“Našli jste tedy oběti! Dobrá! Můžete je poslat do arén anebo jim obléci ,tuniky bolesti’. Také dobře! Ale vyslechněte mě. Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší.
Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říci sami sobě, že ne oni spálili Řím!… Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašuji tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. Fuj! Jak mi to všecko připomíná divadelní boudy u Porta Asinaria, kde pro potěšení předměstské chátry hrají herci bohy a krále, ale po představení zapíjejí cibuli kyselým vínem nebo jsou mrskáni. Buďte skutečnými bohy a králi, protože – říkám vám – můžete si to dovolit. Ty, caesare, jsi nám hrozil soudem příštích věků, ale pomysli, že tyto věky budou soudit i tebe. Při božské Klió! Nero vládce světa, Nero bůh spálil Řím, poněvadž byl tak mocný na zemi jako Zeus na Olympu. Nero básník miloval poezii tak, že jí obětoval vlast! Od počátku světa neudělal nikdo nic takového, nikdo se ničeho takového neodvážil. Zapřísahám tě ve jménu devíti Libethrid, nezříkej se takové slávy, protože písně o tobě budou znít do skonání světa. Co bude proti tobě Priamos, co bude Agamemnón, co Achilles, co bohové sami? Nezáleží na tom, je-li spálení Říma věc dobrá, hlavně že je to věc velká a kromobyčejná! A k tomu ke všemu ti říkám, že lid nevztáhne na tebe ruku! To není pravda! Buď odvážný! Střez se činů nehodných sebe, protože tobě hrozí jen to, že by budoucí věky mohly říci: ,Nero spálil Řím, ale protože to byl zbabělý caesar a zbabělý básník, zřekl se ze strachu svého velkého činu a svalil vinu na nevinné!’”
Petroniova slova zapůsobila na Nerona jako obvykle velmi silně, avšak tentokrát si ani Petronius sám nedělal iluze, věděl totiž, že to, co říká, je krajní prostředek, který sice může – dopadne-li to dobře – zachránit křesťany, ale který může ještě snáze zahubit jej samého. Necouvl však, protože mu šlo i o Vinicia, kterého měl rád, i o hazardérství, které ho bavilo. “Kostky jsou vrženy,” řekl si v duchu, “a uvidíme, nakolik v té opici zvítězí strach o vlastní kůži nad touhou po slávě.”
A v duchu nepochyboval, že přece jen nabude vrchu strach.
Po jeho slovech nastalo mlčení. Poppaea a všichni přítomní zírali do Neronových očí plni očekávání a Nero začal ohrnovat rty takovým způsobem, že je zvedl až k chřípí nosu, což dělával, kdykoli nevěděl, co si počít. Konečně se rozpaky a rozmrzelost objevily i na jeho obličeji.
“Pane,” zvolal Tigellinus, když to uviděl, “dovol mi odejít, neboť jestliže tě chtějí vydat všanc záhubě a nadto tě zvou zbabělým císařem, zbabělým básníkem, žhářem a komediantem, mé uši nejsou s to snést taková slova.”
“Prohrál jsem,” pomyslil si Petronius.
Přesto však se otočil k Tigellinovi, změřil si ho pohledem, z něhož čišelo pohrdání velkého pána a uhlazeného člověka ubožákem, a řekclass="underline"
“Tigelline, komediantem jsem nazval tebe, protože jím jsi dokonce i teď.”
“Proto, že nechci poslouchat tvé urážky?”
“Proto, že předstíráš, jak bezmezně caesara miluješ, a zatím jsi mu před chvílí vyhrožoval praetoriány.
Porozuměli jsme tomu všichni a on také.”
Tigellinus, který se nenadál, že se Petronius odváží vrhnout na stůl takové kostky, zbledl, ztratil hlavu a oněměl. Bylo to však poslední vítězství arbitra elegantiae nad jeho soupeřem, protože v témž okamžiku řekla Poppaea:
“Pane, jak můžeš dopustit, aby někdo na něco takového jen pomyslil, natož aby se někdo odvážil něco takového před tebou hlasitě vyslovit?”
“Ztrestej toho smělce!” zvolal Vitellius.
Nero zvedl znovu rty až k chřípí nosu, a upřev své skelné oči krátkozrakého člověka na Petronia, řekclass="underline"
“Tak mi odplácíš přátelství, které jsem k tobě cítil?”
