Dnes je zapotřebí jiných obětí, tihleti přijdou na řadu jindy.”
“Dej mi tedy, pane, vojáky, aby mě hlídali,” řekl Chilón.
“Tigellinus to zařídí.”
“Prozatím budeš bydlit u mne,” řekl praefekt.
Na Chilónově tváři se objevila radost.
“Vyzradím vám všechny! Jenom si pospěšte! Pospěšte si!” volal chraptivým hlasem.
KAPITOLA 8
Když Petronius opustil caesara, dal se nést do svého domu na Carinách, který zůstal za požáru výjimečně ušetřen, protože byl ze tří stran obklopen zahradou a z přední strany bylo malé forum Caeciliů.
Ostatní augustiáni, kteří poztráceli své domy a v nich spoustu bohatství a uměleckých děl, nazývali proto Petronia šťastným. Ostatně už odedávna se o něm říkalo, že je prvorozeným Fortuniným synem, a větší a větší přízeň, kterou mu v poslední době projevoval caesar, jako by potvrzovala správnost té domněnky.
Avšak tento prvorozený Fortunin syn mohl teď uvažovat nanejvýš o vrtkavosti své matky nebo spíše o její podobnosti s Kronem, požírajícím vlastní děti.
“Kdyby byl můj dům shořel,” říkal si v duchu, “a s tím i mé gemy, mé etruské vázy, alexandrijské sklo a korintská měď, pak by snad Nero opravdu zapomněl na urážku. U Polluxe! Když si tak pomyslím, že záleželo jen na mně, abych teď byl praefektem praetoriánů! Byl bych Tigellina prohlásil za žháře, jímž ostatně je, byl bych ho dal obléci do bolestné tuniky, vydal bych ho lidu, zachránil křesťany a vybudoval Řím. A kdož ví, zda by se pak poctivým lidem nevedlo dokonce lépe. Měl jsem to udělat, už kvůli Viniciovi.
Kdybych s tím měl příliš mnoho práce, předal bych úřad praefekta jemu – a Nero by se ani nepokusil něco namítat… Vinicius by si pak mohl pokřtít všechny praetoriány a třeba i samého caesara, mně by to nevadilo. Zbožný, ctnostný a milosrdný Nero – to by byla dokonce nádherná podívaná!”
A Petroniova bezstarostnost byla tak veliká, že se začal usmívat. Ale po chvilce se jeho myšlenky stočily jinam. Měl pojednou dojem, že je v Antiu a že mu Pavel z Tarsu říká:
“Nazýváte nás nepřáteli života, ale odpověz mi, Petronie: kdyby byl caesar křesťanem a jednal podle našeho učení – nebyl by pak váš život jistější a bezpečnější?”
A připomenuv si tato slova, pokračoval v samomluvě:
“U Kastora! Vždyť za každého zavražděného křesťana najde Pavel nového, protože nemůže-li svět stát na zločinu, pak má ten člověk pravdu… Jenže kdož ví, zda nemůže, když přece teď na zločinu stojí. Já sám jsem se toho naučil nemálo, ale nenaučil jsem se, jak to udělat, abych byl dost velkým ničemou – a proto si budu musit proříznout žíly… Ale tak to přece muselo skončit, a i kdyby to neskončilo tak, skončilo by to jinak. Je mi jen líto, že musím opustit Euniké a svou murrhovou vázu, ale Euniké je svobodná a váza půjde se mnou! Ahenobarbus ji nedostane za nic na světě! Je mi líto i Vinicia. Ostatně, ačkoliv jsem se poslední dobou nudil méně než kdysi, jsem připraven. Věci jsou na světě krásné, ale lidé jsou tu většinou tak odporní, že nestojí za to litovat života. Kdo uměl žít, ten musí umět zemřít. Třebaže jsem patřil k augustiánům, byl jsem svobodnějším člověkem, než se domnívají.”
Tady pokrčil rameny.
“Tamti se možná domnívají, že se mi teď třesou kolena a vlasy na hlavě se mi ježí strachem, jenže já, až se vrátím domů, vykoupám se ve fialkové vodě, má Zlatovlasá mě pak sama natře mastmi a po jídle si dáme sborově zazpívat Antemiův hymnus na Apollóna. Sám jsem kdysi řekclass="underline" ,Na smrt je zbytečné myslit, protože myslí na nás bez naší pomoci.’ Přesto by však bylo podivuhodné, kdyby opravdu existovala nějaká Elysijská pole a na nich stíny… Jací šašci! Jací kejklíři! Jaká to odporná chátra bez vkusu a uhlazenosti!
Deset arbitrů elegantiarum by z těch Trimalchionů neudělalo lidi k světu. U Persefony! Mám jich už po krk!”
A s údivem zjistil, že se už něco postavilo mezi něho a tyto lidi. Znal je přece dobře a předtím vždycky věděl, co si o nich má myslit, ale teď mu připadali vzdálenější, opovrženíhodnější než obyčejně. Měl jich už opravdu dost.
