Těpic běžel, šplhal, přeskakoval a zručně zarážel skoby do pomníků mrtvých a při tom neustále postupoval vpřed.
Záblesky světel mezi pískovcovými balvany lemovaly linii mezi oběma nepřátelskými armádami. I když byla neláska mezi oběma zeměmi dlouhá a hluboká, obě strany se držely prastarého pravidla, že války se nevedou v noci, během sklizně a během záplavy. Válka byla natolik důležitá, že bylo třeba udělat si na ni čas. Kdyby začal každý válčit, jak a kdy se mu zachce, změnila by se celá válka v obyčejnou frašku.
V šeru se z obou stran ozývaly zvuky spěšné práce se dřevem.
Je známo, že každý generál po válce ví, kde se staly chyby, které způsobily porážku jeho vojsk, a je si jistý, že kdyby se dal vrátit čas, už by se mu něco takového nestalo. Poslední válka mezi Tsortem a Efebe se odehrála před tisícem let, ale generálové mají sloní paměť a tentokrát byli připraveni.
Na obou stranách se za předními, liniemi začaly zvedat dřevěné sochy koňů.
„Je pryč,“ prohlásil Ptakospar IIb a znovu kopl do hromady trosek.
„Právě včas,“ prohlásil jeho otec. „Pojď mi raději pomoct složit tvého bratra. Jseš si jistý, že mu to neublíží?“
„No, když to uděláme opatrně, nebude se moci pohybovat v čase, to znamená, že mu to spíš prospěje. Když mu totiž nebude ubíhat čas, nemůže mu nic ublížit.“
Ptakospar si vzpomněl na staré zlaté časy, kdy stavba pyramid představovala docela obyčejné vršení jednoho kvádru na druhý. Jediné, co jste si museli pamatovat, bylo, že čím jste výš, tím méně kvádrů kladete do jedné vrstvy. A teď to znamenalo pokusit se neudělat puky na jednom z vlastních synů.
„Tak dobře,“ řekl váhavě. „Dejme se do toho.“ Pomalu vylezl po troskách a vystrčil hlavu nad jejich vrcholek. V tom okamžiku se objevil za rohem nedaleké menší pyramidy první zástupce mrtvých.
První Ptakosparpva myšlenka byla: tak a je to tady, přišli si stěžovat.
On dělal, co mohl. Nebylo to vždycky snadné, držet se při stavbě rozpočtu. Možná že se stavby občas opravdu nedržely docela přesně výkresů a vnitřní omítky byly občas maličko ošizené, ale…
Nemohou si přece stěžovat všichni! Rozhodně jich nemůže být tolik.
Ptakospar IIb se vyšplhal vedle otce. Ústa se mu otevřela úžasem.
„Odkud všichni jdou?“ zeptal se.
„Ty jsi znalec. Ty bys mi to měl vysvětlit.“
„Jsou mrtví?“
Ptakospar pohledem prozkoumal některé z účastníků pochodu.
„No, jestli nejsou, tak jsou někteří z nich určitě hodně těžce nemocní,“ prohlásil.
„Utečme!“
„Kam? Nahoru na pyramidu?“
Za nimi se tyčila Velká pyramida a její pulzování rozechvívalo ovzduší. Ptakospar zvedl pohled k vrcholu.
„Co se asi stane dnes v noci?“ zavrtěl hlavou.
„Cože?“
„No, myslíš, že udělá to… myslím, jestli to udělá znovu?“
IIb na něj nejistě zíral. „Nevím.“
„Nemůžeš to nějak zjistit?“
„Jediné, co můžeme dělat, je počkat. Potom uvidíme. Já si vlastně nejsem jistý, ani co dělá teď.“
„A myslíš, že se nám to bude líbit?“
„Myslím, tati, že nebude. Ó, bože.“
„Co je?“
„Podívej se támhle.“
Směrem k zástupu mrtvých se blížil jiný zástup. V jeho čele šel Koumy a za ním se jako chvost komety táhl dav kněží.
Uvnitř koně bylo tma a horko. Taky tam bylo velmi přeplněno.
Všichni čekali a potili se.
Mladý Autoklav ze sebe vypraviclass="underline" „Co se bude dít teď, seržante?“
Seržant pohnul opatrně nohou. Tohle prostředí by vyvolalo klaustrofobii i u sardinek.
