Černý mramor byl hladký jako sklo. Kameníci odvedli dobrou práci. Spáry mezi jednotlivými kvádry.byly sotva tak široké, aby se mezi ně dal vsunout nůž. Ale vsunout se tam přece jen dal.
„Co takhle alespoň jedno?“ zeptal se Těpic.
Koumy si nepřítomně okusoval nehty.
„Oheň,“ řekl najednou. „To je zastaví. Jsou silně hořlaví. Nebo voda. Pravděpodobně by se rozpustili.“
„Někteří z nich ničili pyramidy,“ ozval se nejvyšší kněz Mufa s kobří hlavou, boha papyru.
„Je zajímavé, že většina lidí, kteří obživnou, má tak špatnou náladu,“ poznamenal jiný kněz.
Koumy pozoroval přibližující se zástup s rostoucím neklidem.
„Kde je Dios?“ zeptal se.
Dav před sebe vytlačil starého kněze.
„Co jim mám říct?“ zeptal se Koumy.
Nebylo by přesné, kdybychom řekli, že se Dios usmál. Nebyla to ta činnost, kterou musel tak často napodobovat. Ale faktem je, že zatímco se mu koutky úst pozvedly, víčka mu poněkud poklesla.
„Můžeš jim říct, že nastal čas, aby nastoupili mladší lidé s novými myšlenkami. Řekni jim, že už vyšli z módy. Klidně jim to všechno řekni.“
„Oni mě zabijí!“
„Myslíš, že by tak hrozně stáli o tvou věčnou společnost?“
„Jsi stále ještě nejvyšší kněz!“
„Proč s nimi nepromluvíš?“ nadhodil Dios. „Taky jim nezapomeň říct, že ať chtějí nebo ne, vstupují do Století kobry.“ Podal Koumymu svou kněžskou berlu. „Nebo jak se vlastně u všech všudy tohle mizerné století jmenuje,“ dodal.
Koumy cítil, jak na něm spočívají oči přítomných bratří a sester. Odkašlal si, upravil si roucho a obrátil se tváří k mumiím.
Zástup nemrtvých něco skandoval, všichni znovu a znovu vykřikovali jedno slovo. Nebyl s to mu porozumět, ale zdálo se, že právě to slovo v nich vyvolává zuřivost.
Pozvedl berlu a vyřezávaní hadi v tom neskutečném světle vypadali až neuvěřitelně živě.
Bohové Zeměplochy — a tady máme na mysli tu velkou radu bohů, kteří žijí na Dunmanifestinu, té detašované Valhale vysoko nad vrcholky nejvyšších zeměplošských hor, a krátí si dlouhou chvíli prohlížením sbírek drobných starožitností vyrobených smrtelníky a sestavováním statistik určujících, jak poslední vzpoura a tažení Ledových obrů snížilo ceny pozemků v postižené oblasti — tak tihle bohové byli už od pradávna fascinováni lidskou schopností říkat nejnevhodnější věci v nejnevhodnější chvíli.
Nemluvíme tady o tak nesmyslných prohlášeních, jako je třeba: „Je to naprosto bezpečné“ nebo „pes, který štěká, nekouše“, ale o těch jednoduchých krátkých větách, které někdo použije v kritickém okamžiku a jež mají stejný účinek jako kovová tyč vhozená do ložiska šestisetmegawattové parní turbíny při třech tisících otáčkách za minutu.
Znalci této lidské slabosti se jistě shodnou v tom, že až jednou porota otevře obálky soutěžících, bude Houk Koumyho výrok „Odstupte, vy odporná stvoření“ vzhledem k situaci uznán za jeden z nejnevhodnějších pozdravů všech dob.
První řada předků se zastavila a zadní řady ji maličko postrkovaly kupředu.
Král Ptepicchamon XXVII., který byl ostatními šestadvaceti Ptepicchamony jednohlasně zvolen za mluvčího, postoupil kupředu, uchopil Koumyho za paže a zvedl ho jako dítě.
„Co jsi to říkal?“ řekl.
Koumy obrátil oči v sloup. Ústa se mu otvírala a zavírala, ale hlas byl pravděpodobně moudřejší než jeho pán a odmítl vyjít ven.
Ptepicchamon přiblížil svou obandážovanou tvář až ke Koumyho špičatému nosu.
„Tebe si pamatuju,“ zavrčel. „Viděl jsem tě často potulovat se po paláci. Nejmizernější klobouk, jaký jsem kdy viděl, to jsem si vždycky říkal, když jsi mi přišel na oči.“
Potom se rozhlédl po ostatních.
