„Tím zničíte Staré království,“ odpověděl Dios. „To nedovolím.“
„Tak ty to nedovolíš?“
„Nedovolím. Co bychom byli bez pyramid?“ zvýšil Dios hlas.
„Mám-li mluvit za mrtvé,“ řekla Repta-are-pta, „my budeme svobodní.“
„Ale z království se stane další obyčejná malá zemička,“ prohlásil Dios a předkové v jeho očích ke své hrůze zahlédli slzy. „Všechno, co jste tak milovali, teď chcete hodit napospas času a nejistotě. Bez vedení. Na milost proměnám.“
„To už musí království riskovat,“ řekl Ptepicchamon. „Ustup, Die!“
Dios pozvedl svou berlu. Hadi se z ní odvinuli a zasyčeli na krále… „Ticho,“ zakřikl je Dios.
Mezi předky to tiše a temně zapraskalo. Dios na berlu zíral v úžasu. Něco takového nikdy předtím neudělala. Ale celých sedm tisíc let věřili všichni jeho knězi, že Diova hůl ovládá jak tenhle svět, tak podsvětí.
Nastalo hluboké ticho, ve kterém většina z přítomných zaslechla kdesi vysoko nad hlavami tiché cinkání nožových čepelí, zasouvaných do spár mezi kameny.
Pyramida pulzovala Těpicovi pod rukama a nohama a mramor byl kluzký jako led. Sklon stěny mu zdaleka neposkytl takovou výhodu, jak si myslel.
Na tu věc, řekl si, se nesmí člověk dívat nahoru nebo dolů, ale jen kupředu. Je potřeba vidět na ní mramorové desky, které dělí celou tu nekonečnou výšku do stravitelných úseků. Jako čas. Jen tak se může lidstvu podařit dosáhnout věčnosti — tím, že ji rozbije na malé kousky.
Uvědomoval si výkřiky kdesi hluboko pod sebou a vrhl rychlý pohled přes rameno. Byl sotva v jedné třetině cesty, ale viděl zástup za řekou, šedivou hmotu posetou narůžovělými oválky tváří. Mnohem blíže byla bledá armáda mrtvých, proti které stála malá skupinka kněží pod Diovým vedením. Zdálo se, že se kněží s mrtvými o něčem dohadují.
Slunce stálo na obzoru.
Natáhl se vzhůru, nahmátl další spáru, našel úchyt…
Dios odhalil Ptakosparovu hlavu vyčnívající nad hromadou trosek a poslal několik kněží, aby ho přivedli, IIb následoval otce a pod paží nesl pečlivě složeného bratra.
„Co tam dělá ten mladík?“ zeptal se Dios.
„Ó, Die, řekl, že se pokusí vybít pyramidu,“ odpověděl mu Ptakospar.
„Jak to chce udělat?“
„Ó, pane, řekl, že se pokusí na ni umístit vrchol dřív, než zapadne slunce.“
„Je to možné?“ zeptal se Dios a obrátil se k technikovi, IIb zaváhal.
„Možné by to bylo,“ odpověděl nakonec.
„A co se stane? Vrátíme se zpět do vnějšího světa?“
„No, všechno záleží na tom, jestli rozměrově posunuté odchylky zapadnou nazpět na svá místa, a na jejich stabilitě v okolních zemích, nebo jestli se naopak pyramida chová jako kus gumy podrobené obrovskému tlaku —“
Pod zuřivým Diovým pohledem mu rychle zamrzla další slova v ústech.
„Nevím,“ řekl nakonec.
„Zpět do vnějšího světa…“ opakoval Dios. „To není náš svět. Náš svět je údolí. Náš svět je světem pořádku. Lidé pořádek potřebují.“
Pozvedl svou hůl.
„To je můj syn!“ vykřikl Ptepicchamon. „Neodvažuj se o něco pokoušet. Je to král!“
Řady předků zakolísaly, ale Diův vliv se jim překonat nepodařilo.
„Poslyš, Die,“ začal Koumy.
Dios se otočil a pozvedl obočí.
„Říkal jsi něco?“
„Ehm, jestli je to opravdu král, ehm, já — my si myslíme, že bys ho měl nechat na pokoji. Uvidíme, jak to dopadne. Nepřipadá ti to jako docela dobrý nápad?“
Diova hůl sebou začala trhat a knězi cítili, jak jim končetiny svazuje chladná bezmoc.