Pak se však zamyslil nad svou situací. Protože byl bystrý, pochopil, že záhuba mu nehrozí bezprostředně.
Nero přece využil vhodného okamžiku a vyslovil několik hezkých, nadnesených slov o přátelství, o odpuštění a svázal si jimi trochu ruce. Bude teď muset hledat záminky, a než je najde, může uplynout mnoho času.
“Především uspořádá hry s křesťany,” hovořil Petronius sám k sobě, “a teprve potom bude uvažovat o mně. A je-li tomu tak, pak nestojí za to dělat si s tím těžkou hlavu a nestojí ani za to měnit kvůli tomu způsob života. Mnohem dříve hrozí nebezpečí Viniciovi!”
A od toho okamžiku myslil už jen na Vinicia, kterého se rozhodl zachránit.
Otroci nesli lektiku rychlým krokem troskami, spáleništi a mezi řadami komínů, jichž byly Cariny ještě plny, ale on jim rozkázal, aby běželi, protože chtěl být doma co nejdříve. Vinicius, jehož insula shořela, bydlil u něho a byl naštěstí doma.
“Viděl jsi dnes Lygii?” zeptal se Petronius ve dveřích.
“Vracím se od ní.”
“Poslouchej, co ti povím, a neztrácej čas otázkami.
Dnes bylo u caesara rozhodnuto svalit zapálení Říma na křesťany. Hrozí jim pronásledování a mučení. Honička na ně začne každým okamžikem. Vezmi Lygii a ihned utečte, třeba za Alpy nebo do Afriky. A pospěš si, protože z Palatinu je na Zátibří blíže než odtud!”
Vinicius byl skutečně příliš vojákem, než aby ztrácel čas zbytečnými otázkami. Poslouchal se svraštělým obočím, obličej soustředěný a hrozivý, ale bez úděsu. Prvním pocitem, který se v této povaze probouzel tváří v tvář nebezpečí, bylo zřejmě odhodlání bojovat a bránit se.
“Jdu,” řekl.
“Ještě něco: vezmi si váček zlata, zbraň a hrstku svých lidí, křesťanů. Kdyby bylo zapotřebí, odraz útok!”
Vinicius byl už ve dveřích atria.
“Pošli mi po otrokovi zprávu,” zvolal za odcházejícím Petronius.
A osaměv, začal se procházet podél sloupoví zdobícího atrium a uvažoval o tom, co se stane. Věděl, že Lygie a Linus se vrátili po požáru do starého domu, který zůstal ušetřen, jako ostatně většina Zátibří. A to byla nepříznivá okolnost, jinak totiž by je v davech tak snadno nenašli. Doufal však, že na Palatinu stejně nikdo neví, kde Lygie bydlí, takže Vinicius buď jak buď praetoriány předstihne. Napadlo mu také, že bude-li Tigellinus chtít schytat na jeden zátah co nejvíce křesťanů, bude musit rozestřít síť po celém Římě, to jest rozdělit praetoriány na malé oddíly. “Jestliže pro ni nepošlou více než deset lidí,” uvažoval, “pak jim ten lygijský obr poláme kosti. A což teprve, až přijde na pomoc Vinicius!” A jak o tom přemýšlel, naděje se mu vrátila. Je sice pravda, klást ozbrojený odpor praetoriánům bylo totéž jako zahájit boj s caesarem. Petronius také věděl, že unikne-li Vinicius caesarově pomstě, může tato pomsta dopadnout na něho, na Petronia, ale mnoho si tím hlavu nelámal. Naopak, myšlenka, že udělá Neronovi a Tigellinovi škrt přes jejich rozpočet, jej rozveselila. Rozhodl se, že na to nebude litovat ani peněz, ani lidí, a protože Pavel z Tarsu obrátil na křesťanství, ještě když byli v Antiu, většinu jeho otroků, mohl si být jist, že pokud půjde o obranu Lygie, bude moci počítat s jejich ochotou a obětavostí.
Úvahy mu přerušil příchod Euniké. Když ji spatřil, všechny jeho starosti a nesnáze zmizely beze stopy. Zapomněl na caesara, na nemilost, do níž upadl, na ničemné augustiány, na pronásledování hrozící křesťanům, na Vinicia i na Lygii a hleděl jen a jen na ni očima estéta, libujícího si v nádherných tvarech, i očima milence, na něhož dýchá z těchto tvarů láska. Euniké, v průzračném fialovém rouchu, zvaném Coa vestis, jímž prosvítalo její růžové tělo, byla skutečně krásná jako bohyně. A protože cítila, jak ji obdivuje, a protože ho i milovala celou svou duší a vždycky toužila po jeho něžnostech, začala se radostí ruměnit, jako by nebyla jeho souložnicí, ale nevinným děvčátkem.