Vždyť přece, kdyby se ti podařilo prchnout, caesarův hněv by se obrátil proti mně. Jenže caesar by dneska vyhověl spíše tvé prosbě než mé. Nepočítej však s tím.
Vysvoboď ji z vězení a utíkej! Nic jiného ti nezbývá.
Jestliže se to nepodaří, pak bude ještě dost času na jiné prostředky. Prozatím si však uvědom, že Lygii neuvěznili pro její víru v Krista. Lygii i tebe pronásleduje svým hněvem Poppaea. Vzpomínáš si, jak jsi Augustu urazil, jak jsi ji odmítl? A ona ví, žes ji odmítl kvůli Lygii, kterou stejně nenávidí už od prvního setkání s ní. Vždyť už předtím se snažila ji zahubit, když svedla smrt svého dítěte na její kouzla. V tom, co se stalo, má prsty Poppaea! Jak chceš jinak vysvětlit, že Lygie byla uvězněna první? Kdo jim mohl ukázat Linův dům? Já tvrdím, že ji sledovali už dávno! Vím, že ti rozdírám srdce a beru poslední zbytek naděje, ale říkám ti to úmyslně proto, aby sis uvědomil, že neosvobodíš-li ji dříve, než jim napadne, že se o to můžeš pokusit, zahynete oba.”
“Ano. Rozumím ti,” odpověděl temně Vinicius.
Protože bylo už pozdě, byly ulice prázdné, ale další hovor jim přerušil opilý gladiátor, který šel proti nim.
Připotácel se k Petroniovi, až se dlaní opřel o jeho rameno, a zalévaje mu tvář dechem prosyceným pachem vína, řval ochraptělým hlasem:
“Křesťany lvům!”
“Mirmillone,” ozval se klidně Petronius, “uposlechni dobré rady a jdi si svou cestou.”
Vtom ho opilec uchopil za rameno i druhou rukou:
“Křič se mnou, jinak ti zakroutím krkem: Křesťany lvům!”
Ale Petroniovy nervy měly už dost těch skřeků.
Od okamžiku, kdy opustil Palatin, tlačily ho jako můra a drásaly mu srdce. A tak, když uviděl nad sebou obrovu pozvednutou pěst, dovršila se míra jeho trpělivosti.
“Příteli,” řekl, “páchneš vínem a stojíš mi v cestě.”
A co to říkal, vrazil mu do prsou až po rukojeť krátký mečík, jímž se při odchodu z domova ozbrojil.
Pak uchopil pod paždí Vinicia a pokračoval, jako by se nebylo vůbec nic stalo:
“Caesar mi dnes řekclass="underline" ,Vyřiď ode mne Viniciovi, aby přišel na hry, na kterých vystoupí křesťané.’ Chápeš, co to znamená? Chtějí si udělat divadlo z tvé bolesti. Je to předem promyšlená věc. Možná že právě proto neuvěznili dosud ani tebe, ani mne. Jestliže se ti nepodaří vysvobodit ji okamžitě, pak … nevím! Je možné, že se za tebe přimluví Akté, ale jen jestli něčeho dosáhne… Tvé statky na Sicílii by možná mohly uvést do pokušení Tigellina. Zkus to.”
“Dám mu vše, co mám,” odpověděl Vinicius.
Z Carin na Forum nebylo příliš daleko, byli tam tedy brzy. Noc začínala už blednout a zdi zámku vystupovaly ostře ze tmy.
Když odbočili k Mamertinskému vězení, Petronius pojednou stanul a řekclass="underline"
“Praetoriáni! Jdeme pozdě!”
Vězení bylo obstoupeno dvojitým šikem vojáků.
Svítání postříbřovalo jejich železné přilby a hroty kopí.
Viniciův obličej zbledl jako mramor.
“Pojďme,” řekl.
Za okamžik se octli před šikem. Petronius, který byl obdařen nevšední pamětí, takže znal nejen velitele, nýbrž téměř všechny vojáky praetorie, spatřil brzy známého velitele kohorty a pokynul mu, aby k němu přišel.
“Co se to děje, Nigře?” řekl. “Poslali vás hlídat vězení?”
“Ano, urozený Petronie. Praefekt se bál, že by se někdo mohl pokusit vysvobodit žháře násilím.”
“Máte rozkaz nepouštět nikoho dovnitř?”
“Ne, pane. Známí budou navštěvovat vězně, a tak pochytáme více křesťanů…”
“Tak mě tedy pusť,” řekl Vinicius.
Stiskl Petroniovi ruku a řekl mu:
“Zajdi za Akté a já se tě pak přijdu zeptat, co ti pověděla.”
“Přijď,” odpověděl Petronius.
Vtom se pod zemí a za silnými zdmi ozval zpěv.
Píseň, znějící napřed dutě a ztlumeně, sílila víc a více.
