Caesar však předstíral, že ho nevidí, a neodpověděl na jeho poklonu, předstíraje, že je zabrán do hovoru. Zato však k němu přistoupil Tigellinus a řekclass="underline"
“Dobrý večer, arbitře elegantiarum! Tvrdíš ještě pořád, že Řím nezapálili křesťané?”
Petronius pokrčil rameny, poklepal mu na rameno jako propuštěnci a odpověděclass="underline"
“Ty víš stejně jako já, co si o tom myslit.”
“Neodvažuji se rovnat se ti v moudrosti.”
“A máš trochu pravdy, protože například teď, když nám caesar přečte novou píseň z Troiky, místo abys křičel jako páv, jistě bys vyslovil něco strašně neobratného.”
Tigellinus se kousl do rtů. Neměl příliš velkou radost z toho, že se caesar rozhodl předčítat dneska novou píseň, protože to otvíralo pole, na němž nemohl s Petroniem soutěžit. Však také, když Nero četl, obracel zraky podle starého zvyku k Petroniovi a bedlivě si všímal, co vyčte z jeho obličeje. A Petronius poslouchal zvedaje obočí, tu a tam přikyvuje, tu a tam napínaje pozornost, jako by se chtěl přesvědčit, zda dobře slyšel.
A pak něco chválil, něco kritizoval a doporučoval opravy a další práci na některých verších. Sám Nero cítil, že ostatním jde v jejich nadměrné chvále jen o vlastní dobro a že jediný Petronius se zajímá o poezii pro samu poezii, že jediný Petronius se v tom vyzná, a jestliže něco pochválí, pak si on, Nero, může být jist, že ty verše jsou chvály hodny. Poznenáhlu s ním začal diskutovat, přít se, a když konečně Petronius zapochyboval o vhodnosti kteréhosi obratu, řekl mu:
“Uvidíš v posledním zpěvu, proč jsem ho užil.”
Ach! pomyslil si Petronius. Dočkám se tedy ještě i posledního zpěvu!
Mnozí z přítomných, když to uslyšeli, řekli si v duchu: “Běda mi! Petronius má teď času dost a může si ještě znovu dobýt přízně, ba dokonce i svrhnout Tigellina.”
A znovu se k němu začínali mít. Ale konec večera byl už méně šťastný, protože v okamžiku, kdy se s ním Petronius loučil, zeptal se pojednou caesar, oči přimhouřeny a obličej zlomyslný a potěšený zároveň:
“A proč nepřišel Vinicius?”
Kdyby si byl Petronius jist, že Vinicius a Lygie jsou už za branami města, byl by odpověděclass="underline" “Oženil se, jak jsi mu to dovolil, a odjel.” Ale protože viděl podivný Neronův úsměv, odpověděclass="underline"
“Tvé pozvání, božský, ho nezastihlo doma.”
“Vyřiď mu, že ho rád uvidím,” odpověděl Nero, “a vyřiď mu také ode mne, aby nepropásl hry, na kterých vystoupí křesťané.”
Petronia znepokojila tato slova, měl totiž dojem, že se vztahují přímo na Lygii. Usednuv do lektiky, dal se nést domů ještě rychleji než ráno. Nebylo to však snadné. Před Tiberiovým domem stály husté a hlučné davy, opilé stejně jako předtím, jenže nezpívaly a netančily, nýbrž tvářily se pobouřeně. Z dálky se ozývaly jakési výkřiky, jimž Petronius ihned neporozuměl, ale které mohutněly a sílily, až se konečně změnily v jediný divoký řev:
“Křesťany lvům!”
Nádherné lektiky dvořanů postupovaly vyjící lůzou. Z hloubi vyhořelých ulic přibíhaly nové a nové hloučky, a když uslyšely volání, připojovaly se k němu.
Od úst k ústům šla zpráva, že štvanice na křesťany trvá už od poledne a že pochytali už spoustu žhářů.
A vkrátku se nově vytyčenými i starými ulicemi, uličkami ležícími v troskách, okolím Palatinu a po všech pahorcích a zahradách, po celém Římě všíř i zdél rozléhaly stále vzteklejší výkřiky:
“Křesťany lvům!”
“Dobytek!” říkal si pohrdavě Petronius. “Lid hodný caesara!”
A začal uvažovat o tom, že takový svět, svět stojící na násilí, na krutosti, o jaké nemají ponětí ani barbaři, na zločinu a na šílené zpustlosti, nemůže se přece udržet. Řím byl pánem světa, ale i vředem světa. Páchlo to od něho mrtvolami. Na prohnilý život padal stín smrti.
