„Prosím, madam, až bude třeba udeřit na dveře, madam.“
„Nemusíte klepat, všichni jsou pořád doma.“
„Můj pomocník chce říci, že je třeba rozbít pečetě, madam,“ vysvětloval Koprkvaš, který se chtěl zavděčit.
„A ty jsi kdo?“ zeptala se královna.
„Jmenuji se Koprkvaš, ó, královno. Mistr balzamovač,“ odpověděl Koprkvaš.
„Vážně? Tak to je skvělé. Myslím, že některé z mých stehů by potřebovaly prohlédnout.“
„Bude to pro mě čest a velká výsada, ó, královno,“ rozzářil se Koprkvaš.
„Ano. To bude,“ prohlásila a s tichým vrzáním se obrátila ke Gernovi. „Kladivo vzhůru, mladíku!“
Po téhle pobídce udeřil Gern dlouhým rychlým obloukem. Hlava kladiva proletěla Koprkvašovi těsně kolem nosu se zvukem vzlétající křepelky a rozdrtila pečetě na vstupním otvoru napadrť.
To, co se objevilo, když se usadil prach, rozhodně nebylo oblečeno podle poslední módy. Obvazy byly zahnědlé, začínaly práchnivět, a jak si Koprkvaš s profesionálním zájmem povšiml, začínaly odpadávat na loktech. Když to promluvilo, zazněl hlas podobný skřípání prastarého proutěného koše.
„Procitnuv, zjistil jsem,“ prohlásilo to, „že vládne věčná temnota. Jest snad toto podsvětní říše?“
„Jak se zdá, tak není,“ pravila královna.
„A toto vůkol tedy, toť vše?“
„To ani za tu smrt nestojí, co?“ prohlásila znechuceně královna.
Prastarý král přikývl, ale jen tak opatrně, jako by měl strach, že by mohl ztratit hlavu.
„S věcí tou musíme jest něco udělati,“ prohlásil.
Jeho pohled se přesunul k Velké pyramidě a ukázal tím, co kdysi bývalo jeho paží.
„Kdo v tamtom rovu spočívá?“
„No, abych řekl pravdu, měl bych tam spočinout já,“ přihlásil se Ptepicchamon a protlačil se dopředu. „Myslím, že jsme se nikdy nesetkali. Ještě jsem tam nebyl uložen, dal ji pro mě postavit syn. Ale bylo to proti mému přesvědčení, věřte mi.“
„Jest to vskutku věc strašlivá,“ řekl prastarý král. „Cítil jsem, jak ji budovali. I ve spánku smrtelném cítil jsem, jak narůstá. Jest tak olbřímí, že by mohla ovlivniti světa běh.“
„Chtěl jsem být pohřben do moře,“ prohlásil Ptepicchamon. „Nenávidím pyramidy.“
„Tvá slova jsou nepravdivá,“ řekl Tros-eko-tep.
„To tedy promiňte, ale já je opravdu nenávidím,“ vzdoroval král.
„Ó, nikoliv. Pocit tvůj jest pouhá nechuť. Až jednou budeš v pyramidě tisíc let spočívat, pak teprve zakusíš, co jest to pravá nenávist,“ prohlásil prastarý král.
Ptepicchamon se otřásl.
„Moře,“ prohlásil, „to je to jediné správné místo. Tam se prostě rozpustíš.“
Vydali se k další pyramidě. Gern šel v čele a jeho tvář vypadala jako obraz namalovaný pozdě v noci malířem, který dostával inspiraci jen na předpis. Za ním šel Koprkvaš, který se pyšně nadnášel. Vždycky doufal, že se dostane do velkého světa, a už je to tady — kráčí bok po boku s králi!
No dobrá. Šourá se s králi.
Byl to další překrásný den v nekonečné poušti. Tady byl ale každý den krásný, pokud patříte k těm, kdo za krásný považují každý den, kdy je nebe bez mráčku, teplo jako v peci a písek rozpálený tak, že by se na něm daly péct kaštany.
Ty Mrcha běžel rychle, hlavně proto aby udržel nohy co nejdéle nad rozžhaveným pískem. V jednom okamžiku, když se potáceli ze strany na stranu přes vrcholek kopce porostlého olivovníky a posetého malými políčky, měl Těpic dojem, že zahlédl Bezejmenného jako malý bod na azurovém moři, ale mohl to být také jen stín na vlnách.
Pak překročili nejvyšší bod pahorku a začali se spouštět do světa, jehož jedinými barvami byly všemožné odstíny okru a žluti. Chvíli se ještě tu a tam na písku objevovaly zakrslé stromky, ale nakonec písek zvítězil a vydal se, duna za dunou, na vítězný pochod.
