Proto si vymyslela hádanku.
Hádanka poskytla Sfinze v mnoha rozměrech celkem slušnou zábavu a přiměřený počet jídel.
To ovšem Těpic, který vedl Ty Mrchu hustou mlhou, nevěděl, ale kosti, které mu často skřípaly a praskaly pod nohama, ho alespoň částečně uvedly do obrazu.
Zemřela tady celá řádka lidí. A bylo celkem logické předpokládat, že ti pozdější zahlédli zbytky těch předchozích a dál pokračovali opatrně a s rozvahou. A jak bylo vidět podle novějších kostí, tak to nezabralo.
Takže nemá cenu plížit se tady kolem jako blázen, pomyslel si Těpic. Kromě toho mnohé z balvanů, vynořující se vždy na krátký čas z mlhy, měly tvary velmi znepokojivé. Támhleten, například, vypadá úplně jako —“
„Stůj,“ řekla Sfinga.
Bylo naprosté ticho, přerušované jen vzdáleným odkapáváním vody a funěním Ty Mrchy, který se snažil vysát vlhkost ze vzduchu.
„Ty jsi Sfinga,“ řekl Těpic.
„Ta Sfinga.“
„No to mě podrž. Mám doma pěknou řádku tvých soch.“ Těpic zvedl oči a pak je zvedl ještě výš. „Myslel jsem, že jsi o něco menší,“ dodal.
„Měj se na pozoru, smrtelníku,“ řekla Sfinga. „Ocitl ses v přítomnosti Moudré a Strašné.“ Pak zamrkala. „A ty sochy jsou hezké?“
„Ani zdaleka tě nevystihují přesně,“ odpověděl Těpic pravdivě.
„Opravdu si to myslíš? No, lidé mi málokdy trefí nos,“ pootočila Sfinx hlavu. „Říká se, že nejlíp vypadám z profilu a —“ Pak jí najednou došlo, že je nějak daleko od původně zamýšleného tématu. Přísně si odkašlala.
„Než tě nechám projít, ó, smrtelníku,“ řekla, „musíš uhodnout hádanku, kterou ti dám.“
„Proč?“ zeptal se Těpic.
„Cože?“ zamrkala poněkud zmateně Sfínga. Ona sama nebyla k zodpovídání otázek stvořena.
„Proč? No proč! Hm. Protože, moment, jo, protože ti ukousnu hlavu, když mi neodpovíš. Ano, to je ono.“
„Dobrá,“ souhlasil Těpic. „Tak sem s ní.“
Sfinga si odkašlala, přičemž vydala zvuk, jako když prázdný nákladní automobil couvá ve štěrkovém lomu.
„Co chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech nohou?“ zatvářila se Sfinga lišácky.
Těpic chvilku přemýšlel.
„Ta je opravdu těžká,“ prohlásil nakonec.
„Jedna z nejtěžších,“ souhlasila Sfinga.
„Hm.“
„Nikdy to neuhodneš!“
„Oh,“ řekl Těpic.
„Nemohl by sis při tom přemýšlení vysvléct šaty? Nikdy potom nemůžu dostat ty hadry ze zubů.“
„Neexistuje žádné zvíře, kterému by dorostly nohy, když mu jednou —“
„Samá voda,“ radovala se Sfinga. „To je úplně chybný myšlenkový pochod,“ dodala a protáhla si pařáty.
„Oh.“
„Nemáš nejmenší tušení, co?“
„Pořád ještě přemýšlím,“ odpověděl Těpic.
„Nikdy to neuhodneš.“
„Máš pravdu.“ Těpic upíral oči na pařáty. Tohle určitě není zvíře vybavené k boji, utěšoval sám sebe. Je předimenzované, příliš obdařené na všech stranách. Kromě toho, i kdyby mu v boji nepřekážel mozek, tak ta ňadra se mu budou plést do cesty určitě.
„Odpověď zní — člověk,“ prohlásila vítězoslavné Sfinga. „A teď bych tě prosila, aby ses nepokoušel se mnou bojovat, protože to uvolňuje do krevního oběhu dost nepříjemné chemikálie.“
Těpic uskočil před dopadající tlapou. „Počkej, počkej,“ zvolal. „Co to má znamenat? Jak tomu mám rozumět, že je to člověk?“
„Dítě se ráno batolí po čtyřech, dospělý člověk stojí v poledne pevně na nohou a večer se starý člověk musí opírat o třetí nohu — hůl. Dobré, co?“
Těpic se zakousl do rtu. „A tomu ty říkáš jeden den?“ zavrtěl pochybovačně hlavou. Nastalo dlouhé, rozpačité ticho. „No, to je přece takové to… ta… řečnický obrat,“ prohlásila Sfinga poněkud popuzeně a znovu máchla tlapou.
