Velbloud v tísni má do plachého zvířete daleko. Nezdržuje se po barech a neucucává tiše nějaký ten drink. Netelefonuje starým přátelům a nevzlyká jim do sluchátka. Neciví tupě do prázdna, nepíše dlouhé srdceryvné básně o životě a o tom, jak je hrozný, když se na něj díváte jen z ložnice. Nezná pocit úzkosti.
Jediné, co velbloudi za účelem stížností dostali, je pár plic, které by mohly nahradit kovářské měchy, a hlas, který by mohl nahradit řev stáda oslů, jež někdo řeže řetězovou pilou. Těpic se tím strašlivým řevem probíjel kupředu. Ty Mrcha zaklonil hlavu, natočil ji na jednu stranu, pak na druhou a pečlivě zaměřoval. Pak zakoulel očima jako šílený a předvedl známý velbloudí trik, při němž se pokusil Těpicovi dokázat, že se na něj dívá nozdrami.
Pak plivl.
Pokusil se plivnout.
Těpic ho chytil za ohlávku a zatáhl.
„Pojď, Ty Mrcho,“ prohlásil. „Tady je voda. Určitě ji cítíš! Musíš jedině zjistit, kudy se k ní dostaneme!“
Obrátil s ke shromážděným vojákům. Zírali na něj s užaslými výrazy, s výjimkou těch, kteří si nesundali přilby, protože ti na něj upírali pohledy plné kovově tvrdé nenávisti.
Těpic vyrval jednomu z nich měch s vodou, vytáhl z něj zátku a vylil trochu vody velbloudovi přímo před rozšířené chřípí.
„Je tady řeka,“ zasyčel. „Ty víš, kde je, takže jediné, co je třeba, je, abys nás tam zavedl!“
Vojáci se začali nervózně rozhlížet jeden po druhém. Několik Tsorťanů, kteří se opatrně přiblížili, aby zjistili, co se děje, znervóznělo také.
Ty Mrcha se pomalu postavil na nohy, kolena se mu třásla a začal chodit v kruhu. Těpic se ho držel jako klíště.
…řekněme, že d = 4, rozběhly se Ty Mrchovy zoufalé myšlenky. Nechť je a x d = 90. Kdyby se pak –d rovnalo 45…
„Potřebuju hůl!“ vykřikl Těpic, když míjel seržanta. „Velbloudi ničemu nerozumějí, dokud je nepraštíte klackem, to je pro velblouda něco jako tečka!“
„Nestačil by meč?“
Seržant zaváhal, ale pak Těpicovi podal své kopí.
Ten ho uchopil kus pod hrotem, chvilku bojoval o znovunabytí rovnováhy, ale nakonec udeřil zvíře ratištěm oštěpu přes zadek, až se ze žluté srsti vznesl oblak prachu.
Ty Mrcha se zastavil. Uši se mu začaly natáčet jako radarové antény. Zíral na kamennou stěnu před sebou a koulel očima. Přesně ve chvíli, kdy se ho stačil Těpic pevněji chytit, velbloud se rozběhl.
…teď obrátit znaménko…
„Hej, vždyť narazíte rovnou do —“ začal seržant.
Pak zavládlo ticho, které trvalo dlouhou dobu.
Seržant nejistě přešlápl. Pak se podíval přes skupinu balvanů na Tsorťany a zachytil pohled jejich velitele. S tím nevysloveným porozuměním, které vládne mezi centuriony, výkonnými desátníky nebo, když na to přijde, staršiny rot všech armád, vykročili k sobě a setkali se u největšího z balvanů, na kterém se rýsovala sotva viditelná puklina.
Tsorťan přejel dlaní po drsné stěně balvanu.
„Člověk by řekl, že tady něco zbude, třeba velbloudí chlupy nebo tak něco,“ prohlásil.
„Nebo krev,“ přikývl Efebijánec.
„Řekl bych, že to bude jeden z těch nevysvětlitelných jevů.“
„Aha. V tom případě by to bylo v pořádku.“
„Taky jsem měl dojem, že jsem zaslechl racka.“
„Zvláštní, co? Takhle daleko do pouště nelétají.“
Tsorťan si odkašlal a vrhl přes rameno pohled na své muže. Pak se naklonil ke svému společníkovi.
