A protože mu šlo především o to, aby přesvědčil lid, odložil trest a pomstu na pozdější dobu. Ostatní se domnívali, že tyto patricie zachránil vliv Akté. Byla to klamná domněnka. Petronius, když se rozešel s Viniciem, šel sice k Akté, aby požádal o pomoc pro Lygii, ale Akté mu mohla nabídnout jen slzy, protože žila zapomenuta a v bolesti a trpěli ji tu jen proto, že nešla na oči ani caesarovi ani Poppaei.
Navštívila však přesto Lygii ve vězení, přinesla jí šatstvo a jídlo, ale především ji tím ještě více ochránila před potupením vězeňskými strážci, kteří byli ostatně už předtím podplaceni Viniciem.
Avšak Petronius, nemoha jednak zapomenout, že nebýt jeho a jeho nápadu, aby byla Lygie odňata Aulům, nebyla by teď pravděpodobně ve vězení, a jednak touže po tom, aby vyhrál svou hru s Tigellinem, nešetřil času ani námahy. V posledních několika dnech se setkal se Senekou, s Domitiem Afrem, s Crispinillou, jejímž prostřednictvím chtěl zapůsobit na Poppaeu, s Terpnem, s Diodorem, s hezkým Pythagorem a nakonec i s Aliturem a Paridem, jimž caesar obyčejně nic neodepřel. Prostřednictvím Chrysothemidy, která teď byla Vatiniovou milenkou, usiloval dokonce i o jeho podporu a nešetřil při tom sliby a penězi ani pro něho, ani pro ostatní.
Ale veškeré úsilí se míjelo účinkem. Seneca, který si sám nebyl jist svým zítřkem, začal se mu vykrucovat, že křesťané, i kdyby nakrásně Řím nebyli zapálili, musí být v jeho zájmu stejně vyhubeni, zkrátka ospravedlňoval to, co se stane, zájmem státu. Terpnos a Diodoros vzali peníze, ale neudělali za ně nic. Vatinius žaloval caesarovi, že se ho snažili podplatit. Jediný Aliturus, který byl zpočátku naladěn proti křesťanům nepřátelsky, ale který je teď začínal litovat, odvážil se zmínit před caesarem o uvězněném děvčeti a prosit za ně, avšak dostalo se mu jen této odpovědi:
“Domníváš se snad, že mám menšího ducha než Brutus, který v zájmu Říma neušetřil ani vlastní syny?”
A když Aliturus opakoval tuto odpověď Petroniovi, ten řekclass="underline" “Jestliže už našel přirovnání s Brutem, pak není záchrany.”
Bylo mu však líto Vinicia a zmocňovaly se ho obavy, aby si Vinicius nesáhl na život. “Teď,” říkal si v duchu, “drží ho ještě úsilí, které vynakládá, aby ji zachránil, pohled na ni, ba i jeho vlastní bolest, ale jakmile zklamou všechny prostředky, jakmile zhasne poslední jiskřička naděje, pak – u Kastora! – nepřežije ji a nalehne na meč.” Petronius chápal dokonce lépe to, že člověk může takto skončit, než to, že člověk může tak milovat a trpět. Zatím podnikal Vinicius vše, nač se zmohl jeho rozum, aby zachránil Lygii. I on navštěvoval augustiány; on, kdysi tak hrdý, žebral teď o jejich pomoc. Vitelliovým prostřednictvím slíbil Tigellinovi své sicilské statky a vše, nač si Tigellinus vzpomene. Avšak Tigellinus, nechtěje si pravděpodobně znepřátelit Augustu, odmítl. Jít k samému caesarovi, obejmout mu kolena a prosit jej, to by nevedlo k ničemu. Vinicius chtěl sice udělat i to, ale když o jeho úmyslu uslyšel Petronius, zeptal se:
“A jestliže tě odmítne, jestliže odpoví vtipem anebo ničemnou vyhrůžkou, co uděláš potom?”
Viniciův obličej se po těchto slovech stáhl bolestí a vztekem a ze zaťatých čelistí se ozvalo skřípění.
“Ano!” řekl Petronius. “Proto tě od toho zrazuji.
Uzavřeš si všechny cesty k záchraně!”
Vinicius se však ovládl, a přejížděje si dlaní po čele, pokrytém studeným potem, řekclass="underline"
“Ne! Ne! Jsem křesťan!”
“A zapomínáš na to, jako například před chvílí.
