„Co myslíš ty?“ bylo jediné, na co se v té chvíli zmohla.
„Podívej, zopakujme si znovu, kam jsme dospěli, ano? Co, metaforicky řečeno, chodí krátce po půlnoci po čtyřech, po dvou většinu dne —“
„— s výjimkou úrazů,“ řekla Sfinga, až dojemně toužící přidat svou trošku do mlýna.
„Správně, po dvou nohou, s výjimkou úrazů, alespoň do večeře a pak po třech nohou —“
„Znala jsem lidi, kteří chodili o dvou berlích,“ snažila se být Sfinga stále užitečná.
„Dobrá, tak co takhle — do večeře, od kdy chodí buď ještě po dvou nohou, nebo s pomocí nějaké protetické pomůcky dle vlastního výběru?“
Sfinx se nad tím na chvíli zamyslela.
„Áááno,“ prohlásila nakonec vážně. „To by, jak se zdá, pokrylo všechny případy.“
„Takže?“ řekl Tépic.
„Takže co?“ řekla Sfinga.
„Takže, jaká je odpověď?“
Sfinga na něj vrhla kamenný pohled a pak ukázala zuby.
„Tak to ne!“ zasyčela. „Takhle mě nenachytáš. Myslíš si, že jsem padlá na hlavu? Odpovědět musíš ty mne!“
„Ale, k sakru,“ povzdechl si Těpic.
„Myslel sis, že mě doběhneš, co?“ odfrkla si.
„Promiň.“
„Chtěl jsi mě poplést a využít toho, co?“ Sfinga se teď začala spokojeně šklebit.
„No, za pokus to stálo,“ prohlásil Těpic.
„Vyčítat ti to nemůžu. Tak jak zní odpověď?“
Těpic se poškrabal na nose.
„Nemám ponětí,“ odpověděl. „Pokud to ovšem není, a pochop, že to opravdu jen hádám, pokud to tedy není člověk.“
Sfinga na něj zaskočeně zírala.
„Ty už jsi tady jednou byl, co?“ řekla hlasem plným obvinění.
„Nebyl.“
„Tak ti o tom někdo řekl, že?“
„Kdo by mi o tom mohl říct. Už tu tvou hádanku někdo uhodl?“
„Ne!“
„Tak vidíš. Takže mluvit nemohli, nebo ano?“
Sfinga zuřivě zaškrabala drápy na kamení. „No, pak možná bude lepší, když půjdeš,“ zaduněla.
„Díky,“ přikývl Těpic.
„A byla bych ti vděčná, kdybys to nikomu neříkal,“ dodala Sfinga chladně. „Byla bych nerada, kdyby všichni ostatní o tu zábavu přišli.“
Těpic se vyškrabal na velký kámen a z něj na hřbet Ty Mrchy.
„Neměj strach,“ řekl a pobídl velblouda kupředu.
Nemohl si nevšimnout, že Sfinga nehlučně pohybuje rty, jako kdyby si v duchu něco opakovala.
Ty Mrcha urazil sotva nějakých dvacet metrů, když z mlhy za nimi zazněl strašlivý řev rozzuřené bájné obludy, která se dobrala pravdy. Pro jednou zapomněl na základy etikety, která mimo jiné praví, že než cokoliv udělá, musí být velbloud udeřen holí. Udeřil všema čtyřma nohama do písku a odrazil se ze všech sil.
Tentokrát pochopil věci dokonale.
Kněží začali ztrácet soudnost.
Nebylo to jen proto, že je bohové odmítali poslouchat. Bohové je prostě ignorovali. K tomu, aby vás poslechl některý z bohů Mžilibaby, bylo třeba rozsáhlých zkušeností a kněží sebou museli pěkně mrskat. Tak například když jste shodili kámen z útesu, pak se dalo čekat, že vaše rychlá žádost k bohům, aby padl dolů, bude vyslyšena. Stejným způsobem bohové zaručovali, že slunce zapadne a hvězdy vyjdou. Petice zaslaná bohům, která bude požadovat, aby palmy rostly kořeny dolů a listy vzhůru, měla splnění zaručeno předem. Všeobecně řečeno každý kněz, který se zabýval zajišťováním podobných věcí, si mohl být jist téměř stoprocentním úspěchem.
Jenže, byl v tom trochu rozdíl, když vás bohové ignorovali v době, kdy byli daleko a neviditelní, a teď, když se vám potulovali prakticky po dvorku. To si pak člověk připadal jako dokonalý idiot.
