„Přišel jsem si pro svého velblouda,“ řekl.
Korunka si povzdechl.
„Včera večer jste říkal, že budete do hodiny nazpět,“ zasmušil se. „Musím vám účtovat celodenní ustájení, že? Taky jsem ho vyhřebelcoval a poskytl jeho nohám plné ošetření. To bude celkem pět cerků, v pořádku, emíre?“
„Aha.“ Těpic si poklepal na kapsu.
„Podívejte se,“ začal opatrně, „vyjel jsem z domu trochu narychlo. Obávám se, že u sebe nemam žádné peníze.“
„To je v pořádku, emíre.“ Korunka se obrátil nazpět k prknu. „Jak byste napsal ROČNÍ ZÁRUKA?“
„Dám vám ty peníze určitě poslat,“ prohlásil Těpic.
Korunka na něj vrhl pohled člověka, který už na tomhle světě poznal kdejaký trik a špatnost — osly s nalepenou srstí, slony s falešnými kly, velbloudy s padělanými hrby — a zná temná tajemství lidské duše, vycházející najevo, když dojde na kšeft.
„Zatahejte mě za druhou nohu, rádžo,“ usmál se. „Na té mám rolničky.“
Těpic se začal přehrabávat v záhybech své tuniky.
„Mohu vám dát drahocenný nůž,“ nabídl.
Korunka na nůž vrhl letmý pohled a odfrkl si.
„Lituju, emíre. To nestačí. Nejsou peníze, nebude velbloud.“
„Taky bych vám ho mohl nabídnout špičkou napřed,“ zasyčel Těpic tísněný zoufalou situací, přestože věděl, že tahle hrozba by ho mohla stát vyloučení z cechu. Taky si byl vědom, že to není nijak zvláštní hrozba. Hrozby v přednáškovém programu cechu vrahů nebyly—
Kromě toho v zadní části Korunkový budovy, na balících slámy seděl párek hřmotných chlapíků, kteří se právě začali zajímat o to, co se vpředu ve stáji děje. Vypadali jako Alfonsovi starší bratři.
Jakýkoliv prostor v celém vesmíru, kde se opravují, pronajímají a garážují vozidla libovolného druhu, má pár takových chlapíků. Nejsou to ani pomocníci nebo mechanici, ani návštěvníci, ani úředníci. Žvýkají stébla trávy nebo kouří cigarety nějakým pokud možno odpudivým způsobem. Jestliže se náhodou někde v okolí vyskytnou noviny, čtou si je, nebo si alespoň prohlížejí obrázky.
Teď si začali pečlivě prohlížet Těpice. Jeden z nich sebral ze země pár cihel a začal si s nimi jakoby mimochodem pohazovat.
„Jste ještě mladík, jak vidím,“ prohlásil Korunka laskavě. „Vám život právě začíná, emíre. Jistě nestojíte o žádné potíže.“ Postoupil o několik kroků kupředu.
Ty Mrcha pootočil chlupatou hlavu a upřel na něj krhavý pohled. Z hloubi jeho mozku se začal na povrch drát slabý pramének čísel.
„Podívejte, je mi to moc líto, ale já svého velblouda prosté potřebuju,“ trval na svém Těpic. „Je to otázka života a smrti.“
Korunka mávl rukou na dvojici vzadu.
Ty Mrcha ho kopl. Ty Mrcha měl velmi vyhraněné názory na lidi, kteří mu strkali prsty do tlamy. Kromě toho zahlédl cihly a každý velbloud ví, co takové dvě cihly znamenají. Byl to skvělý kop, prsty v dokonalé rovině, noha v poslední fázi téměř v přímce, kop silný a přitom ne zbytečně rychlý. Korunku zvedl ze země a vynesl ho vraty stáje na dvůr, přesně do ještě teplé hromady chlévské mrvy, kterou tam pohůnek těsně předtím vyvezl.
Těpic se rozběhl k Ty Mrchovi, chytil se ho za zaprášený kožich a vzápětí mu přistál na krku.
„Je mi to opravdu líto,“ obrátil se k té Korunkově části, která vyčnívala z hnoje. „Ale dám vám vážně poslat nějaké peníze.“
Ty Mrcha poskakoval sem a tam v těsném kruhu. Korunkoví přátelé se drželi zpět, protože jeho nohy, zakončené chodidly o velikosti talířů, poletovaly vzduchem na všechny strany.