Mužské, ženské i dětské hlasy se spojovaly v jediný splývající sbor. Celé vězení se v jitřním tichu rozezpívalo jako harfa. Ale nebyly to hlasy smutku ani zoufalství. Naopak, zněla z nich radost a triumf.
Vojáci na sebe překvapeně pohlédli. Na obloze se objevily první zlaté a růžové záblesky vycházejícího slunce.
KAPITOLA 9
Volání “Křesťany lvům!” se rozléhalo po všech čtvrtích města. V prvních chvílích nejen nikdo nepochyboval, že křesťané jsou skutečnými původci katastrofy, ale ani pochybovat nechtěl, protože jejich potrestání mělo být zároveň skvělou zábavou pro lid. Ale rozšířila se domněnka, že katastrofa by se nebyla rozlehla do tak strašných rozměrů, nebýt hněvu bohů, a tak přišel rozkaz, aby se v chrámech konala piacula čili smírné oběti. Senát, poradiv se se Sibyllinými knihami, uspořádal slavnostní veřejné modlitby k Vulcanovi, k Cereře a k Proserpině. Matróny obětovaly Junoně; celé procesí se jich vypravilo k moři pro vodu, jíž pak pokropily sochu bohyně. Vdané ženy pořádaly lectisternia a noční bdění. Celý Řím se očišťoval z hříchů a usmiřoval si Nesmrtelné. A na spáleništích se zatím vytyčovaly nové široké ulice. Tu a tam položili už základy nových nádherných domů, paláců a chrámů. Především se však s nevídaným spěchem stavěly obrovské dřevěné amfiteátry, v nichž měli umírat křesťané. Hned po poradě v Tiberiově domě rozletěly se k prokonsulům rozkazy, aby dodali divoká zvířata. Tigellinus vybrakoval vivária všech italských měst, nevyjímaje ani ta nejmenší. V Africe byly na jeho rozkaz uspořádány obrovské hony, jichž se musilo zúčastnit veškeré domorodé obyvatelstvo. Do Říma přivezli slony a tygry z Asie, krokodýly a hrochy z Nilu, lvy z Atlasu, vlky a medvědy z Pyrenejí, divoké psy z Hibernie, molosské psy z Epeiru, buvoly a obrovské, strašné tury z Germánie. Protože vězňů byla spousta, měly hry předčit co do rozsáhlosti vše, co tu dosud bylo. Caesar chtěl utopit vzpomínky na požár v krvi a opojit jí Řím, a tak ještě nikdy neslibovalo být krveprolití tak velkolepé.
Rozdychtěný lid pomáhal vigilům a praetoriánům křesťany honit. Nebyla to těžká věc, protože celé velké skupiny křesťanů, které ještě tábořily s ostatním obyvatelstvem v zahradách, vyznávaly hlasitě svou víru.
Když je obkličovali, klekali a za zpěvu písní se dávali bez odporu zajmout. Avšak jejich trpělivost jen ještě rozdmychávala hněv lidu, který nechápal její zdroj a považoval ji za houževnaté a zatvrzelé setrvávání ve zločinu. Pronásledovatelů se zmocnilo šílenství. Stávalo se, že chátra vytrhávala křesťany praetoriánům z rukou a rozsápala je vlastníma rukama; ženy vlekli vojáci do vězení za vlasy, dětem rozbíjeli hlavičky o kameny. Tisíce lidí probíhalo za strašného vytí ve dne v noci ulicemi. Hledali oběti v troskách, v komínech a ve sklepech. Před věznicemi byly kolem ohňů a sudů s vínem pořádány bakchické hostiny a tance.
Za večerů poslouchal lid u vytržení hromový řev šelem, ozývající se po celém městě. Vězení byla přeplněna tisíci lidmi a chátra a praetoriáni přiváděli dennodenně nové oběti. Soucit zmizel. Zdálo se, že lidé zapomněli mluvit a v divoké nepříčetnosti si zapamatovali jenom jeden výkřik: “Křesťany lvům!” Pak přišly horké dny a noci tak dusné, jakých nebylo dosud pamětníka: vzduch jako by byl nasáklý šílenstvím, krví a zločinem.
A oné dovršené míře krutosti odpovídala na druhé straně dovršená míra touhy po mučednictví. Vyznavači Krista šli na smrt dobrovolně anebo ji dokonce vyhledávali, dokud jim v tom nezabránily přísné rozkazy představených. Na jejich příkaz se křesťané začali scházet už jen za městem, v katakombách na Appijské silnici a na předměstských vinicích, které patřily křesťanským patriciům, z nichž nebyl dosud uvězněn nikdo. Na Palatinu věděli velmi dobře, že ke Kristovým vyznavačům patří i Flavius i Domitilla i Pomponia Graecina i Cornelius Pudens i Vinicius; caesar se však bál, že si lůza nedá namluvit, že tito lidé podpálili Řím.