Poušť nebyla jen horká, ale i tichá. Nezpívali tady ptáci, neozýval se žádný šramot drobných tvorů, kteří všude jinde vedou uspěchaný život plný plahočení. Možná že v noci se objeví nějaký hmyz, ale teď byl ukrytý hluboko v písku, aby se alespoň částečně chránil proti strašlivé denní výhni, a nažloutlá obloha a okrový písek se změnily ve vzduchotěsnou celu, v níž zněl Ty Mrchův dech jako sykot parní lokomobily.
Od chvíle, kdy poprvé opustil Staré království, se Těpic naučil mnoho věcí a teď se měl naučit další. Všichni znalci se shodují na tom, že když se rozhodnete projet rozpálenou pouští, není špatný nápad nasadit si na hlavu klobouk nebo jinou přikrývku.
Ty Mrcha přešel do kývavého poklusu, kterým dokáže prvotřídní závodní velbloud běžet celé hodiny.
Po několika kilometrech uviděl Těpic za nedalekou dunou sloup prachu. Nakonec se ukázalo, že dohonili hlavní část efebské armády, v jejímž středu se pohyboval půltucet válečných slonů. Barevné chocholy na hlavách jim povlávaly ve větru.
„Váleční sloni!“ Těpic v duchu zasténal. Tsort měl také válečné slony. Byla to nejnovější móda. Nebyli sice prakticky k ničemu, když nepočítáme to, že když propadli panice, šlapali s oblibou po vlastních jednotkách. Na tohle nebezpečí geniální vojenské mozky na obou stranách odpověděly tím, že si pořídily ještě větší slony. Sloni byli impozantní.
Z nějakých důvodů za sebou většina slonů táhla obrovské káry naložené dřevem.
Těpic objel armádu velkým obloukem a pokračoval v cestě. Slunce stoupalo vzhůru, a co bylo velmi neobvyklé, na obzoru se roztočilo množství modrých a červených skvrnek.
A dělo se ještě něco zvláštního. Zdálo se, že velbloud běží po nebi. Možná že ten pocit má něco společného s tím zvonivým zvukem v uších. Neměl by zastavit? Jenže potom by z něj mohl velbloud spadnout…
Bylo dlouho po poledni, když se Ty Mrcha dopotácel do žhavého stínu pískovcového pahorku, který kdysi označoval okraj údolí, a velmi pomalu se sesul k zemi. Těpic mu bezvládně vypadl ze sedla.
Oddíl Efebijců zíral přes úzký kus země na podobný oddíl Tsorťanů. Čas od času, jen tak pro pořádek, některý z nich zahrozil na druhou stranou oštěpem.
Když Těpic otevřel oči, uviděl nad sebou strašlivé bronzové masky několika efebských vojáků, kteří se k němu skláněli. Kovová ústa masek byla sešklebena v grimase nekonečného opovržení. Zářící obočí byla stažena smrtelnou nenávistí.
Jeden z vojáků řekclass="underline" „Už přichází k sobě, seržo.“
Kovová tvář, podobná zuřivosti rozpoutaných živlů, se sklonila ještě níž a vyplnila Těpicovi celé viditelné pole.
„Vypravili jsme se ven bez klobouku, co, chlapče?“ řekla tvář a hlas se v tom kovovém obalu podivně rozlehl. „To tak spěcháš už už se srazit s nepřítelem?“
Obloha se Těpicovi stále ještě točila před očima, ale na rozpálené pánvi jeho mysli se zaškvířila myšlenka, ta se ujala kontroly nad Těpicovými hlasivkami a on vyschlým hlasem zakrákoraclass="underline" „Velbloud!“
„Tebe bychom měli vrátit zpátky za to, jak jsi s ním zacházel,“ zahrozil na něj seržant v žertu prstem. „V životě jsem neviděl zvíře v takovém stavu.“
„Nesmíte mu dát napít!“ Těpic se vztyčil do sedu a v hlavě se mu rozduněly obrovské rozpálené gongy a vybuchl pestrobarevný ohňostroj. Hlavy kryté maskami se naklonily k sobě.
„U všech bohů, ten musí velbloudy vážně nenávidět,“ řekl jeden z vojáků. Těpic se těžce vztyčil na nohy a potácivým krokem se vydal pískem k Ty Mrchovi, který se pokoušel sestavit v duchu složitou rovnicí o mnoha neznámých, s jejíž pomocí by se dokázal postavit na nohy. Jazyk mu visel z tlamy a necítil se příliš dobře.