„Dal jsem za království život,“ prohlásil nejvyšší kněz. „Dával jsem ho znovu a znovu. Všechno, čím království je, jsem stvořil já. Nenechám ho teď padnout.“
A pak uviděl bohy.
Těpic postoupil o dalších několik metrů vzhůru a opatrně se sehnul, aby vytáhl nůž ze spáry mezi mramorovými deskami. Stejně se mu to nepodaří. Šplhání s pomocí nožů bylo určeno k překonání krátkých a velmi nesnadných úseků a málokterý z přednášejících ho schvaloval, protože to signalizovalo, že jste si špatně zvolil trasu. Na tak dlouhý výstup to nebylo, pokud ovšem člověk neměl neomezenou zásobu nožů.
Když po stěně pyramidy přeběhly podivné pruhovité stíny, znovu vrhl pohled přes rameno.
Od západu slunce, z míst, kde byli doposud pohrouženi do svého věčného hašteření, se vraceli bohové.
Potáceli se a dusali přes pole a rákosové porosty a očividně mířili k pyramidě. I když bylo jejich myšlení velmi omezené, věděli dobře, o co se jedná. Možná že dokonce pochopili, o co se to vlastně Těpic pokouší. Z výrazu jejich zvířecích tváří se to neurčovalo právě nejlépe, ale zdálo se, že jsou velmi rozzuření.
„Ty taky zvládneš, Die?“ zeptal se král. „Jim taky řekneš, že si přeješ, aby byl svět neměnný?“
Dios zvedl obličej k těm podivným postavám, které se brodily přes řeku a strkaly jedna do druhé. Viděl příliš mnoho ostrých zubů, příliš mnoho vyplazených jazyků. Ty zbytky, které na nich ještě byly lidské, se rychle ztrácely. Dac-an-mon, bůh spravedlnosti se lví hlavou, Dios byl pyšný, že si vybavil jeho jméno, používal své obrovské váhy jako cep a tloukl jimi nějakého menšího říčního boha. Plec-ho-tep, bůh se psí hlavou, patron kovotepectví, vrčel a svým kladivem útočil na každého, kdo se ocitl v jeho dosahu. Takže tohle je Plec-ho-tep, pomylel si Dios, ten bůh, kterého jsem stvořil jako příklad, jenž měl lidem ukázat krásu výroby drátů, filigránů a miniatur.
Ale ve své době to fungovalo. Sebral pouštní lůzu a ukázal jí všechno, co si sám pamatoval z umění starších civilizací a tajemství pyramid. V té době bohy opravdu potřeboval.
Plec-ho-tepe, Plec-ho-tepe, pomyslel si Dios. Byl to výrobce šperků, tkadlec kovů. Teď se zbláznil a stačilo podívat se, jak se mu nehty mění v drápy…
Tak takhle jsem si ho nepředstavoval.
„Stůjte!“ vykřikl. „Přikazuji vám, abyste zůstali stát! Musíte mě poslechnout, protože jsem vás stvořil!“
A taky postrádají sebemenší špetku vděčnosti.
Král Ptepicchamon cítil, jak síla kolem něj slábne, když Dios veškerou svou pozornost obrátil k záležitostem bohů. Viděl zhruba v polovině pyramidy malou postavu, která najednou zakolísala.
Totéž zahlédli i ostatní předkové a do poslední mumie věděli přesně, co musí udělat. Dios může počkat.
Jednalo se o člena rodiny.
Těpic zaslechl ostré zazvonění, když se mu pod nohou ulomila rukojeť. Sklouzl o kousek níž a zůstal viset za jednu ruku. Měl si zarazit další nůž o kus výš… ne to by nebylo nic platné, teď by na něj stejně nedosáhl. Najednou měl dojem, že se mu končetiny změnily v kusy vlhkého lana. Kdyby pořádně roztáhl ruce a nohy, až začne klouzat, možná že by se mu podařilo zpomalit pád natolik, že by…
Podíval se dolů a uviděl, že se k němu blíží lezci, zvedali se po stěně pyramidy jako přílivová vlna.
Předkové stoupali po úbočí pyramidy tiše jako popínavky, každá nová řada zaujala své místo na ramenou generace pod ní, zatímco na její ramena už šplhala generace mladší. Kolem Těpice se zahemžili domolezci a ucítil, jak se ho chápou kostnaté ruce, které ho napůl zvedají, napůl posouvají vzhůru po šikmé stěně. Sbor hlasů, skřípajících jako odsouvaná víka sarkofágů, mu dodával odvahu.