Hovořilo se o tom nejednou i mezi augustiány, ale Petronius si dosud nikdy neuvědomil tak pronikavě tu skutečnost, že onen ověnčený vůz, na němž stojí Řím jako triumfátor a vleče za sebou spoutané stádo národů, že onen vůz spěje do propasti. Život světové metropole mu připadal jako jakýsi bláznivý tanec, jako orgie, která musí přece skončit.
Chápal teď, že jediní křesťané mají jakési nové životní zásady, ale předpokládal, že zanedlouho nezůstane po křesťanech ani stopy. Ale co potom?
Bláznivý tanec bude za Neronova vedení pokračovat, a jestliže zemře, najde se někdo druhý, stejný, anebo ještě horší, protože tam, kde je takový lid a takoví patriciové, není předpoklad k tomu, aby se našel někdo lepší. Vypuknou nové orgie, ještě odpornější a ohavnější.
Avšak orgie nemohou trvat věčně, je třeba se po nich vyspat, už jen proto, že člověka vyčerpávají.
Co tak o tom uvažoval, pocítil Petronius, že je sám velmi unaven. Stojí vůbec za to žít, a nadto ještě žít bez jistoty, co bude zítra, a jen proto, aby se člověk musil dívat na takový pořádek světa? Génius smrti není přece o nic méně krásný než génius spánku a má také křídla na zádech.
Lektika se zastavila před domovními dveřmi, které bdělý vrátný v témž okamžiku otevřel.
“Vrátil se už urozený Vinicius?” zeptal se ho Petronius.
“Před chvílí, pane,” odpověděl otrok.
“Tak ji tedy nezachránil!” pomyslil si Petronius.
Shodil tógu a běžel do atria. Vinicius seděl na trojnožce, hlavu skloněnu takřka na kolena a ruce na spáncích, ale když uslyšel zvuk kroků, zvedl svou zkamenělou tvář, v níž svítily jen horečnaté oči.
“Přišel jsi pozdě?” zeptal se Petronius.
“Pozdě. Uvěznili ji ještě před polednem.”
Nastala chvíle ticha.
“Viděl jsi ji?”
“Viděl.”
“Kde je?”
“V Mamertinském vězení.”
Petronius se zarazil a zahleděl se na Vinicia tázavým pohledem.
Vinicius porozuměl.
“Ne,” řekl. “Neuvrhli ji do Tulliana, ba ani do střední části. Podplatil jsem strážce, aby jí přenechali svůj pokoj. Ursus si lehl na práh a hlídá ji.”
“Proč ji Ursus nebránil?”
“Poslali pro ni padesát praetoriánů. Ostatně Linus mu to nedovolil.”
“A Linus?”
“Linus umírá. Proto ho neodvedli.”
“Co hodláš dělat?”
“Vysvobodit ji, anebo s ní zemřít. I já věřím v Krista.”
Vinicius mluvil naoko klidně, ale v jeho hlase bylo něco tak drásavého, že Petroniovo srdce se zachvělo upřímnou lítostí.
“Chápu tě,” řekl, “ale jak ji chceš vysvobodit?”
“Podplatil jsem stráže jednak proto, abych ji uchránil před potupou, jednak proto, aby jí nebránili při útěku.”
“Kdy má k němu dojít?”
“Odpověděli, že mi ji nemohou vydat okamžitě, protože se bojí, aby nebyli hnáni k odpovědnosti. Ale až se vězení naplní spoustami lidí a až nebude možno zjistit přesný počet vězňů, pak mi ji dají. Ale to je krajní případ. Napřed udělej něco pro ni a pro mne ty!
Jsi caesarův přítel. On sám mi ji dal. Jdi k němu a zachraň mě!”
Petronius místo odpovědi zavolal otroka, rozkázal mu, aby přinesl dva tmavé pláště a dva meče, a teprve potom oslovil Vinicia.
“Cestou ti odpovím,” řekl. “Teď si vezmi plášť, vezmi zbraň a pojďme do vězení. Tam dej strážcům sto tisíc sesterciů, ne, dej jim dvakrát, pětkrát více, jen aby pustili Lygii okamžitě. Jinak bude pozdě.”
“Pojďme,” řekl Vinicius.
A za chvíli se oba octli na ulici.
“A teď poslouchej,” řekl Petronius. “Nechtěl jsem ztrácet čas. Jsem ode dneška v nemilosti. Můj vlastní život visí na vlásku, a proto u caesara ničeho nedosáhnu. Ba ještě hůř! Jsem si jist, že učiní právě naopak, než oč jej požádám. Nebýt toho, myslíš, že bych ti byl radil, abys s Lygií utekl nebo ji osvobodil násilím?