“Co mi neseš, Charitko?” zeptal se Petronius a vztáhl k ní ruce.
Euniké sklonila k němu svou zlatovlasou hlavu a odpověděla:
“Pane, přišel Antemios se zpěváky a ptá se, zda si ho dneska chceš poslechnout.”
“Ať počká. U oběda nám zazpívá hymnus k Apollónovi. Kolem dokola jsou ještě spáleniště a popel, a my budeme poslouchat hymnus na Apollóna! U Pafských hájů! Když tě tak vidím v té Coa vestis, zdá se mi, že to Afrodita se zahalila útržkem oblohy a stojí přede mnou!”
“Ó pane!” řekla Euniké.
“Pojď, Euniké, obejmi mě svými pažemi, dej mi svá ústa… Miluješ mě?”
“Dia bych nemilovala více.”
Když to řekla, přitiskla své rty k jeho rtům, chvějíc se mu štěstím v náručí.
Ale po chvíli řekl Petronius:
“A kdybychom se musili rozloučit?”
Euniké mu pohlédla ustrašeně do očí:
“Jak to, pane?”
“Nelekej se!… Kdož ví, nebudu-li muset na dalekou cestu.”
“Vezmi mě s sebou…”
Ale Petronius změnil pojednou předmět hovoru a zeptal se:
“Řekni mi, jsou na trávnících v zahradě asfodely?”
“Cypřiše a tráva v zahradě zežloutly požárem, z myrt opadalo listí a celá zahrada vypadá jako mrtvá.”
“Celý Řím vypadá jako mrtvý a brzy bude opravdu hřbitovem. Víš, že vyjde edikt proti křesťanům a že začne pronásledování, za něhož zahynou tisíce lidí?”
“Zač je budou trestat, pane? Jsou to dobří a tiší lidé.”
“Právě za to.”
“Jeďme tedy k moři. Tvé božské oči se nerady dívají na krev.”
“Dobrá, ale teď se musím vykoupat. Přijď mi do oleothekia natřít mastmi ramena. U Kypridina pásu!
Ještě nikdy jsi mi nepřipadala tak krásná. Dám ti udělat vanu ve tvaru škeble a ty v ní budeš jako vzácná perla… Přijď, Zlatovlasá.”
A odešel. O hodinu později ulehli oba, ověnčeni růžovými věnci a oči zamžené, ke stolu, na němž bylo prostřeno ve zlatém nádobí. Posluhovala jim pacholata přestrojená za amory a oni, popíjejíce víno z číší ozdobených břečťanem, poslouchali hymnus na Apollóna, který zpíval sbor za zvuků harf a za Antemiova řízení.
Co jim bylo do toho, že všude kolem villy trčely ze spálenišť komíny domů a že závany větru roznášely popel ze spáleného Říma! Cítili se šťastni a myslili jen na lásku, která jim měnila život v božský sen.
Ale ještě než dozněl hymnus, vešel do sálu otrok, který spravoval atrium.
“Pane,” řekl hlasem, v němž se chvěl neklid, “před branou stojí centurio s oddílem praetoriánů a na caesarův rozkaz chce s tebou mluvit.”
Zpěv a zvuky harf umlkly. Neklid se zmocnil všech přítomných, protože caesar nepoužíval obvykle ke svým stykům s přáteli praetoriánů, jejichž příchod neznamenal v oněch dobách nikdy nic dobrého. Jediný Petronius nedal najevo sebemenší rozrušení a řekl jako člověk, kterého nudí neustálá pozvání:
“Také mě mohli nechat v klidu poobědvat.”
Pak oslovil správce atria:
“Uveď ho.”
Otrok zmizel za závěsem; o chvíli později bylo slyšet těžké kroky a do sálu vstoupil Petroniův známý, setník Aper, celý ve zbroji a s těžkou přilbou na hlavě.
“Urozený pane,” řekl, “zde je caesarův dopis.”
Petronius vztáhl lenivě svou bílou ruku, vzal od něho tabulky, vrhl na ně letmý pohled a odevzdal je s naprostým klidem Euniké.
“Bude večer předčítat další píseň své Troiky,” řekl, “a zve mě, abych přišel.”
“Mám jen rozkaz odevzdat dopis,” ozval se setník.
“Ano. Odpovědi není třeba. Ale nechtěl bys, setníku, na chvíli ulehnout k nám a vypít kratér vína?”
