Pak se mu obrazy začaly plést. Viděl ve snu Nerona a Poppaeu, držící na rukou malého Rufia se zakrváceným čelem, které Petronius omýval, pak Tigellina, jak posypává popelem stoly, plné drahocenného jídla, a Vitellia, jak tyto pokrmy pojídá, a spoustu jiných augustiánů, ležících u hostiny. On sám ležel vedle Lygie; ale mezi stoly se procházeli lvi, jimž kapala z plavých vousů krev. Lygie ho prosila, aby ji odtud odvedl, ale jeho se zmocnila tak strašná bezmocnost, že se nemohl ani pohnout. Pak nastal v jeho snech ještě větší zmatek a konečně se všechno propadlo v úplnou tmu.
Z hlubokého spánku ho probudil teprve sluneční žár a výkřiky, které se ozvaly hned vedle místa, kde seděl. Vinicius si protřel oči: ulice se hemžila lidmi, avšak dva běžci ve žlutých tunikách rozráželi dvěma třtinami dav a křičeli, dělajíce místo pro nádhernou lektiku, kterou nesli čtyři silní egyptští otroci.
V lektice seděl člověk v bílém rouchu; do obličeje mu nebylo dobře vidět, protože těsně před očima držel svitek papyru a horlivě něco četl.
“Místo pro urozeného augustiána!” volali běžci.
Ulice byla však tak plná, že se lektika musila na chvíli zastavit. Tu augustián vzhlédl netrpělivě od svého papyru, vystrčil hlavu a křičeclass="underline"
“Rozehnat ty ničemy! Rychleji!”
Vtom si však všiml Vinicia. Vtáhl hlavu dovnitř a rychle zvedl k očím papyrový svitek.
Vinicius si přejel dlaní čelo, protože si myslel, že ještě sní. V lektice seděl Chilón.
Běžci mezitím už prorazili cestu a Egypťané se chystali vykročit, když vtom mladý tribun, jenž v jediném okamžiku pochopil mnoho věcí, jimž předtím nerozuměl, přistoupil k lektice.
“Buď zdráv, Chilóne!” řekl.
“Mladíku,” odpověděl důstojně a pyšně Řek, snaže se dodat svému obličeji klid, který neměl v nitru, “buď pozdraven, ale nezdržuj mě, protože spěchám ke svému příteli, urozenému Tigellinovi.”
Ale Vinicius se chytil rohu lektiky, sklonil se k němu, a dívaje se mu přímo do očí, řekl tlumeně:
“Ty jsi vyzradil Lygii?”
“Memnónův kolose!” zvolal ustrašeně Chilón.
Ale ve Viniciových očích nebyla hrozba, strach tedy starého Řeka rychle přešel. Uvědomil si, že je pod ochranou Tigellina a samého caesara, tedy pod ochranou mocných lidí, před nimiž se třese všechno, a že má kolem sebe silné otroky, kdežto Vinicius stojí před ním bezbranný, s pohublým obličejem a shrbený bolestí.
Sotva si to uvědomil, vrátila se mu drzost. Upřel na Vinicia oči, lemované zarudlými víčky, a odpověděl šeptem:
“A ty, když jsem umíral hlady, dal jsi mě zmrskat.”
Na chvíli umlkli oba, pak se však ozval nezvučný Viniciův hlas:
“Ublížil jsem ti, Chilóne!”
Tu zvedl Řek hlavu a louskl prsty, což znamenalo v Římě opovržení a pohrdání, a odpověděl tak hlasitě, aby to mohli všichni slyšet:
“Příteli, máš-li ke mně nějakou prosbu, přijď do mého domu na Esquilinu někdy ráno, v tu dobu totiž přijímám po koupeli hosty a klienty.”
A pokynul rukou. Na toto znamení zvedli Egypťané lektiku a otroci ve žlutých tunikách začali švihat rákoskami a vyvolávat:
“Místo pro lektiku urozeného Chilóna Chilonida!
Místo! Místo!”
