A běžel do vězení jako zvěstovatel dobré noviny.
Ale tu ho čekala neočekávaná věc.
Praetoriánské stráže, které se střídaly před Mamertinským vězením, znaly ho už všechny a obyčejně mu nedělaly sebemenší potíže, avšak tentokrát se řetěz neotevřel. Místo toho přistoupil k němu setník a řekclass="underline"
“Promiň, urozený tribune, ale máme dnes rozkaz nikoho nevpouštět.”
“Rozkaz?” opakoval blednoucí Vinicius.
Voják naň soucitně pohlédl a odpověděclass="underline"
“Ano, pane. Caesarův rozkaz. Ve vězení je mnoho nemocných a je možné, že se caesar obává, aby návštěvníci neroznesli nákazu po městě.”
“Ale ty jsi říkal, že rozkaz je jenom pro dnešek?”
“V poledne se střídají stráže.”
Vinicius zmlkl a obnažil hlavu, protože se mu zdálo, že pilleolus, který mu ji kryje, je z olova.
Vtom přistoupil voják ještě blíže a řekl ztlumeným hlasem:
“Uklidni se, pane. Stráže a Ursus nad ní bdí.”
Po těchto slovech se sklonil a dlouhým galským mečem nakreslil v okamžiku na kamennou desku podobu ryby.
Vinicius naň zkoumavě pohlédl.
“…a jsi praetoriánem?…”
“Dokud se neoctnu tam,” odpověděl voják a ukázal na vězení.
“I já vyznávám Krista.”
“Pochváleno budiž jeho jméno! Vím, pane. Do vězení tě pustit nemohu, ale jestliže napíšeš dopis, odevzdám jej strážcům.”
“Děkuji ti, bratře.”
Stiskl vojákovi ruku a odešel. Pilleolus ho už netížil jako olovo. Ranní slunce vystoupilo nad vězeňské zdi a s jeho přibývajícím jasem začala do Viniciova srdce proudit opět naděje. Tento voják, křesťan, byl pro něho jakoby novým svědectvím Kristovy moci. Po chvíli se zastavil, zahleděl se na růžové obláčky vznášející se nad Kapitolem a nad chrámem Jova Statora a řekclass="underline"
“Neviděl jsem ji dnes, Pane, ale věřím ve tvé milosrdenství.”
Doma na něho čekal Petronius, který si jako obvykle “dělal z noci den” a teprve před chvílí se vrátil.
Stačil se však už vykoupat a natřít se mastmi před spánkem.
“Mám pro tebe novinky,” řekl. “Byl jsem dnes u Tullia Seneciona a byl tam i caesar. Nevím, co to Augustu napadlo, že s sebou přivedla malého Rufia…
Snad proto, aby svou roztomilostí obměkčil caesarovo srdce. Avšak unavené dítě naneštěstí při předčítání usnulo, tak jako kdysi Vespasianus. Když to Ahenobarbus viděl, mrštil po něm pohárem a těžce je zranil.
Poppaea omdlela a všichni slyšeli, jak caesar řekclass="underline"
,Mám už dost toho levobočka!’ A to, jak víš, znamená tolik co smrt!”
“Hněv boží visí nad Augustou,” odpověděl Vinicius. “Ale proč mi to povídáš?”
“Povídám ti to proto, že tebe i Lygii pronásledoval Poppaein hněv a že teď, když je zaměstnána vlastním neštěstím, upustí snad od pomsty a dá se snadněji uprosit. Uvidím se s ní dneska večer a promluvím s ní.”
“Děkuji ti. Zvěstuješ mi dobrou zprávu.”
“A ty se vykoupej a odpočiň si. Máš úplně siné rty a je z tebe už jen stín.”
Avšak Vinicius se zeptaclass="underline"
“Neříkali tam, kdy se bude konat první ludus matutinus?”
“Za deset dnů. Ale napřed vezmou jiná vězení.
Čím více budeme mít času, tím lépe. Není ještě všechno ztraceno.”
