, takových pár set kilometrů vody uprostřed pouště, to jeden mine na to tata! To údolí se objevilo najednou, ale jak a proč, to jsem nezkoumal. Nejsem zvyklý hledět darovanému velbloudovi na zuby, rozumíš, takže jsem se rovnou vypravil nazpátek a přivedl svou rodinu a pár kamarádů. Ani jsme se neohlídli.“
„V jednom okamžiku tam řeka nebyla a pak najednou ano?“ řekl Těpic.
„Tak nějak. Tomu se těžko věří co?“
„To tedy ano. Člověk by tomu vážně nevěřil.“
Kuft na něj s lišáckým výrazem zahrozil pokřiveným prstem. „Já si dodneška myslím, že to vlastně dokázali velbloudi. Vždycky mi to připadalo, jako kdyby to místo vyvolali, rozumíš, jako kdyby tam potencionálně bylo, ale prakticky nepotřebovalo jen trochu té snahy k tomu, aby se objevilo. Legrační zvířata tihle velbloudi.“
„Já vím.“
„Mnohem zvláštnější než bohové. Copak, něco se děje?“
„Promiň,“ zavrtěl Těpic hlavou. „Je to pro mě tak trochu šok. Víš, já si myslel, že jsme opravdu královské krve. Tedy, myslel jsem si, že jsme urozenější než ti ostatní.“
Kuft si vyškrábl pecičku z mezery mezi dvěma zahnědlými pahýly, kterým, protože mu rostly v ústech, bychom měli říkat zuby. Pak si odplivl.
„No, s tím už se musíš vypořádat sám,“ prohlásil a zmizel.
Těpic procházel nekropolí a díval se na pyramidy, které tvořily na pozadí nočního nebe pilovitou linii. Obloha vypadala jako prohnuté ženské tělo a na obzoru postávali ve skupinkách bohové. Nevypadali jako ti, kteří byli celá tisíciletí namalováni na stěnách chrámů. Vypadali mnohem hůř. Zdáli se starší než čas. Bohové se velmi zřídka vměšovali do lidských záležitostí. Byly však pro ně příznačné docela jiné věci.
„Co můžu dělat?“ povzdechl si Těpic nahlas. „Jsem taky jenom člověk.“
Někdo řekclass="underline" Ale jenom zčásti.
Těpice probudil křik racků.
Alfons, který měl na sobě košili s dlouhým rukávem a na obličeji výraz, který dával tušit, že už si ji nikdy nesvlékne, pomáhal několika dalším mužům z posádky Bezejmenného rozvinout plachty. Podíval se na Těpice, schouleného na nepohodlném lůžku ze stočeného lana, a kývl mu na pozdrav.
Loď se hýbala. Těpic se posadil a viděl, jak opodál v šedém ranním světle klouže tiše dozadu molo efebského přístavu.
Nejistě se postavil, zasténal, chytil se na okamžik za hlavu, ale pak se rozběhl a přeskočil lodní zábradlí.
Sámek Korunka, vlastník velbloudích stájí s nepřetržitým provozem, pomalu obcházel Ty Mrchu a pobrukoval si tiše jakousi melodii. Prozkoumal velbloudova kolena. Zamyšleně ho kopl do jedné nohy. Překvapivě rychlým pohybem zaskočil Ty Mrchu natolik, že si zvíře nechalo na okamžik otevřít tlamu a prozkoumat velké zažloutlé zuby, a ještě stačil uskočit, aniž utrpěl zranění.
Z hromady v koutě vytáhl širší prkno, namočil štětec do hrnku s černou barvou a po krátkém zamyšlení na ně pečlivě napsal JEDEN MAJITEL.
Prohlédl si své dílo a do druhého řádku napsal MÁLO JETÝ.
Pravě dokončoval třetí řádek DOBRÝ BĚŽEC, když se připotácel Těpic a celý zadýchaný se opřel o dveřní rám. Kolem nohou se mu začala tvořit louže.