Kněží ze všech možných chrámů přišli později a teprve za nimi nesli posvátné Vestiny panny, před nimiž kráčeli liktoři. Se zahájením her se čekalo už jen na caesara. Ten, nechtěje dráždit lid příliš dlouhým čekáním a chtěje si ho získat spěchem, přišel za malou chvíli spolu s Augustou a s augustiány.
Petronius přišel s augustiány a měl s sebou v lektice Vinicia. Vinicius věděl, že Lygie je nemocná a v bezvědomí, ale protože poslední dny byl vstup do vězení přísně hlídán a protože staré stráže nahradili novými, které neměly dovoleno rozmlouvat s vězeňskými strážci ani podávat sebemenší zprávy těm, kdož se přišli zeptat na vězně, nebyl si Vinicius jist, není-li Lygie mezi oběťmi určenými pro první den her. Lvům ji mohli předhodit i nemocnou a třeba i v bezvědomí.
Ale protože oběti měly být zašity do zvířecích kůží a poslány do arény v celých zástupech, nemohl nikdo z diváků zjistit, je-li mezi nimi o jednu více nebo méně, a nikdo nemohl žádnou z obětí rozeznat. Stráže a všechno služebnictvo amfiteátru byly podplaceny a s bestiarii byl Vinicius domluven, že ukryjí Lygii v některém tmavém koutě amfiteátru a v noci ji předají jistému Viniciovu nájemci, který ji okamžitě odveze do Albských vrchů. Petronius, byv zasvěcen do tajemství, radil Viniciovi, aby s ním šel veřejně až k amfiteátru a teprve u vchodu aby se v tlačenici ztratil a šel do podzemních prostor, kde měl strážcům osobně ukázat Lygii, aby snad nedošlo k nějakému omylu.
Stráže jej vpustily malými dvířky, jimiž vcházely dovnitř samy. Jeden z nich, jménem Syrus, zavedl ho okamžitě ke křesťanům. Cestou řekclass="underline"
“Nevím, pane, najdeš-li, co hledáš. My jsme se už vyptávali na dívku jménem Lygie, ale nikdo nám nic neřekl. Je ovšem možné, že nám nedůvěřují.”
“Je jich mnoho?” zeptal se Vinicius.
“Hodně jich musí zůstat na zítřek, pane.”
“Jsou mezi nimi nemocní?”
“Takoví, kteří by nemohli stát na nohou, tady nejsou.”
Po těchto slovech otevřel Syrus dveře a vstoupili do jakési obrovské, ale nízké a tmavé místnosti, do níž pronikalo světlo jen zamřížovanými otvory, oddělujícími ji od arény. Zpočátku Vinicius nic neviděl, slyšel jen šum hlasů a výkřiky lidí v amfiteátru. Ale po chvíli, když jeho oči přivykly šeru, spatřil zástupy prapodivných bytostí, podobajících se vlkům a medvědům. Byli to křesťané zašití do zvířecích koží. Jedni stáli, druzí klečeli a modlili se. Tu a tam bylo po dlouhých vlasech splývajících po kůži poznat, že oběť je žena. Matky, podobné vlčicím, držely na rukou děti, zašité rovněž do chlupatých kožešin. Avšak z koží vyhlížely rozjasněné obličeje, oči zářily v tom šeru radostí a leskly se horečkou. Bylo vidět, že většiny těchto lidí se zmocnila jediná myšlenka, absolutní a nadpozemská myšlenka, která je ještě zaživa učinila lhostejnými ke všemu, co se kolem nich mohlo dít a co se s nimi mohlo stát. Někteří, když se jich Vinicius zeptal na Lygii, zírali naň očima, které jako by se právě probudily ze spánku, a na jeho otázku mu neodpověděli; jiní se na něj usmívali, kladouce si ukazováček na ústa anebo ukazujíce na železné mříže, jimiž sem vnikaly snopy světelných paprsků. Jen děti tu a tam plakaly, vyděšeny řvaním šelem, vytím psů, křikem obecenstva a postavami svých rodičů, podobných teď zvířatům.
Vinicius, kráčeje po boku strážce Syra, díval se lidem do tváří, hledal, vyptával se, zakopával o těla těch, kdož omdleli z toho návalu, z dusna a horka, a prodíral se dále do tmavé hloubi místnosti, která, jak se zdálo, byla tak velká jako celý amfiteátr.