A říkaje to, sám tomu nevěřil, protože věděl dobře, že jestliže caesar, odpovídaje na Aliturovu prosbu, našel skvěle znějící odpověď, v níž se srovnával s Brutem, není už pro Lygii záchrany. Ze soucitu také zatajil, co slyšel u Seneciona, že totiž caesar a Tigellinus se rozhodli vybrat si pro sebe a pro přátele nejkrásnější křesťanské panny a před mučením je zneuctít; zbytek pak chtěli vydat v den her napospas praetoriánům a bestiariům.
Věda, že Vinicius nechce za nic na světě Lygii přežít, záměrně zatím posiloval naději v jeho srdci, jednak ze soucitu k němu, jednak proto, že tomuto estétovi šlo také o to, aby Vinicius, má-li už zemřít, zemřel krásný, a ne se zničeným obličejem, zčernalým bolestí a probdělými nocemi.
“Povím dnes Augustě,” řekl, “asi toto: ,Zachraň Viniciovi Lygii a já zachráním pro tebe Rufia.’ A budu o tom opravdu uvažovat. Jediné slovo, řečené ve vhodném okamžiku Ahenobarbovi, může totiž někoho buď zachránit, nebo zahubit. V nejhorším získáme aspoň čas.”
“Děkuji ti,” řekl ještě jednou Vinicius.
“Nejlépe mi poděkuješ, jestliže se najíš a odpočineš si. U Athény! Odysseus myslil na spánek a na jídlo i v největším nebezpečí. Strávil jsi prý celou noc ve vězení?”
“Ne,” odpověděl Vinicius. “Chtěl jsem jít do vězení teď, ale přišel rozkaz, aby nikoho nevpouštěli dovnitř.
Pozeptej se, Petronie, platí-li ten rozkaz jenom pro dnešek, anebo až do dne, kdy začnou hry.”
“Zeptám se na to dneska v noci a zítra ráno ti řeknu, na jak dlouho a proč byl rozkaz vydán. Ale teď, i kdyby Hélios měl zármutkem sestoupit do kimmerských krajů, jdu spát a ty to udělej také.”
A rozešli se. Avšak Vinicius šel do knihovny a dal se do psaní dopisu Lygii.
Když skončil, donesl ho sám k vězení a dal jej do rukou křesťanskému setníkovi, který s ním ihned odešel dovnitř. Za chvíli se vrátil s pozdravy od Lygie a se slibem, že ještě dnes vynese z vězení její odpověď.
Vinicius se však nechtěl vracet domů, a tak si sedl na kámen a čekal na Lygiin dopis. Slunce vystoupilo na obloze už vysoko a po Clivu Argentariu proudily na Forum – jako obvykle – davy lidí. Prodavači vyvolávali své zboží; věštci nabízeli chodcům své služby; občané kráčeli důstojným krokem k rostrům, chtějíce si poslechnout příležitostné řečníky anebo protřást spolu nejnovější události. Jak se vedro zvětšovalo, zástupy zahalečů se postupně uchylovaly pod portiky chrámů, odkud vzlétala co chvíli za hlasitého třepotání křídel celá hejna holubů, svítících ve slunečním jasu a v modrém vzduchu bílým peřím.
Přemíra světla, ruch, teplo a nesmírná únava způsobily, že se Viniciovi začala klížit víčka. Jednotvárné výkřiky chlapců hrajících kousek vedle móru a odměřené kroky vojáků jej ukolébávaly. Několikrát ještě zvedl hlavu a pohlédl na vězení, ale pak ji opřel o kamenný výstupek, vzdychl jako dítě usínající po dlouhém pláči a usnul.
A hned ho přepadly sny. Zdálo se mu, že jde v noci neznámou vinicí a nese v náručí Lygii a že před nimi jde Pomponia Graecina s kahancem v ruce a svítí jim.
Z dálky volal za nimi jakýsi hlas, jakoby Petroniův:
“Vrať se!” Avšak on nedbal toho volání a šel dále za Pomponií, až došli k chatrči, na jejímž prahu stál apoštol Petr. Vinicius mu ukázal Lygii a řekclass="underline" “Jdeme z arény, pane, ale nemůžeme ji probudit, probuď ji ty.” Ale Petr odpověděclass="underline" “Kristus sám ji přijde probudit!”