“Děkuji ti, urozený pane. Kratér vína vypiji rád, na tvé zdraví, ale ulehnout nemohu, jsem ve službě.”
“Proč dali dopis tobě, místo aby jej poslali po otrokovi?”
“Nevím, pane. Snad proto, že mě do těch končin poslali ještě s jiným posláním.”
“Vím,” řekl Petronius. “Proti křesťanům.”
“Ano, pane.”
“Začala honička dávno?”
“Některé oddíly byly poslány na Zátibří už před polednem.”
Po těchto slovech ulil setník trochu vína z číše na počest Martovu, pak číši vypil a řekclass="underline"
“Kéž ti bohové dají, pane, vše, po čem zatoužíš.”
“Vezmi si i ten kratér,” řekl Petronius.
Potom dal znamení Antemiovi, aby dokončil hymnus na Apollóna.
Měděnobradý si začíná se mnou a s Viniciem zahrávat, řekl si, když se harfy opět ozvaly. Myslím, že jsem uhádl jeho úmysl. Chtěl mě vystrašit tím, že mi poslal pozvání po centurionovi. Budou se večer vyptávat setníka, jak jsem ho přijal. Ne ne! Velkou radost mít nebudeš, ty zlomyslný, krutý panáku. Vím, že na urážku nezapomeneš, vím, že mě záhuba nemine, ale jestliže si myslíš, že se ti budu dívat prosebně do očí, že uvidíš na mé tváři strach a pokoru, pak se mýlíš.
“Caesar píše: ,Přijď, máš-li chuť,” řekla Euniké.
“Půjdeš, pane?”
“Jsem ve výborné náladě a mohu poslouchat dokonce i jeho verše,” odpověděl Petronius. “Půjdu tedy, tím spíše, že Vinicius jít nemůže.”
Po obědě a po obvyklé procházce se odevzdal do rukou otrokyň upravujících mu vlasy a skládajících záhyby a za další hodinu, krásný jako bůžek, dal se nést na Palatin. Bylo už pozdě, večer byl tichý a teplý, měsíc svítil tak silně, že lampadarii, kráčející před lektikou, pozhášeli pochodně. Ulicemi a troskami se potácely skupiny lidí opilých vínem. Byli ověnčeni břečťanem a vinnou révou a v rukou nesli myrtové a vavřínové větvičky, natrhané v caesarových zahradách.
Hojnost obilí a vyhlídka na veliké hry naplnila srdce lidí veselím. Tu a tam zpívali písně, oslavující “božskou noc” a lásku; jinde zase tančili při měsíčním světle; otroci musili několikrát volat, aby lidé udělali místo lektice “urozeného Petronia”, a tu se dav vždycky rozestupoval a provolával slávu svému oblíbenému patriciovi.
Petronius však myslil na Vinicia a divil se, že nemá od něho žádné zprávy. Byl epikurejec a egoista, ale za tu dobu, co se stýkal hned s Pavlem z Tarsu, hned zase s Viniciem a co slýchal každý den o křesťanech, změnil se poněkud, i když o tom sám nevěděl.
Ovanul ho jakoby vánek jejich myšlení a zasel do jeho duše nepostřehnutelnou setbu. Kromě jeho vlastní osoby jej začali zajímat i jiní lidé. K Viniciovi lnul ostatně odedávna, protože v dětství miloval velmi jeho matku, svou sestru, a teď, když se zamíchal do jeho záležitostí, díval se na ně s takovým zájmem, jako by se díval na nějakou tragédii.
Neztrácel naději, že Vinicius předešel praetoriány a utekl s Lygií, anebo že ji v krajním případě násilím osvobodil. Byl by však raději měl jistotu, protože předpokládal, že bude muset odpovídat na různé otázky, na které by bylo lépe být připraven.
Octnuv se před Tiberiovým domem, vysedl z lektiky a za chvíli vstoupil do atria, naplněného už augustiány. Jeho včerejší přátelé, i když je udivovalo, že byl pozván, ještě stále se ho stranili, ale on se mezi nimi pohyboval vznešeně, nenuceně a tak sebejistě, jako by sám mohl rozdávat milosti. Však také někteří, když ho spatřili, zneklidněli v duchu obavami, zda nebylo předčasné projevovat mu lhostejnost.