Máš právo zahubit sebe, ale ne ji. Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dceruška.”
Jeho slova nebyla docela upřímná, šlo mu totiž více o Vinicia než o Lygii. Ale věděl, že ničím ho neodradí od nebezpečného kroku tak, jako když ho upozorní, že by mohl přivodit neodvolatelnou záhubu Lygii.
Měl ostatně pravdu, protože na Palatinu předvídali příchod mladého tribuna a učinili patřičná bezpečnostní opatření.
Viniciova bolest však předčila vše, co mohou snést lidské síly. Od chvíle, kdy byla Lygie uvržena do vězení a kdy na ni padla záře příštího mučednictví, nejenže ji začal milovat stokrát silněji, nýbrž začal jí v duchu vzdávat téměř náboženskou úctu, jako by to byla nějaká nadpozemská bytost. A teď, při pomyšlení, že musí tuto milovanou a zároveň svatou bytost ztratit a že ji kromě smrti může stihnout mučení strašnější než sama smrt, krev mu stydla v žilách, duše se měnila v jediný sten, smysly se mu mátly. V některých okamžicích měl dojem, že má lebku plnou ohně, který ji spálí nebo roztrhne. Přestal chápat, co se vlastně děje, nechápal, proč Kristus, onen milosrdný Kristus, Bůh, nejde na pomoc svým vyznavačům, proč se začouzené zdi Palatinu nepropadnou do země a proč se s nimi nepropadne i Nero, augustiáni, praetoriánský tábor a celé to zločinné město. Domníval se, že není možné, ba že není vůbec myslitelné, aby se to nestalo, a že všechno to, nač se dívají jeho oči, čím se bortí jeho duše a úpí srdce, je jenom sen. Avšak řev zvířat mu říkal, že je to skutečnost. Údery seker, pod nimiž rostly arény, mu říkaly, že je to skutečnost, a potvrzovalo ji i vytí lidu i přeplněná vězení. V takových chvílích se v něm lámala víra v Krista a to byla nová muka, snad ze všech nejstrašnější.
A k tomu ke všemu mu říká Petronius:
“Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dceruška.”
KAPITOLA 10
Všecko zklamalo. Vinicius se ponížil natolik, že hledal podporu u Neronových a Poppaeiných propuštěnců, ba i otroků, přeplácel jejich hubené sliby a bohatými dárky si získával jejich přízeň. Vyhledal prvního Augustina manžela, Rufia Crispina, a vymohl na něm dopis; daroval svou villu v Antiu Poppaeinu synovi z prvního manželství Rufiovi, ale jen tím rozhněval caesara, který nevlastního syna nenáviděl. Po zvláštním poslu poslal dopis druhému Poppaeinu manželovi, Othonovi, do Hispanie a nabízel mu celé své jmění i sebe samého. Konečně si však uvědomil, že je tím lidem jenom pro smích a že kdyby byl předstíral, že mu do Lygiina uvěznění nic není, byl by ji asi spíše osvobodil.
Totéž si uvědomil Petronius. Zatím míjel den za dnem. Amfiteátry byly dostavěny. Rozdávaly se už tessery, známky, které opravňovaly ke vstupu na ludus matutinus. Tentokrát se však “ranní hry” měly pro neslýchané množství obětí protáhnout na dny, týdny, ba měsíce. Nikdo už nevěděl, kam s křesťany. Věznice byly nabité a řádila v nich horečka. Puticuli, sklepení, v nichž byli křesťané hromadně vězněni, už pomalu nestačila. Vznikly obavy, aby se nemoci nerozšířily na celé město, a proto se na Palatinu rozhodli spěchat.
Všechny tyto zprávy se dostávaly k Viniciovu sluchu a zhášely v něm poslední záblesky naděje. Dokud byl čas, mohl se kojit iluzemi, že něčeho ještě přece jen dosáhne, ale teď nebyl před ním už ani čas. Hry měly začít. Lygie se mohla co nevidět octnout v cirkovém cuniculu, odkud se vycházelo už jen do arény. Vinicius, nevěda, kam ji osud a kruté násilí zanesou, začal obcházet všechny cirky, podplácet strážce a ošetřovatele zvěře, žádaje od nich věci, které nemohli splnit.
Někdy se přistihoval při tom, že se snaží už jen o to, aby jí udělal smrt méně strašnou, a v takových okamžicích cítil, že místo mozku má v lebce žhavé uhlí.