Pojednou se však zastavil, protože se mu zdálo, že nedaleko mříže se ozval známý hlas. Chvíli naslouchal, pak se otočil a protlačil se zástupem blíže. Svazek paprsků dopadal na hlavu mluvícího člověka a v tom světle rozeznal Vinicius pod vlčí kůží vyhublou a neúprosnou Crispovu tvář.
“Litujte hříchů svých,” hřímal Crispus, “protože chvíle vaše přijde co nevidět. Ale kdo se domnívá, že pouhou smrtí odčiní své hříchy, ten se dopouští hříchu nového a uvržen bude do ohně věčného. Každým svým hříchem, kterého jste se za života dopustili, obnovovali jste muka Páně, jak se tedy odvažujete očekávat, že to mučení, které vás čeká, odčiní muka jeho? Stejnou smrtí sejdou dnes spravedliví i hříšníci, ale Pán rozezná své. Běda vám, neboť lví tlamy rozsápají těla vaše, nerozsápají však hříchy vaše ani vaše účtování s Bohem. Pán ukázal dosti milosrdenství svého, když dovolil, aby jej přibili na kříž, nyní však bude už jen soudcem, jenžto ani jeden hřích neponechá bez trestu. Vy tedy, kdož jste se domnívali, že mučednickou smrtí svou zahladíte hříchy své, rouhali jste se spravedlivosti boží a tím hlouběji budete svrženi. Skončilo milosrdenství a nadešel čas hněvu božího. Chviličku, a stanete před strašným soudem, před nímž i ctnostný stěží obstojí. Litujte hříchů, neboť otevřeny jsou propasti pekelné a běda vám, mužové i ženy, běda vám, rodiče i děti!”
A vztáhnuv kostnaté ruce, potřásal jimi nad skloněnými hlavami, neohrožený, ale i neúprosný, dokonce tváří v tvář smrti, smrti, na niž měli za chvíli jít všichni tito odsouzenci. Když domluvil, ozvaly se hlasy: “Litujme hříchů svých!” Pak však nastalo ticho a bylo slyšet jen pláč dětí a bušení pěstí v prsa. Viniciovi ztuhla v žilách krev. On, který skládal veškerou naději v Kristovo milosrdenství, uslyšel teď, že nadešel den hněvu a že milosrdenství nezíská lidem ani smrt v aréně. Hlavou se mu sice mihla jasná a jako blesk rychlá myšlenka, že apoštol Petr by k těmto lidem, majícím zemřít, promluvil jinak, avšak hrozivá Crispova slova, plná fanatismu, a ta tmavá místnost s mřížemi, za nimiž čekala mučednická smrt, blízkost této smrti a množství obětí, k smrti už oblečených, to vše mu naplnilo duši hrůzou a úděsem. To vše dohromady mu připadalo strašnější a stokrát hrůznější než nejkrvavější bitvy, jichž se zúčastnil. Dusnem a vedrem se začínal dusit. Na čele mu vyvstal studený pot.
Začal se obávat, že omdlí tak jako ti, o jejichž těla klopýtal, když pátral po místnosti, a když si ještě uvědomil, že mohou co nevidět otevřít mříže, začal hlasitě volat Lygii a Ursa, doufaje, že neodpovědí-li mu oni sami, odpoví mu aspoň někdo, kdo je zná.
A vskutku, vzápětí po jeho zvolání zatahal ho za tógu jakýsi člověk převlečený za medvěda a řekclass="underline"
“Pane, zůstali ve vězení. Mne vyváděli posledního a viděl jsem ji nemocnou na lůžku.”
“Kdo jsi?” zeptal se Vinicius.
“Fossor, v jehož chatrči tě apoštol křtil, pane.
Uvrhli mě do vězení před třemi dny, a dnes už zemřu.”
Vinicius si oddychl. Když sem vstupoval, přál si, aby zde Lygii našel, teď však byl ochoten děkovat Kristovi, že tady Lygie není, a vidět v tom znamení jeho milosrdenství.
Fossor ho zatahal ještě jednou za tógu a řekclass="underline"
“Vzpomínáš si, pane, že jsem to byl já, kdo tě zavedl do Corneliovy vinice, kde kázal v kůlně apoštol?”
“Vzpomínám,” odpověděl Vinicius.
“Viděl jsem ho pak ještě den předtím, než mě uvěznili. Požehnal mi a řekl, že přijde do amfiteátru požehnat umírajícím. Chtěl bych naň v okamžiku smrti pohlédnout a spatřit znamení kříže, bude se mi pak umírat lehčeji, víš-li tedy, kde sedí, pověz mi to.”