“Jestliže se mýlím, dokaž mi to,” odpověděl Petronius, “ale věz, že říkám to, co mi přikazuje láska k tobě.”
“Ztrestej toho smělce!” opakoval Vitellius.
“Udělej to!” ozvalo se několik hlasů.
Atrium se naplnilo šumem a ruchem, protože lidé si začali od Petronia odsedávat. Odsedl si dokonce i Tullius Senecio, jeho starý přítel u dvora, i mladý Nerva, který mu až dosud projevoval největší přátelství. Za chvíli zůstal Petronius sám v levé části atria a s úsměvem na rtech, rovnaje si dlaní záhyby na tóze, čekal, co řekne nebo udělá caesar.
A caesar řekclass="underline"
“Chcete, abych ho potrestal, ale je to můj druh a přítel, a proto, i když mi zranil srdce, ať pozná, že to srdce má pro přátele jen … odpuštění.”
“Prohrál jsem a zahynul,” pomyslil si Petronius.
Caesar vstal. Porada skončila.
KAPITOLA 7
Petronius se odebral domů, kdežto Nero s Tigellinem přešli do Poppaeina atria, kde na ně čekali lidé, s nimiž praefekt předtím rozmlouval.
Byli tam dva rabíni ze Zátibří, odění do dlouhých slavnostních rouch, s mitrami na hlavě, mladý písař, jejich pomocník, a Chilón. Když kněží spatřili caesara, zbledli vzrušením, pozvedli ruce do výše ramen a sklonili hlavy až k dlaním.
“Buď zdráv, monarcho monarchů a králi králů,” řekl starší z nich, “buď zdráv, vladaři světa, ochránce vyvoleného lidu, caesare, lve mezi lidmi, jehož panování je jako sluneční světlo a jako libánský cedr a jako pramen a jako palma a jako jerišský balzám!”
“Bohem mě nezvete?” zeptal se caesar.
Kněží zbledli ještě více a opět promluvil starší z nich:
“Tvá slova, pane, jsou sladká jako zrno vinné révy a jako zralý fík, neboť Jehova naplnil tvé srdce dobrotou. Avšak předchůdce tvého otce, caesar Gaius, byl ukrutník, a přesto jej naši vyslanci nenazývali bohem, protože dávali přednost smrti před urážkou Zákona.”
“A Caligula je dal předhodit lvům?”
“Ne, pane. Caligula Caesar Gaius se ulekl hněvu Jehovy.”
A zvedli hlavy, neboť jméno mocného Jehovy jim dodalo odvahy. Důvěřujíce v jeho moc, hleděli Neronovi do očí už směleji.
“Obviňujete křesťany, že spálili Řím?” zeptal se caesar.
“My je, pane, obviňujeme jen z toho, že to jsou nepřátelé Zákona, nepřátelé lidstva, nepřátelé Říma i tví a že odedávna vyhrožovali městu a světu ohněm.
Ostatní ti poví zde tento člověk, jehož ústa se nepotřísní lží, protože v žilách jeho matky kolovala krev vyvoleného národa.”
Nero oslovil Chilóna:
“Kdo jsi?”
“Tvůj ctitel, Osiride, přitom však chudý stoik…”
“Nenávidím stoiky,” řekl Nero, “nenávidím Thraseu, nenávidím Musonia i Cornuta. Hnusí se mi jejich řeči, jejich pohrdání uměním, jejich dobrovolná chudoba a nečistota.”
“Pane, tvůj učitel, Seneca, má tisíc citrusových stolů. Stačí, budeš-li chtít, a já jich budu mít dvakrát tolik. Jsem stoik z nezbytí. Ověnči, ó Paprsčitý, můj stoicismus věncem z růží a postav před něj džbán vína a bude zpívat Anakreonta tak, že překřičí všechny epikurejce.”
Nero, jemuž se zalíbil přídomek “Paprsčitý”, se usmál a řekclass="underline"
“Líbíš se mi!”
“Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží,” zvolal Tigellinus.
Avšak Chilón odpověděclass="underline"
“Doplň, pane, mou váhu svou štědrostí, protože jinak odvane odměnu vítr.”
“To je pravda, Vitellia bys nepřevážil,” poznamenal caesar.
“Eheu, Stříbrnoruký, můj důvtip není z olova.”
“Vidím, že tvůj Zákon ti nebrání nazývat mě bohem.”
“Ó nesmrtelný! Můj zákon je v tobě: křesťané se tomu Zákonu rouhali, a proto je nenávidím.”