“Proč si stěžujete?… Sám Bůh se podrobil mučení a smrti, a vy chcete, aby vás před ní ochránil? Malověrní! Zda jste pochopili jeho učení? Což vám slíbil jen tento jediný život? Hle, přichází k vám a praví vám:
,Pojďte po cestě mé!’ Hle, pozvedá vás k sobě, ale vy se chytáte země rukama svýma, volajíce: ,Pane, zachraň nás!’ Já, prášek před Bohem, ale před vámi apoštol a náměstek boží, pravím vám ve jménu Krista: Před vámi není smrt, ale život, ne mučení, ale nekonečné radosti, ne slzy a pláč, ale zpěv, ne otroctví, ale kralování! Já, apoštol boží, pravím tobě, vdovo: Syn tvůj nezemře, nýbrž narodí se ve slávě do života věčného a ty budeš s ním! Tobě, otče, jemuž katané zneuctili nevinné dcerušky, slibuji, že je najdeš bělejší než lilie hebronské! Vám, matky, které oddělí od sirot, vám, kdož ztratíte otce, vám, kdož naříkáte, vám, kdož se budete dívat na smrt svých milovaných, vám, zarmoucení, nešťastní, bázliví, i vám, kdož máte zemřít ve jménu Kristově, pravím, že se probudíte jako ze spánku do šťastného bdění, jako z noci do dne. Ve jménu Kristově, sejdiž bělmo z očí vašich a rozhořtež se srdce vaše!”
Po těchto slovech pozvedl ruku jako na rozkaz a oni všichni ucítili novou krev v žilách a zároveň mráz v kostech, protože před nimi nestál už vetchý a ustaraný stařec, nýbrž silný člověk, který bral jejich duše a pozvedal je z prachu a úzkosti.
“Amen!” zvolalo několik hlasů.
A Petrovy oči žhnuly víc a více a sálala z něho síla, sálala z něho majestátnost, sálala z něho svatost. Hlavy se před ním sklonily a on, když doznělo “amen”, pokračovaclass="underline"
“Sijte v pláči, abyste sklízeli v radosti. Proč se bojíte moci zlého? Nad zemí, nad Římem, nade zdmi měst vládne Pán, který se usídlil ve vás. Kameny zvlhnou slzami, písek nasákne krví, jámy budou naplněny vašimi těly, ale já pravím vám: Vy jste vítězové! Pán kráčí, aby si podmanil toto město zločinu, tyranství a pýchy, a vy jste vojskem jeho! A tak jako on sám vykoupil mukami a smrtí hříchy světa, tak nyní chce, abyste vy vykoupili mukami a krví tu peleš lotrovskou!
Toto vám oznamuje prostřednictvím mých úst.”
A rozpřáhl ruce a obrátil oči vzhůru. Shromážděným takřka umlkla srdce v hrudích, protože ucítili, že jeho zrak vidí něco, co nemohou spatřit jejich zřítelnice smrtelníků.
Tvář se mu změnila a zalila se jasem a on hleděl vzhůru chvíli mlčky, jako by oněměl nadšením, ale pak uslyšeli jeho hlas:
“Přišel jsi, Pane, a ukazuješ mi cestu svou! Jak to, ó Kriste! Nikoli v Jeruzalémě, ale zde v tomto sídle satanově chceš založit sídlo své? Zde, z těchto slz a z této krve chceš vystavět chrám svůj? Zde, kde dneska vládne Nero, má stanout věčné království tvé?
Ó Pane, Pane! A přikazuješ těm bázlivým zde, aby z kostí svých postavili základy Siónu světa, a duši mé přikazuješ, abych se ujal vlády nad ním a nad národy vší země? Hle, vyléváš zdroj síly na slabé, aby se stali silni, hle, přikazuješ mi pást ovečky tvé až do skonání věků… Buď pochválen v úradcích svých, ty, jenžto přikazuješ vítězit! Hosanna! Hosanna!”
Ti, kdož se báli, povstali, do těch, kdož pochybovali, vlila se proudem víra. Některé hlasy zvolaly sborem:
“Hosana!”, jiné “Pro Christo!” a pak nastalo mlčení.
Jasné letní blesky ozařovaly vnitřek kůlny i obličeje zbledlé vzrušením.
Petr, uchvácen viděním, modlil se ještě dlouho, ale konečně se vzpamatoval, otočil svou nadšenou, rozjasněnou tvář ke shromážděným a řekclass="underline"
“Tak jako Pán dal vám zvítězit nad vašimi pochybnostmi, tak i vy nyní jděte vítězit ve jménu jeho!”
A třebaže už věděl, že křesťané zvítězí, třebaže věděl, co vyroste z jejich krve a slz, přesto se mu hlas zachvěl dojetím, když je žehnal křížem a praviclass="underline"
“A teď vám žehnám, děti mé, na muka, na smrt, na věčnost!”
Avšak oni se shlukli kolem něho a volali: “My jsme již připraveni, ale ty, svatá hlavo, se chraň, protože ty jsi zástupce boží, který spravuje Kristův řád!”
A při těchto slovech se chytali jeho roucha a on jim kladl ruce na hlavy a žehnal každému zvlášť, tak jako otec žehná dětem, když je posílá na dalekou cestu.
