“A jestliže Lygie zemře na horečku?”
“Křesťané říkají, že Kristus je mstivý, ale spravedlivý; je možné, že ho uprosíš už svou snahou.”
“Ať mi dá nějaké znamení, že zachrání Rufia.”
Petronius pokrčil rameny.
“Nepřicházím jako jeho posel, božská; říkám ti jen: vycházej raději po dobrém se všemi bohy, jak římskými, tak cizími.”
“Půjdu!” řekla zlomeným hlasem Poppaea.
Petronius si zhluboka oddychl.
,Konečně jsem něčeho dosáhl!’ pomyslil si.
A když se vrátil k Viniciovi, řekl mu:
“Pros svého boha, aby Lygie nezemřela na horečku, protože jestliže nezemře, velká vestálka ji rozkáže propustit na svobodu. Sama Augusta ji o to požádá.”
Vinicius pohlédl naň očima, v nichž se leskla horečka, a odpověděclass="underline"
“Jí dá svobodu Kristus.”
A Poppaea, která byla ochotna obětovat hekatomby všem bohům světa, jen aby zachránila Rufia, vydala se ještě téhož večera na Forum za vestálkami, svěřivši péči o nemocné dítě věrné chůvě Silvii, která vychovala i ji samu.
Avšak na Palatinu byl rozsudek na dítě už vydán.
Sotva totiž zmizela Augustinina lektika za Velikou branou, vešli do komnaty, kde ležel malý Rufius, dva caesarovi propuštěnci, z nichž jeden se vrhl na Silvii a zacpal jí ústa, kdežto druhý uchopil měděnou sošku Sfingy a prvním úderem Silvii omráčil.
Pak přistoupil k Rufiovi. Chlapec, stravován horečkou a napůl v bezvědomí, neuvědomoval si, co se kolem něho děje. Usmíval se na ně a mhouřil své krásné oči, jako by se snažil je poznat. Oni však odmotali z chůvy pás, zvaný cingulum, zadrhli mu jej kolem krku a začali utahovat. Dítě vykřiklo jednou matčino jméno a pak snadno skonalo. Zabalili je do prostěradla, vsedli na připravené koně a spěchali až do Ostie, kde vhodili tělo do moře.
Poppaea, když nezastala velikou pannu doma, protože byla s ostatními vestálkami u Vatinia, vrátila se brzy na Palatin. Když našla prázdné lůžko a chladné Silviino tělo, upadla do mdlob. Když ji vzkřísili, dala se do křiku a její divoký křik se rozléhal palácem celou noc a celý příští den.
Ale třetího dne jí caesar rozkázal, aby přišla na hostinu. Oblékla si tedy ametystovou tuniku, přišla tam a seděla s kamennou tváří, zlatovlasá, mlčící, nádherná a zlověstná jako anděl smrti.
KAPITOLA 13
Než Flaviové postavili Colosseum, stavěly se v Římě amfiteátry většinou ze dřeva, takže téměř všechny při požáru shořely. Avšak Nero dal jich pro slibované hry postavit několik a mezi nimi jeden obrovský, na který se začaly hned po uhašení požáru svážet po moři a po Tiberu mohutné kmeny stromů, kácených na svazích Atlasu. Protože hry měly svou nádherou a počtem obětí předčit všechny hry dosavadní, přistavěli k amfiteátru rozsáhlé prostory pro lidi a zvířata. Tisíce řemeslníků pracovaly na stavbě ve dne v noci. Stavělo a zdobilo se bez oddechu. Lid si vyprávěl neuvěřitelné věci o opěradlech vykládaných bronzem, jantarem, slonovinou, perletí a zámořskou želvovinou. Kanály podél sedadel, naplněné ledovou vodou z hor, měly v budově udržovat příjemný chládek i za sebevětších veder. Obrovské purpurové velarium chránilo před slunečními paprsky. Mezi sedadly byly rozestaveny kadidelnice, v nichž měly hořet arabské pryskyřice; nahoře byly umístěny přístroje, které měly diváky skrápět šafránovou rosou a verbenou. Slavní stavitelé Severus a Celer vydali ze sebe všechny své vědomosti, aby postavili amfiteátr, který by předčil všechny dosavadní a do něhož by se zároveň vešlo tolik zvědavců, kolik se dosud nevešlo do žádného.
Proto ten den, kdy měl začít ludus matutinus, čekaly už od svítání davy chátry na otevření vrat, naslouchajíce s rozkoší řvaní lvů, chraptivému kňučení panterů a vytí psů. Zvířatům nedávali už dva dny žrát a místo toho jim ukazovali krvavé kusy masa, aby v nich vzbudili ještě větší vztek a hlad. A v některých okamžicích se opravdu zvedala taková bouře divokého řevu, že lidé před cirkem si nerozuměli ani slova a ti citlivější bledli strachem. Ale s východem slunce se okolí cirku rozeznělo zvučnými, ale klidnými písněmi.
