Vinicius ztlumil hlas a odpověděclass="underline"
“Je mezi Petroniovými lidmi, převlečen za otroka.
Nevím, kam si sedli, ale vrátím se do cirku a podívám se. Ty se dívej na mne, až vstoupíš do arény. Vstanu a otočím hlavu směrem k nim. Pak ho tvé oči jistě najdou.”
“Díky tobě, pane, a pokoj s tebou.”
“Budiž ti Spasitel milostiv!”
“Amen.”
Vinicius opustil cuniculum a šel do amfiteátru, kde seděl vedle Petronia mezi ostatními augustiány.
“Je tam?” zeptal se ho Petronius.
“Není. Zůstala ve vězení.”
“Poslouchej, co mi ještě napadlo, ale dívej se přitom třeba na Nigidii, aby se zdálo, že hovoříme o jejím účesu… Tigellinus a Chilón se na nás právě dívají…
Poslouchej tedy: ať položí Lygii do rakve a vynesou z vězení jako mrtvou; ostatní si snad domyslíš.”
“Ano,” odpověděl Vinicius.
Další rozhovor jim překazil Tullius Senecio, který se k nim naklonil a řekclass="underline"
“Nevíte? Dají křesťanům zbraně?”
“Nevíme,” odpověděl Petronius.
“Měli by jim je dát,” pokračoval Tullius, “jinak se totiž aréna příliš brzy podobá jatkám. Ale je to skvělý amfiteátr!”
Skutečně, pohled to byl nádherný. Níže položená sedadla, naplněná tógami, bělala se jako sníh. Na pozlaceném pódiu seděl caesar, diamantový náhrdelník na krku a zlatý věnec na hlavě, a vedle něho krásná a zachmuřená Augusta, po obou stranách vestálky, vysocí úředníci, senátoři v lemovaných pláštích, vojenští velitelé v blýskající se zbroji, zkrátka vše, co bylo v Římě mocné, skvělé a bohaté. V dalších řadách seděli rytíři a ještě výše se černalo kruhovité moře lidských hlav, nad nimiž visely od sloupu ke sloupu girlandy uvité z růží, lilií, sasanek, z břečťanu a vinné révy.
Lidé se hlasitě bavili, jedni volali na druhé, zpívali, chvílemi propukali v smích nad nějakým vtipným slovem, které si posílali od řady k řadě, a dupali netrpělivostí, aby uspíšili podívanou.
Dupání nabylo konečně síly hromu a nepřestávalo. Tu praefekt města, který už předtím objel se svým skvělým průvodem arénu, dal konečně znamení šátkem. Z amfiteátru na to znamení odpovědělo sborové “Ááá!…”, ozývající se z tisíců hrdel.
Obvykle začínaly hry lovem na divokou zvěř, v němž vynikali různí barbaři ze severu i z jihu. Tentokrát však mělo být zvířat až příliš, začalo se tedy anabaty, to jest lidmi s přilbami bez otvorů pro oči a bijícími se tedy naslepo. Do arény jich vstoupilo najednou asi dvacet a všichni začali mávat meči do vzduchu. Mastigoforové popoháněli dlouhými vidlicemi jedny k druhým, aby došlo ke střetnutí. Náročnější diváci se dívali na tuto podívanou lhostejně, ba pohrdavě, ale lid se bavil neohrabanými pohyby šermířů, a když se stalo, že se setkali zády k sobě, propukal hlasitým smíchem a pokřikovaclass="underline" “Vpravo!”, “Vlevo!”, “Vpředu!” a často protivníky úmyslně pletl. Několik dvojic se však přesto dostalo do sebe a boj začínal být krvavý. Někteří fanatičtí zápasníci odhazovali štíty, podávali si levé ruce, aby se už neztratili, a pravými bojovali na život a na smrt. Kdo padl, zvedal vzhůru prsty, prose tímto znamením o slitování, ale na začátku her se lid obyčejně dožadoval smrti raněných, zvláště šlo-li o anabaty, kteří měli tváře zahaleny, takže zůstávali lidu neznámi. Počet bojujících se pomalu snižoval víc a více, a když konečně zůstali už jen dva zápasníci, popohnali je proti sobě tak, že když na sebe narazili, padli oba na písek a navzájem se na něm probodli. Za výkřiků “Peractum est!” odklidili pak zřízenci mrtvoly a pacholata zahrabala krvavé skvrny v aréně a posypala je šafránovými lístky.