Hned potom začali vycházet z kůlny, protože spěchali domů a odtamtud do věznic a do arén. Jejich myšlenky se odpoutaly od země, duše se rozlétly k věčnosti a oni šli jako ve snu anebo u vytržení postavit sílu, která byla v nich, proti síle krutosti “šelmy”.
Apoštola se ujal Nereus, Pudentův sluha, a vedl ho pěšinou, skrytou ve vinici, do svého domu. Avšak jasnou nocí je sledoval Vinicius, a když konečně došli k Nereově domku, vrhl se znenadání apoštolovi k nohám.
Apoštol ho poznal a zeptal se:
“Čeho si žádáš, synu?”
Ale po tom, co slyšel v kůlně, neodvažoval se ho Vinicius už o nic prosit. Objal jen oběma rukama jeho chodidla a s pláčem k nim přitiskl čelo, prose tak o smilování.
A apoštol řekclass="underline"
“Vím. Vzali ti dívku, kterou sis zamiloval. Modli se za ni.”
“Pane!” zasténal Vinicius a objal ještě pevněji apoštolovy nohy. “Pane! Já jsem jen nízký červ, ale ty jsi znal Krista, ty jej pros, ty se za ni přimluv!”
A chvěl se bolestí jako list a bil čelem o zem, protože poznal apoštolovu moc a věděl, že on jediný může mu vrátit Lygii.
Petra dojala ta bolest. Vzpomněl si, jak kdysi i Lygie, vyplísněna Crispem, ležela stejně u jeho nohou a žebrala o slitování. Vzpomněl si, jak ji zvedl a začal ji těšit, a tak zvedl teď i Vinicia.
“Synu,” řekl, “budu se za ni modlit, ale ty pomni, co jsem říkal tamtěm, kteří pochybovali: že sám Bůh prošel mučednickou smrtí na kříži; a pomni, že po tomto životě začíná jiný život, věčný.”
“Já vím! Slyšel jsem,” odpověděl Vinicius, lapaje zsinalými rty po vzduchu, “ale pohleď, pane … nemohu! Jestliže je zapotřebí krve, pros Krista, aby si vzal mou… Jsem voják. Ať mi zdvojnásobí, ztrojnásobí muka předurčená pro ni, já je vydržím! Ale ji ať zachrání! Je to ještě dítě, pane, a Bůh je mocnější než caesar, věřím v to! Je mocnější! Ty sám jsi ji měl rád.
Tys nám požehnal! Je to ještě nevinné dítě!”
Tu se opět sklonil, přitiskl obličej k Petrovým kolenům a opakovaclass="underline"
“Ty jsi znal Krista, pane! Tys ho znal! On tě vyslyší! Přimluv se za ni!”
A Petr přivřel víčka a vroucně se modlil.
Blýskání na časy začalo opět ozařovat oblohu. Vinicius se zahleděl v jeho světle na apoštolovy rty, očekávaje z nich rozhodnutí o životě nebo smrti. V tom tichu bylo slyšet křepelky, pokřikující na sebe po vinicích, a dutý, vzdálený zvuk mlýnů u Via Salaria.
“Vinicie,” zeptal se konečně apoštol, “věříš?”
“Pane, což bych sem byl jinak přišel?” odpověděl Vinicius.
“Věř tedy až do konce, protože víra hory přenáší.
A tak, i kdybys viděl tu dívku pod katovým mečem anebo ve lví tlamě, ještě věř, že ji Kristus může zachránit. Věř a modli se k němu a já se budu modlit s tebou.”
Pak zvedl obličej k obloze a zvolal hlasitě:
“Kriste milosrdný, shlédni na toto utrápené srdce a potěš je! Kriste milosrdný, zmírni vichr, ať je jemný jako vlna jehňátka! Kriste milosrdný, jenžto jsi prosil Otce, aby odňal hořký kalich od tvých úst, odejmi jej od úst tohoto služebníka svého! Amen!”
A Vinicius, vztahuje ruce k hvězdám, řekl vzlykaje:
“Kriste! Já patřím tobě! Vezmi si mne místo ní!”
Na východě se začala bělat obloha.
KAPITOLA 11
Vinicius šel od apoštola do vězení se srdcem obrozeným nadějí. Kdesi hluboko v duši křičelo zoufalství a úděs, ale on tyto hlasy v sobě tlumil. Zdálo se mu nemožné, že by přímluva božího zástupce a síla jeho modlitby měly zůstat bez účinku. Bál se nedoufat, bál se pochybovat. “Budu věřit v jeho milosrdenství,” říkal sám sobě, “i kdybych ji uviděl ve lví tlamě.” A třebaže se v něm chvělo srdce a studený pot mu zaléval skráně, věřil. Každý tep jeho srdce byl teď modlitbou. Začínal chápat, že víra hory přenáší, protože v sobě pocítil podivnou sílu, kterou si předtím neuvědomoval. Zdálo se mu, že touto silou se mu podaří vykonat i takové věci, které nebyly ještě včera v jeho moci. A kdykoliv v jeho duši zasténalo ještě zoufalství, vzpomněl si na onu noc a na tu svatou stařeckou tvář, obrácenou v modlitbě vzhůru k nebi. “Ne! Kristus nezamítne prosbu svého prvního učedníka a pastýře svého stáda! Kristus ji nezamítne a já neupadnu v pochybnosti.”