„Předpokládám, že zbytek vaší armády musí dorazit každým dnem, co?“
Efebijánec se přisunul ještě o krok, cedil slova koutkem úst a přitom neustále upíral oči na kamennou stěnu před sebou.
„Jasně,“ přisvědčil. „Vaše taky, co?“
„Samozřejmě. Obávám se, že jestli sem naši dorazí dřív, budeme vás muset zmasakrovat.“
„Moc bych se divil, kdyby to na naší straně plánovali jinak. Jenže, co s tím naděláš?“
„No jo, je to jedna z těch věcí,“ souhlasil Tsorťan.
Druhý muž přisvědčil. „Když se nad tím tak zamyslíš, je to bláznívej svět.“
„To jsi trefil přesně, máš pravdu.“ Seržant si trochu povolil hrudní plát a byl rád, že se alespoň na chvíli dostal do stínu. „Jak jste na tom s mináží, dobrý?“ zeptal se.
„Vždyť to znáš. Hlavně si člověk nesmí stěžovat.“
„U nás je to přesně to samý.“
„Protože jak začneš reptat, je to ještě horší.“
„To znám. Poslyš, nenašlo by se u vás náhodou pár fíků? Mám hroznou chuť na fíky.“
„Bohužel.“
„No jen mi to tak napadlo.“
„Ale máme spoustu datlí, kdybys chtěl.“
„Díky, datlí máme dost.“
„No jo, tak nic.“
Dvojice ještě chvíli stála, každý z mužů ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Pak si Efebijánec nasadil znovu helmici a Tsorťan si přitáhl brnění.
„Tak fajn.“
„Tak jo.“
Narovnali se v ramenou, vystrčili brady a vydali se nazpět. Po několika krocích se oba jako na povel otočili, vyměnili si chápavý výraz doplněný kratičkým pobaveným úsměvem zkušených profesionálů a odpochodovali ke svým mužům.
KNIHA ČTVRTÁ
101 věc, kterou může hoch udělat, aby se nenudil
Těpic očekával —
— co vlastně?
Možná plesknutí kusu masa, které dopadlo na skálu. Možná, i když to byla spíš naděje než očekávání, že se před ním otevře pohled na Staré království v plné kráse.
Rozhodně však neočekával chladnou, vlhkou mlhu.
Dnes už věda ví, že existuje mnoho dalších rozměrů, nejen ty čtyři klasické, o kterých mluvíme my. Vědci tvrdí, že tyto jiné rozměry se normálně našeho světa nedotýkají, protože bývají většinou velmi malé a stáčejí se samy do sebe. Jejich realita je subjektivní a také ukrývá svou větší část sama v sobě. To znamená, buď že je ve vesmíru mnohem víc věcí, kterým nikdy neporozumíme, nebo že si vědci vysvětlují určité věci podle toho, jak se jim to právě hodí.
Jenže mnohovesmír je plný malých vedlejších vesmírků — divadelních uliček stvoření, kde mohou pestře oblečené dimenzionety beztrestně dovádět, aniž by se musely obávat, že je srazí k zemi vážná skutečnost. Občas, když proplouvají otvory v realitě, odrazí se do našeho vesmíru a bývají z nich základy mýtů, legend a obvinění z blábolení v opilosti.
A právě do jednoho z těch malých vedlejších rozměrů vběhl Ty Mrcha díky školácké chybě v základním výpočtu.
Legenda to postihla téměř přesně. Sfinga skutečně číhá na hranici království. Legenda jen přesně neurčila, o jakém druhu hranic to vlastně mluví.
Sfinga je mýtické stvoření. Existuje jen proto, že si ji někdo představil. Je dobře známo, že v nekonečném vesmíru musí existovat všechno, co si kdo dokáže představit, ale protože mnoho z těch věcí do slušně udržovaného vesmíru vůbec nepatří, byly odsunuty právě do vedlejších rozměrů. Vysvětlit vám, proč má Sfinga téměř chronicky špatnou náladu, by trvalo delší čas, ale jistě pochopíte, že tvor se lvím tělem, ženskými ňadry a orlími křídly musí trpět vážnými poruchami vlastní identity a že k namíchnutí nepotřebuje mnoho.