Těpic se naklonil kupředu a zašeptal do jednoho ucha, které se divoce kývalo sem a tam: „Vracíme se domů!“
Vybrali si namátkou první pyramidu, na kterou narazili. Král se naklonil k rámečku na dveřích.
„Požehnána budiž královna Repta-are-pta,“ četl Koprkvaš uctivě, „vládkyně nebes, paní Mžilu, náčelnice —“
„Babička Pepty,“ řekl král. „To úplně stačí.“ Rozhlédl se po jejich užaslých tvářích. „Tak jsem jí říkával, když jsem byl malý chlapec. Nedovedl jsem ještě vyslovit Repta-are-pta, víte? Tak tedy do toho. Konec zábavy. Rozbijte ty dveře.“
Gern nejistě potěžkal kladivo. „Je to pyramida, pane,“ řekl s pohledem upřeným na Koprkvaše. „Nepředpokládá se, že je bude někdo otevírat.“
„A co tedy navrhuješ, mladíku? Zastrčíme mezi dveře a zárubeň nůž a pokusíme se dveře vyviklat?“
„Udělej to, Gerne,“ prohlásil Koprkvaš. „Všechno bude v pořádku.“
Gern pokrčil rameny, plivl si docela zbytečně do dlaní, které měl už tak dost zvhlé potem strachu, a rozmáchl se.
„Znovu,“ pobízel ho král.
Kamenná deska zaduněla, když na ni kladivo dopadlo, ale byla to žula a ta vydrží mnoho. Odněkud spadlo pár kousků malty a pak se vrátila ozvěna, která se množila v mrtvých a tichých ulicích nekropole.
„Znovu.“
Gernovy svaly se pohnuly jako želvy v kbelíku s vazelínou.
Tentokrát nárazu kladiva odpověděl druhý úder, jaký by mohlo vydat těžké kamenné víko sarkofágu, které někdo v hlubinách pyramidy odsunul stranou a nechal padnout na zem.
Trojice stála nějakou chvíli v naprostém tichu a naslouchala pomalým šouravým zvukům z nitra stavby.
„Mám do toho praštit ještě jednou, Sire?“ zeptal se Gern. Oba najednou ho umlčeli mávnutím ruky.
Šoupavé zvuky se přiblížily.
Pak se vstupní kámen pohnul. Jednou nebo dvakrát se sice zastavil, ale pak se dal znovu do pohybu, až se na jedné straně začal pomalu rozšiřovat temný otvor. Koprkvašovi se v temnotě podařilo odhalit ještě temnější stín.
„Co je?“ řekl stín.
„To jsem já, babi,“ postoupil král kupředu.
Stín stál nehybně.
„Cože? Malý Patlá?“ řekl pak hlas podezřívavě.
Král se vyhnul Koprkvašově pohledu.
„To je v pořádku, babi. Přišli jsme tě pustit ven.“
„Co je to za lidi?“ prohlásil stín dosti nedůtklivě. „Tady v pyramidě nemám žádné peníze, takže klidně můžete odložit tu zbraň, stejně se jí nebojím.“
„To jsou služebníci, babi,“ uklidňoval ji král.
„A nemají nějaký pergamen zachovalosti, nebo nějakou jinou záruku?“ zabrumlala nespokojeně stará paní.
„Ručím za ně já, babi. Přišli jsme tě pustit ven.“
„Bušila jsem celé hodiny,“ prohlásila bývalá královna a vyšla na světlo. Vypadala stejně jako král, jen její obvazy byly našedlé a mnohem zaprášenější. „Nakonec jsem se musela vrátit nazpět a lehnout si, abych si odpočinula. Když jste mrtví, nikdo se o vás prostě nestará. Kam půjdeme?“
„Pustíme ven ostatní,“ řekl král.
„To je po čertech dobrý nápad,“ rozveselila se poněkud stará dáma a srovnala s ním krok.
„Tak takhle vypadá podsvětí?“ rozhlédla se. „Že by to bylo o tolik lepší…“ Pak loktem strčila Gerna do žeber. „Ty jsi taky mrtvý, mladíku?“
„Ne, madam,“ odpověděl Gern roztřeseným a současně odvážným hlasem člověka, který kráčí po laně pevné vůle nad hlubinou šílenství.
„Máte recht. Nestojí to ani za starou belu, dejte si ode mě říct.“
„Jistě, madam.“
Král se přesunul po prastarém chodníku k nejbližší pyramidě.
„Toho znám,“ kývla hlavou královna. „Umřel za mého života. Král Tros-eko-tep. Třetí říše. A na co máte to kladivo, mladíku?“