„Ne, ne, moment,“ bránil se Těpic. „Byl bych rád, abychom si v tom udělali jasno, ano? Na to snad mám právo, ne?“
„Na té hádance není nic divného,“ prohlásila Sfinga. „To je naopak skvělá hádanka! Už ji dávám padesát let, jako dospělá i jako kotě,“ chvilku se zamyslela. „Ptáče,“ opravila se nakonec.
„Je to skvělá hádanka,“ souhlasil Těpic, „má velkou hloubku. Je dojemná. Celý lidský život v kostce. Ale musíš připustit, že se to všechno nemůže stát jednomu člověku v jednom dni, nebo ano?“
„No, to ne,“ připustila Sfinga. „Ale to je přece ze souvislostí naprosto jasné. Prvek dramatické analogie se objevuje ve všech hádankách,“ dodala s výrazem někoho, kdo tuhle frázi kdysi dávno slyšel a zalíbila se mu natolik, že byl ochoten si ji zapamatovat, i když ne zas tak, aby ušetřil hlavu, ze které pocházela.
„Ano, ale —“ nedal se odbýt Těpic a pečlivé si vyčistil místo na vlhkém písku. „Má ta metafora vnitřní návaznost? Řekněme, že průměrný život je například sedmdesát let, ano?“
„Dobrá,“ souhlasila Sfinga nejistým hlasem někoho, kdo si domů pustil potulného obchodního agenta a už teď lituje nejbližších chvil, protože je mu jasné, že bude muset přinejmenším uzavřít životní pojistku nebo koupit něco, co vůbec nepotřebuje.
„Prima. Výborně. Takže budeme počítat, že poledne je 35, ano? Když ale vezmeme v úvahu, že většina dětí začne zhruba začátkem druhého roku života chodit, pak ta odvolávka na čtyři nohy je dost nesmyslná, nemyslíš? Tím chci říct, že člověk stráví i větší část rána na dvou nohou. Když vezmu tvé přirovnání —“ na okamžik se odmlčel a naškrabal několik výpočtů stehenní kostí, kterou sebral opodál, „— tak by ráno trvalo jen dvacet minut, protože tak dlouho v přepočtu chodí člověk po čtyřech. Mám pravdu? Buď fér!“
„Nóó —“ řekla Sfinga.
„Podle tvé hádanky bys musela začít používat hůl už někdy kolem šesté odpoledne, a to by ti bylo teprve 52,“ pokračoval Těpic a zuřivě psal. „Jenže ve skutečném životě bys sotva hledala nějakou oporu před půl desátou, řekl bych. To samozřejmě stále vycházíme z předpokladu, že den = život, což je už samo o sobě, odpusť, nesmyslné. Je mi to líto, na první pohled se to v zásadě zdá být v pořádku, ale v praxi je to pitomost.“
„Dobrá,“ prohlásila Sfinga tentokrát dost popuzeně, „ale nevím, co bych s tím mohla udělat. Žádnou jinou hádanku neznám. Celý život jsem si vystačila s touhle.“
„Musíš ji jenom trochu změnit, a je to.“
„Jak to myslíš?“
„Musíš ji prostě jenom trochu přizpůsobit skutečnosti.“
„Hmm.“ Sfinga se poškrabala pařátem ve lví hřívě. „No, možná,“ řekla pochybovačně. „Možná že bych se mohla zeptat: co je to, když to chodí po čtyřech nohou —“
„Metaforicky řečeno,“ doplnil ji Těpic.
„Po čtyřech nohou, metaforicky řečeno,“ souhlasila Sfinga, „zhruba —“
„— shodli jsme se na dvaceti minutách, že?“
„— dobrá, v pořádku, dvacet minut ráno, po dvou nohou —“
„Víš, ale myslím si, že říkat ‚ráno‘, to bys to přeci jen trochu přeháněla,“ vskočil jí do řeči Těpic. „Ono to vlastně není dlouho po půlnoci. Víš, teoreticky to je ráno, ale prakticky je to noc, co myslíš?“
Sfinze přeběhl po tváři výraz bezmocné paniky.