„Jenže všichni bohové jsou tady,“ pokračoval Dios a bojoval s trháním v nohou, které naléhalo, že by měli v téhle chvíli kráčet ústřední chodbou na místo, kde by se provedl obřad Otevřené oblohy. Jeho tělo volalo po spočinutí za řekou. A taky po tom, aby se už nikdy potom nemuselo vracet…, ale tak se cítil pokaždé.
„V nepřítomnosti krále přebírá povinnosti nejvyšší kněz. Není to tak, Die?“ řekl Koumy.
Bylo to tak. Bylo to psáno. Co je psáno, to je dáno. On sám to napsal. Kdysi dávno.
Dios svěsil hlavu. Tohle bylo horší než kanalizace, bylo to horší než cokoliv. Ale přesto… přesto… kdyby mohl na nějakou dobu tam za řeku…
„Dobrá,“ přikývl nakonec. „Mám však jedno poslední přání.“
„Ano?“ Koumyho hlas teď zněl kovově, byl to hlas budoucího nejvyššího kněze.
„Přeju si být pohřben v —“ začal Dios, ale v tom okamžiku ho přerušil sbor hlasů těch kněží, kteří se náhodou dívali přes řeku. Vzápětí se k protějšímu temnému břehu obrátily všechny oči.
Pochodovaly tam legie králů Mžilibaby.
Potácely se, ale postupovaly poměrně rychle. Byly jich čety, byly jich prapory. Gernovo kladivo už nepotřebovaly.
„Je to tím nálevem,“ prohlásil král, když pozoroval, jak půltucet jeho předků vyrval zapečetěný vchod do další pyramidy holýma rukama. „Ten dodává sílu.“
Někteří z těch nejstarších nabyli až přehnaného sebevědomí, vrhali se na pyramidy sami a skutečně se jim dařilo zvedat kamenné kvádry vyšší, než byli sami. Král jim to nezazlíval. Jak hrozné je být mrtev a vědět, že jste mrtev a navěky uvězněn v temnotě.
Nikdy už mě do žádné z těch věcí nedostanou, zapřísahal se v duchu.
Nakonec dorazili jako záplava k další pyramidě. Byla malá, nízká, temná a napůl zasypaná navátým pískem. Vybudována byla z velmi hrubě opracovaných a nepříliš dovedně spojených kvádrů. Bylo jasné, že tahle hrobka byla postavena dlouho předtím, než se Staré království začalo věnovat architektuře pyramid. Tahle byla sotva víc než hromada kamení.
Na dveřní pečeti, hranaté a silné, byly hieroglyfy království Ur. „MĚ STAVĚL KUFT. BYL PRVNÍ.“
Několik předků se shromáždilo kolem.
„No, nevím,“ prohlásil král spíš pro sebe. „Aby to nezašlo přece jen trochu daleko.“
„První,“ zašeptal Koprkvaš. „První v království. Před ním tady nebylo nic, jen hroši a krokodýlové. Z nitra téhle pyramidy se na nás dívá sedmdesát staletí. Je starší než cokoliv —“
„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Ptepicchamon. „Jen se nesmíme nechat zbytečně unášet emocemi. Byl to taky člověk, jako my všichni.“
„ ‚A Kuft, poháněč velbloudů pohlédl do onoho údolí…‘ “ četl Koprkvaš.
„Po sedmimo tisícma let se do něj jistotně znovu rád podívá…“ přerušil ho drsně Tros-eko-tep.
„Beztak,“ řekl král. „Stejně se mi to zdá trochu příliš —“
„Všichni umrlí sobě rovni jsou,“ prohlásil s neochvějnou jistotou Tros-eko-tep. „Ty, živý jinochu. Vzburcuj jest mi jej.“
„Kdo, já?“ ošíval se Gern. „Vždyť to byl Prv —“
„Ano, ale o tom všem už jsme přece mluvili,“ povzdechl si Ptepicchamon. „Udělej, co ti říká. Všichni už jsou nedočkaví. On určitě taky, řekl bych.“
Gern zakoulel očima a potěžkal perlík. Právě ve chvíli, kdy ho zvedl nad hlavu a chtěl udeřit do pečetě, vrhl se Koprkvaš kupředu, a způsobil tím Gernovi téměř doživotní újmu na zdraví. Mladík se zoufalým úsilím zadržel kladivo, které se řítilo na hlavu jeho mistra, a teď poskakoval kolem a ze všech sil se snažil udržet rovnováhu.