Teď mělo dojít k vážnějšímu boji, který probouzel zvědavost nejen u lůzy, ale i u lidí s vytříbeným vkusem a při němž uzavírali mladí patriciové nejednou obrovské sázky, obehrávajíce se často o všechno. Už také začaly kolovat z ruky do ruky tabulky, na které se psala jména favoritů a množství sesterciů, které kdo sázel na svého miláčka. Spectati, to jest zápasníci, kteří v aréně už vystupovali a vítězili, získávali nejvíce přívrženců, avšak mezi hrajícími byli i takoví, kteří sázeli značné částky na nové, zcela neznámé gladiátory, doufajíce, že zvítězí-li náhodou, budou brát obrovské výhry. Sázel i sám caesar i kněží i vestálky i senátoři i rytíři i lid. Prostí lidé, jestliže neměli peníze, sázeli často svou vlastní svobodu. Však také všichni očekávali zápasníky s tlukoucími srdci, ba i s úzkostí a nejeden sázkář činil hlasité sliby bohům, aby si vymodlil jejich přízeň pro svého oblíbeného zápasníka.
Sotva se ozvaly ohlušující zvuky trub, ztichl amfiteátr očekáváním. Tisíce očí se otočilo k mohutným řetězům, k nimž přistoupil muž převlečený za Charóna, a za všeobecného ticha udeřil do nich třikrát kladivem, jako by vyvolával na smrt ty, kdož se za řetězy skrývají. Potom se pomalu otevřely obě poloviny brány, odkrývajíce černý otvor, z něhož se do jasné arény počali sypat gladiátoři. Kráčeli v oddílech po dvaceti pěti mužích, zvlášť Thrákové, zvlášť Mirmillonové, Samnité i Galové, všichni těžce ozbrojeni, a konečně retiarii, nesoucí v jedné ruce síť a v druhé trojzubec.
Když se objevili, ozval se na mnoha místech potlesk, který se nakonec změnil v jedinou obrovskou, neutuchající bouři. Odshora až dolů bylo vidět rozpálené obličeje, tleskající ruce a otevřená ústa, z nichž se ozývalo volání. Gladiátoři obešli pravidelným, pružným krokem celou arénu, blýskajíce zbraněmi a bohatou výzbrojí, a pak se, klidní a nádherní, zastavili před caesarovým pódiem. Pronikavý zvuk rohu utišil potlesk a vtom zvedli zápasníci pravice, pozvedli zraky a hlavy k caesarovi a začali volat, nebo spíše zpívat protáhlými hlasy:
Ave, caesar imperator!
Morituri te salutant!
Pak se vmžiku rozestoupili a zaujali místa na obvodu arény. Měli proti sobě zaútočit v celých skupinách, ale napřed dovolili slavnějším zápasníkům svést mezi sebou řadu jednotlivých soubojů, v nichž se nejlépe ukazovala síla, zručnost a odvaha protivníků.
A skutečně, už vystoupil ze šiků Galů zápasník, kterého milovníci amfiteátru znali dobře pod jménem “Řezník” (Lanio) a který byl vítězem už mnoha her. Na hlavě velkou přilbu a na těle pancíř, chránící zpředu i zezadu jeho mohutnou hruď, vypadal ve slunečním jasu na žluté aréně jako obrovský lesklý brouk. Proti němu vystoupil neméně proslulý retiarius Calendio.
V obecenstvu se začalo sázet:
“Pět set sesterciů na Gala!”
“Pět set na Calendia!”
“U Herkula! Tisíc!”
“Dva tisíce!”
Zatím došel Gal doprostřed arény a začal znovu ustupovat s napřaženým mečem a skloněnou hlavou, aby otvory v přilbě mohl lépe pozorovat soupeře. Lehký retiarius, s tělem modelovaným jako socha, celý nahý kromě pásu kolem boků, rychle obskakoval těžce ozbrojeného protivníka, půvabně mávaje sítí, zvedaje nebo spouštěje trojzubec a zpívaje obvyklou píseň retiariů:
Non te peto, piscem peto…
Quid me fugis, Galie?
Avšak Gal před ním neutíkal. Po chvíli se totiž zastavil, a stoje na místě, otáčel se jen nepostřehnutelnými pohyby tak, aby měl soupeře vždycky před sebou. V jeho postoji a v jeho nestvůrně veliké hlavě bylo teď něco strašného. Diváci velmi dobře chápali, že to těžké tělo, okované mědí, se chystá k náhlému výpadu, který může rozhodnout boj. Síťovník zatím hned přiskakoval k němu, hned zase odskakoval a pohyboval svými trojzubými vidlemi tak rychle, že je zraky diváků byly sotva s to sledovat. Několikrát se ozval náraz bodců o štít, ale Gal se ani nezapotácel, podávaje tak důkaz své obrovské síly. Veškerá jeho pozornost byla, jak se zdálo, soustředěna nikoli na trojzubec, nýbrž na síť, která ustavičně kroužila nad jeho hlavou jako zlověstný pták. Diváci sledovali mistrovskou hru gladiátorů se zatajeným dechem. Vtom se Lanio, vybrav si příhodný okamžik, vrhl konečně na protivníka, ale ten stejně mrštně podběhl pod jeho mečem a zvednutou paží, narovnal se a vrhl síť.