„Proč nám nenaslouchají?“ lkal kněz boha Hyje s koňskou hlavou, boha zemědělství. Měl slzy na krajíčku. Hyje naposled viděli sedět uprostřed pole, vytrhával obilní klasy a spokojeně se pochechtával.
Ostatní kněží na tom nebyli o nic lépe. Početné rituály, které se neustále sloužily, naplnily vzduch v paláci a chrámech namodralým kouřem a kněží při nich upekli tolik obětovaného dobytka, že by to stačilo na zahnání klasického hladomoru. Jenže bohové se usadili ve Starém království, jako kdyby jim patřilo, a lidé pro ně nebyli nic víc než obtížný hmyz.
A kněží věděli, že venku jsou stále ještě lidské zástupy. Víra ovládala život ve Starém království více než sedm tisíc let. Každý kněz si dovedl před svým duševním zrakem vyvolat plastický obraz toho, co by se stalo, kdyby obyčejné lidi jen na krátkou chvíli napadlo, že už tomu tak není.
„A tak, Die,“ řekl Koumy, „se obracíme k tobě. Co teď máme dělat?“
Dios seděl na stupních před trůnem a zachmuřeně zíral na podlahu. Bohové odmítali naslouchat. On to věděl. On to věděl dokonce nejlépe ze všech. Ale předtím na tom vůbec nezáleželo. Prostě jste provedli příslušné pohyby, odříkali příslušná slova a sdělili čekajícím příslušnou odpověď. Důležitý byl obřad, nikoliv bohové. Bohové tady byli jen od toho, aby vykonávali funkci zesilovače, protože komu jinému by byli lidé ochotni naslouchat?
Zatímco se snažil vyčistit si myšlenky, jeho ruce samy od sebe zopakovaly obřad Sedmé hodiny. Byly při tom samozřejmě řízeny neuronovými signály, zakotvenými hluboko v podvědomí, stejně nezúčastněnými a neměnnými jako krystaly.
„Vyzkoušeli jste všechno?“ zeptal se.
„Všechno, co jsi nám poradil, ó, Die,“ přikývl Koumy. Pak chvilku počkal, až si byl jistý, že je pozoruje většina kněží, a zvýšeným hlasem pokračoval. „Kdyby tady byl král, jistě by zasáhl v náš prospěch.“
Zachytil pohled kněžky bohyně Stalagmit. Předem s ní o ničem nemluvil, ale proč také, co tady bylo k probírání? Jenže Koumy měl určité tušení, že tady existoval nějaký chlap, pardon, chlad. Neměla Dia ráda a bála se ho také mnohem míň než většina ostatních.
„Řekl jsem vám, že je král mrtev,“ odpověděl Dios.
„Ano, my jsme tě slyšeli. Ale jak se zdá, chybí jeho tělo, ó, Die. Samozřejmě věříme tomu, co jsi nám řekl, protože jsou to slova velkého Dia a my nevěříme různým zlomyslným pomluvám.“
Kněží mlčeli. Zlomyslné pomluvy? A to už někdo předtím mluvil o šeptandě, že? Tady určitě není něco v pořádku!
„Stalo se to v minulosti už mnohokrát,“ navázala kněžka na jeho slova, jako kdyby to byla dohodnutá narážka. „Když bylo království v nebezpečí nebo řeka nevystoupila ze břehů, vydal se král k bohům, aby se za nás přimluvil. Byl poslán, aby se za nás přimluvil.“
Spokojenost, která zazněla v jejím hlase, nenechávala nikoho na pochybách, že tohle je pro Dia ulička, kterou se vracet nelze.
Koumy se roztřásl slastí a hrůzou. Oh, ano. To je to pravé! Některé země kdysi velmi dávno experimentovaly s královskými oběťmi. Několik roků hýření a vlády, a pak „šmik“ — a je tady místo pro nového uchazeče.
„V době krize by možná stačil jakýkoliv urozený zástupce krále,“ pokračovala.
Dios vzhlédl a v obličeji se mu zračila bolest, kterou cítil v celém těle.
„Aha,“ prohlásil. „A kdo by pak byl nejvyšším knězem?“
„To by jistě rozhodli bohové,“ přitlačil Koumy.
„No, to věřím,“ přikývl Dios s kyselým výrazem. „Nicméně mám určité pochybnosti o moudrosti jejich volby.“
„Mrtvý může promluvit s bohy v podsvětí,“ řekla kněžka.