„No, to víš, synku. Nakonec našeho koně najdou a ten na ně udělá takový dojem, že ho odtáhnou až do svého hlavního města. Až nastane tma, vyskáčeme ven a všechny je pobijeme. Nebo jim tím pohrozíme. Pak vypleníme město, spálíme hradby a posypeme zem solí. Vzpomeň si, chlapče, ukazoval jsem ti to v pátek.“
„Oh.“
Z několika tuctů čel odkapával pot. Tu a tam se pokoušel některý z mužů napsat poslední dopis domů a tahal stylus po voskové tabulce, která se téměř rozpouštěla.
„A potom co, seržante?“
„Potom se vrátíme domů jako hrdinové, chlapče.“
„Oh.“
Starší vojáci seděli a upírali nehybné pohledy na dřevené stěny. Autoklav si nejistě poposedl, jako by ho stále ještě něco trápilo.
„Moje maminka mi řekla, abych se vrátil buď se štítem, nebo na něm, seržante.“
„To je skvělé, hochu. Je vidět, že tvoje matka má vlasteneckého ducha.“
„Ale nám se určitě nic nestane, že ne, seržante?“
Seržant odvrátil pohled a zadíval se do potem páchnoucího šera.
O chvilku později začal někdo tiše hrát na harmoniku.
Ptakospar napůl odvrátil pohled od scény před sebou a vtom se mu těsně vedle ucha ozval hlas: „Ty jsi ten stavitel pyramid, že?“
V jejich improvizovaném úkrytu se najednou objevila třetí postava. Muž byl celý v černém a pohyboval se tak tiše, že ve srovnání s ním nadělala kočka rámus jako chlápek s vozembouchem.
Ptakospar přikývl, protože hlas se mu zadrhl v hrdle.
„Dobrá, takže to okamžitě zastav. Okamžitě!“
„IIb se k němu nahnul.
„Co jste zač?“
„Jmenuju se Těpic.“
„Cože, stejně jako král?“
„Ano. Stejně jako král. A teď to vypněte!“
„Je to pyramida! Nemůžete vypnout pyramidu!“ odpověděl mu IIb.
„Dobrá, tak ji nechte vybít!“
„O to jsme se pokusili dnes v noci.“ IIb ukázal na rotříštěný vrcholový kvádr. „Rozbal Dvě-a, tati.“
Těpic si chvilku prohlížel plochého bratra.
„To je nějaký plakát?“ zeptal se nakonec.
IIb sklopil oči. Těpic zaregistroval pohyb a podíval se dolů — stál po kotníky v zeleném osení.
„Promiňte,“ prohlásil. „Nějak se toho nemůžu zbavit.“
„Musí to být hrozné,“ vypravil ze sebe IIb překotně. „Já to znám, kdysi jsem měl bradavici a taky na ni nic neplatilo.“
Těpic se obrátil k rozbitému vrcholovému dílu.
„Tahle věc,“ řekl, „k čemu to mělo sloužit? Je to kámen pokrytý kovem. Proč?“
„K vybití pyramidy musí být nahoře ostrý hrot,“ vysvětloval IIb.
„A to je všechno? Je to zlato, že?“
„Je to elektron. Slitina zlata a stříbra. Vrcholový kvádr musí být z elektronu.“
Těpic se natáhl a sloupl z povrchu kamene slabou fólii.
„Jak se zdá, není z té slitiny celý, že?“
„Ano. Ne. No,“ začal Ptakospar. „Zjistili jsme, že kámen potažený jen slabou vrstvou plní svou funkci stejně dobře.“
„A nemohli byste použít něco levnějšího? Třeba ocel?“
Ptakospar se ušklíbl. Nebyl to dobrý den, příčetnost se změnila ve vzdálenou vzpomínku, ale byla jistá fakta, která platila i teď.
„Nevydržela by déle než rok nebo dva,“ zavrtěl hlavou. „Sráží se na ní vlhkost a je vystavená vlivům počasí. Za chvíli by byla špička pryč. Stačila by tak na dvě stě tři sta vybití.“
Těpic se opřel o pyramidu. Byla chladná a tiše bzučela. Měl dojem, že v hukotu slyší slabý sílící tón.
Pyramida se mu tyčila nad hlavou. IIb by mu mohl vysvětlit, že je to efekt vznikající díky tomu, že mají stěny sklon 56°, a proto se pyramida zdá ještě vyšší, než ve skutečnosti je. Pravděpodobně by užil slova jako perspektiva a virtuální výška.