Lidé udiveně naslouchali, opakujíce od ucha k uchu:
“Křesťané! Křesťané!” Velké zástupy křesťanů přivedli totiž ještě v noci do amfiteátru, a to nejen z jednoho vězení, jak měli v úmyslu původně, nýbrž ze všech po troše. Dav věděl, že se hry protáhnou na celé týdny, ba měsíce, ale přeli se, zda s tou částí křesťanů, která byla určena na dnešek, budou za den hotovi. Mužské, ženské a dětské hlasy zpívající jitřní píseň byly tak četné, že znalci tvrdili, že i kdyby posílali do arény po stu nebo po dvou stech tělech najednou, zvířata se unaví, nasytí a nebudou do večera stačit rozsápat všechny.
Jiní říkali, že příliš mnoho obětí vystupujících na aréně najednou rozptyluje pozornost a nedovoluje, aby se člověk jak se patří kochal podívanou. Čím více se blížil okamžik, kdy měly být otevřeny průchody vedoucí dovnitř cirku, takzvaná vomitoria, tím více lid oživoval, rozveseloval se a tím více se hašteřil o různé věci, týkající se her. Začaly se tvořit strany podle toho, zda přičítali větší dovednost v rozsápávání lidí lvům, nebo tygrům. Tu a tam se uzavíraly sázky. Hodně se však hovořilo o gladiátorech, kteří měli v aréně vystoupit před křesťany, a opět se tvořily strany buď Samnitů, nebo Galů, buď Mirmillonů, anebo Thráků či retiariů.
Brzy zrána začaly jejich větší nebo menší oddíly, vedené svými mistry, lanisty, proudit do amfiteátru.
Protože se nechtěli předčasně unavovat, šli beze zbraní, často úplně nazí, často se zelenými ratolestmi v rukou anebo ověnčeni květy, a vypadali v ranním světle mladí, krásní a plní života. Jejich těla, lesknoucí se olejem, mohutná, jakoby vytesaná z mramoru, uváděla v nadšení lid, libující si v kráse tvarů. Mnohé z nich znali lidé jménem a co chvíli se ozývaly výkřiky: “Buď zdráv, Furnie! Buď zdráv, Leone! Buď zdráv, Maxime!
Buď zdráv, Diomede!” Mladá děvčata k nim vzhlížela láskyplnými pohledy a oni hledali mezi nimi ta nejhezčí a pokřikovali na ně žertovné poznámky, jako by je netížila žádná starost, posílali jim hubičky anebo volali: “Obejmi mě, než mě obejme smrt!” Pak mizeli v branách, z nichž mnozí neměli už vyjít. Avšak další a další průvody upoutávaly pozornost davů. Za gladiátory šli mastigoforové, to jest muži vyzbrojení biči; jejich povinností bylo šlehat a pobízet bojující. Pak táhli muli směrem ke spolariu dlouhé řady vozů, na nichž byly naskládány hromady dřevěných rakví. Když to lid viděl, projevoval radost, protože z množství rakví usuzoval, že hry budou obrovského rozsahu. Za vozy táhli lidé, kteří měli dobíjet raněné, převlečeni tak, aby připomínali buď Charóna nebo Merkura, pak lidé, kteří měli bdít nad pořádkem v cirku a přidělovat sedadla, pak otroci, kteří měli roznášet jídlo a chlazené nápoje, a konečně praetoriáni, které míval každý caesar v cirku vždycky po ruce.
Konečně se otevřela vomitoria a lidé se vhrnuli dovnitř. Avšak shromážděných bylo tolik, že proudili a proudili celé hodiny, až vzbuzovalo údiv, že by amfiteátr mohl pojmout tak nespočetné davy. Řev zvířat, cítících lidské výpary, ještě zesílil. Při obsazování míst hučeli lidé v cirku jako rozbouřené moře.
Nakonec přišel praefekt města, obklopen vigily, a po něm začal před zraky diváků postupovat nepřetržitý řetěz lektik senátorů, konsulů, praetorů, aedilů, státních a palácových úředníků, praetoriánských velitelů, patriciů a elegantních žen. Před některými lektikami šli liktoři, nesoucí sekery ve svazcích prutů, před jinými zase zástupy otroků. Ve slunci se mihotaly pozlacené části lektik, bílá a různobarevná roucha, pera, náušnice, klenoty i ocel seker. Z cirku se ozývalo volání, jímž lid vítal vysoké úředníky. Tu a tam přicházely ještě další nevelké oddíly praetoriánů.