„Je otevřená!“ prohlásil Koprkvaš. „Podívejte. Pečeť je odsunuta stranou.“
„Tím říci chceš, že on už venku jest?“
Ptepicchamon popošel kupředu a opřel se do vstupní desky pyramidy. Celkem snadno se odsunula stranou. Pak si prohlédl kámen pod ní. I když byl prastarý a napůl zasypaný, bylo jasné, že někdo vchod do hrobky udržoval tak, aby se dal kdykoliv použít. A kámen na prahu byl prošlapaný, jako by tudy prošly tisíce nohou.
Tohle nebylo přirozené a u pyramid už rozhodně ne. Tam platilo jedno: kdo už byl jednou uvnitř, tak už tam taky zůstal.
Mumie prozkoumaly prošlapaný vchod a jedna na druhou užasle skřípaly. Jedna z těch nejstarších, která tak tak držela pohromadě, vydala zvuk podobný chroustání červotoče, který se po dlouhém půstu dostal do zpráchnivělého dubu.
„Co říkal?“ zeptal se Ptepicchamon.
Tros-eko-tepova mumie tlumočila. „On vece, že jest tu straší!“ zakrákorala.
Král přikývl. „Půjdu se podívat dovnitř. Vy dva živí, vy půjdete se mnou.“
Koprkvaš zbledl jako stěna.
„No tak, člověče,“ vyštěkl na něj Ptepicchamon a odsunul dveře. „Podívej se na mě, já se nebojím! Ukaž, že máš nějakou páteř, chlape!“
„Budeme potřebovat nějaké světlo,“ protestoval Koprkvaš.
Když Gern pohotově vytáhl z kapsy křesadlo, začaly mumie s mnohočetným vrzáním a šoupáním nohou rychle ustupovat a přitom si napůl vzrušeně a napůl vyděšeně mumlaly mezi sebou.
„Tady jsou nějaké pochodně,“ ozval se ze tmy za vchodem tlumený Ptepicchamonův hlas. „A dejte pozor a držte je co nejdál ode mě.“
Byla to jen malá pyramida, bez bludiště, bez nástrah, pouhá kamenná chodba vedoucí vzhůru. Oba balzamovači, roztřesení strachem, postupovali pomalu vzhůru za králem a čekali, že na ně každým okamžikem zaútočí nějaká neznámá hrůza. Nakonec se všichni tři ocitli v malé čtvercové místnosti, která byla cítit pískem. Její strop byl pokryt silnou vrstvou sazí.
Uvnitř nebyl sarkofág ani schránka na mumii, žádná hrůza, ani známá, ani neznámá. Jen uprostřed prostoru ležel velký kamenný kvádr a na něm pokrývka a polštář.
Ani jeden z obou předmětů nevypadal zvlášť starý. Trojice pocítila skoro něco jako zklamání.
Gern se rozhlížel kolem.
„Je to docela pěkné,“ řekl nakonec. „Takové útulné.“
„To těžko,“ odfrkl si Koprkvaš.
„Hej, pane králi, podívejte se sem,“ zvolal Gern a rozběhl se k jedné stěně. „Podívejte, tady si někdo vyškraboval nějaké značky. Podívejte, tady jsou po celé zdi takové malé čárky.“
„Na téhle stěně také,“ řekl král, „a taky na podlaze. Někdo něco počítal. Ale muselo toho být mnoho, nesmírně mnoho.“ Ustoupil zpátky ke kamennému kvádru.
„Jaké věci by někdo mohl počítat právě tady?“ vrtěl hlavou Koprkvaš.
„Je to opravdu velmi zvláštní,“ řekl král. Pak se nahnul kupředu. „Pod tím vším už skoro ani nejsou vidět původní nápisy na stěnách.“
„Dokázal byste je přečíst, Veličenstvo?“ zeptal se Gern, a projevil tak podle Koprkvaše nemístnou zvědavost.
„Ne. Je to psáno jedním z nejstarších dialektů. Nevidím tady prakticky ani jeden hieroglyf,“ odpověděl mu Ptepicchamon. „Nevěřím, že ještě dnes žije někdo, kdo by to dokázal přečíst.“
„Je to ostuda,“ řekl Gern.
„To máš pravdu,“ souhlasil král a povzdech si. Chvíli stáli v zachmuřeném mlčení.
„A co kdybychom se zeptali někoho z těch starých mrtvých?“ řekl Gern.
„Ehm, Gerne,“ odkašlal si poněkud nejistě Koprkvaš.
Král učedníka pleskl po zádech, až mladík poskočil kupředu.
„Tak tomu říkám skvělý nápad!“ zvolal král. „Stačí jen zavolat sem některého ze skutečně starých předků. Ale ne,“ zarazil se najednou zklamaně. „To nebude k ničemu. Nikdo z nás nerozumí našim starým předkům, takže —“