„Vy jste všichni kněží, co? Přišli jste se omluvit, nebo ne? A kde je Dios?“
Předkové se s výhružným mumláním posunuli kupředu. Když jste byli nějakou tu stovku let mrtví, nejste zvlášť ochotní odpustit lidem, kteří vás ujišťovali, jak skvělé časy si užijete. Uprostřed davu mumií došlo k momentálnímu pohybu, když několik mladších předků muselo podepřít krále Sem-pha-ko, který strávil pět tisíc let ve své hrobce a jediné, co si mohl prohlížet, byla vnitřní strana víka jeho sarkofágu.
Ptepicchamon obrátil svou pozornost nazpět ke Koumymu, který z pochopitelných důvodů setrvával na místě.
„Říkal jsi ‚odporná stvoření‘, co?“
„Ehm,“ vypravil ze sebe Koumy.
„Polož ho,“ řekl Dios a vzal Koumymu z neodporujících prstů obřadní berlu. „Já jsem Dios, nejvyšší kněz. Proč jste přišli?“
Jeho hlas byl chladný a normální, s podtónem nezdůrazňované, ale nepochybné autority. Byl to ten hlas, který faraónové Mžilibaby slýchávali celé čtyři tisíce let, hlas, který určoval běh dní, odříkával rituály, rozděloval čas na pečlivě plánované díly a tlumočil lidem myšlenky a přání bohů. Byl to právě tenhle hlas naplněný autoritou, který vyvolal prastaré vzpomínky a způsobil, že předkové pocítili rozpaky a začali nejistě přešlapovat z nohy na nohu.
Kupředu postoupil jeden z mladších faraónů.
„Ty prevíte,“ zakrákoral, „dal jsi nás jednoho po druhém pohřbít a zavřít v pyramidách a sám sis klidně žil dál. Lidé si mysleli, že je tvé jméno dědičné, ale to jsi byl pořád ty! Kolik je ti vlastně let, Die?“
Rozhostilo se ticho. Nikdo se ani nepohnul. Jen slabý vítr zvedal malé obláčky prachu.
Dios si povzdechl.
„Já to původně nechtěl,“ přiznal se. „Jenže jsem měl tolik práce. Den mi na ni nestačil. Vážně, vůbec jsem si neuvědomil, co se děje. Myslel jsem si, že mi to prostě dodá nových sil, nic víc. Vůbec jsem si toho nevšiml, nesledoval jsem roky, ale rituály.“
„U vás v rodině musí být dlouhověkost dědičná, co?“ zeptal se jízlivě Ptepicchamon.
Dios na něj upřel oči a rty se mu nehlučně pohybovaly. „Rodina,“ vypravil ze sebe nakonec a jeho hlas kupodivu o něco změkl. „Rodina. Ano. Musel jsem mít rodinu, že? Ale víte, nějak si na ni nemůžu vzpomenout. Paměť, to je to první, co ztratíte. Paměť totiž kupodivu pyramidy neuchovávají.“
„A tohle má být Dios, pamětník a vykladač historie?“ prohlásil Ptepicchamon.
„Oh,“ nejvyšší kněz se usmál. „Paměť se vám z hlavy ztratí rychle. Ale máme ji všude kolem sebe. V každém svitku, v každé knize.“
„Ale to je přece historie království, člověče!“
„Ano, to je moje paměť.“
Král se trochu uklidnil. Čiročirý zděšený úžas pomalu uvolňoval uzel zuřivosti.
„Jak jsi vlastně starý,“ zeptal se.
„Nevím přesně… myslím, že zhruba sedm tisíc let. Ale občas se mi zdá, že jsem na světě mnohem déle.“
„Sedm tisíc let? Opravdu?“
„Ano,“ přikývl Dios.
„Jak to může nějaký člověk vůbec vydržet?“
Dios pokrčil rameny. „Sedm tisíc let je v čase jako jeden den,“ odpověděl.
Pomalu a s bolestivým pomrkáváním poklesl na jedno koleno a v roztřesených rukou pozvedl obřadní berlu.
„Ó, králové,“ řekl, „vždycky jsem existoval jen proto, abych sloužil.“
Nastalo dlouhé, zvláště rozpačité mlčení.
„Zničíme pyramidy,“ vykřikla Repta-are-pta, která se protlačila kupředu.