KAPITOLA 12
Lygie se v dlouhém, narychlo psaném dopise loučila s Viniciem navždy. Věděla, že do vězení nesmí už nikdo a že spatří Vinicia teprve z arény. Proto jej prosila, aby zjistil, kdy přijde řada na ně, a aby přišel na hry, protože ho chce zaživa ještě jednou spatřit. Z jejího dopisu nevanul strach. Psala, že ona i ostatní touží už po aréně, která pro ně bude znamenat vysvobození z vězení. Předpokládajíc, že přijede Pomponia a Aulus, prosila, aby přišli i oni. Na každém jejím slově bylo vidět vytržení a onu odloučenost od života, v níž žili všichni uvěznění, ale zároveň i neotřesitelnou víru, že všechny sliby budou splněny po smrti. “Ať už mě Kristus (psala) osvobodí teď anebo po smrti, slíbil mě apoštolovými ústy tobě, a proto jsem tvá.” A zapřísahala ho, aby ji nelitoval a nepoddával se bolesti. Smrt pro ni neznamenala zrušení závazků. S dětskou důvěřivostí ujišťovala Vinicia, že hned, jakmile skončí muka v aréně, poví Kristovi, že v Římě zůstal její snoubenec, Marcus, který po ní touží celým svým srdcem. A doufala, že snad Kristus dovolí její duši, aby se na chvíli vrátila k němu a pověděla mu, že žije, na muka že si nepamatuje a že je šťastna. Celý její dopis dýchal štěstím a obrovskou nadějí. Byla v něm jen jediná prosba týkající se pozemských věcí: aby Vinicius vzal její tělo ze spoliaria a pohřbil ji jako svou manželku v náhrobku, v němž jednou spočine sám.
Vinicius četl Lygiin dopis s krvácejícím srdcem, ale zároveň se mu zdálo, že je nemožné, aby Lygie zahynula v zubech divokých šelem a aby se Kristus nad ní nesmiloval. Avšak právě v tom spočívala jeho naděje a důvěra. Když se vrátil domů, odepsal, že bude denně chodit ke zdem Tulliana a čekat tam tak dlouho, dokud Kristus zdi nerozdrtí a nevrátí mu ji. Přikázal jí, aby věřila, že Kristus mu ji může vrátit dokonce ještě z cirku, protože veliký apoštol jej o to prosí, a že chvíle osvobození je blízká. Obrácený centurio měl jí tento dopis doručit příští den.
Ale když Vinicius přišel nazítří k vězení, vystoupil setník z řady, přistoupil k němu a řekclass="underline"
“Vyslechni mě, pane. Kristus, který tě zkoušel, projevil ti milost. Dnes v noci přišli caesarovi a praefektovi propuštěnci vybírat pro své pány křesťanské panny ke zprznění. Ptali se na tvou nevěstu, ale Pán náš seslal na ni horečku, na kterou vězňové v Tullianu umírají, a tak ji nechali na pokoji. Včera večer byla už v bezvědomí. Budiž pochváleno Spasitelovo jméno, protože tato nemoc, která ji zachránila před hanbou, může ji zachránit i před smrtí.”
Vinicius se opřel rukou o vojákovu paži, aby nespadl, a voják pokračovaclass="underline"
“Děkuj milosrdenství Páně! Lina odvedli a položili do mučírny, ale když viděli, že umírá, vrátili ho. Snad ti teď vrátí i ji a Kristus ji uzdraví.”
Mladý tribun stál ještě chvíli se skloněnou hlavou, pak ji však zvedl a řekl tiše:
“Ano, setníku. Kristus, který ji zachránil před potupou, zachrání ji i před smrtí.”
A proseděv pod vězeňskými zdmi až do večera, vrátil se domů, chtěje poslat své lidi pro Lina a dát jej přenést do některé ze svých předměstských vill.
Petronius, když se o všem dozvěděl, rozhodl se, že bude ještě jednat. Už předtím byl u Augusty a teď se k ní vydal ještě jednou. Našel ji u lože malého Rufia.
Dítě s rozbitou hlavou blouznilo v horečce a matka je ošetřovala plna zoufalství a hrůzy, protože si uvědomovala, že zachrání-li je, pak snad jen proto, aby zakrátko zahynulo smrtí ještě strašnější.
Zaujata výlučně svou bolestí, nechtěla o Viniciovi a o Lygii ani slyšet, jenže Petronius ji vyděsil.
“Urazila jsi nového neznámého boha,” řekl. “Ty, Augusto, uctíváš prý hebrejského Jehovu, ale křesťané tvrdí, že Kristus je jeho syn, uvaž tedy, zda tě nepronásleduje hněv otce. Kdož ví, zda to, co tě potkalo, není jejich pomsta a zda Rufiův život nezávisí na tom, co uděláš.”
“Co chceš, abych udělala?” zeptala se ustrašeně Poppaea.
“Odpros rozhněvaného boha.”
Jak?”
“Lygie je nemocna. Přemluv caesara nebo Tigellina, aby ji vydali Viniciovi.”
A ona se ho zoufale zeptala:
“Domníváš se, že toho dosáhnu?”
“Dosáhneš tedy něčeho jiného. Jestliže se Lygie uzdraví, bude muset na smrt. Jdi do Vestina chrámu a požádej virgo magna, aby byla jako náhodou před Tullianem, až budou vězně vyvádět na smrt, a aby rozkázala pustit to děvče na svobodu. Velká vestálka tě neodmítne.”