Gal se na místě otočil, zadržel ji štítem a oba od sebe opět odskočili. Amfiteátrem zahřmělo volání:
“Macte!” a ve spodních řadách se začaly uzavírat nové sázky. Dokonce i caesar, který rozmlouval zpočátku s vestálkou Rubrií a hrám dosud nevěnoval příliš pozornosti, otočil hlavu k aréně.
A gladiátoři se dali znovu do boje, a to s takovou obratností a s takovou opravdovostí, že se chvílemi zdálo, že jim nejde o smrt nebo o život, nýbrž o to, aby ukázali svou zručnost. Lanio ještě dvakrát unikl síti a začal teď znovu ustupovat k okraji arény. Tu se však ti, kdož mu nestranili a nechtěli proto připustit, aby si odpočinul, dali do křiku: “Útoč!” Gal poslechl a zaútočil. Retiariova paže se pojednou zalila krví a síť bezvládně klesla. Lanio se skrčil a vyskočil, chtěje mu zasadit poslední ránu. Vtom se však Calendio, který schválně předstíral, že nevládne už sítí, prohnul na stranu, vyhnul se bodnutí a vrazil trojzubec soupeři mezi kolena a srazil jej k zemi.
Gal chtěl povstat, ale v okamžiku jej opředly nešťastné provázky sítě a každý pohyb mu do ní víc a více zaplétal ruce i nohy. Údery trojzubcem jej mezitím znovu a znovu přibíjely k zemi. Ještě jednou se s vypětím všech sil vzepřel na rukou, chtěje povstat, avšak marně! Zvedl ještě k hlavě umdlévající ruku, v níž už neudržel meč, a svalil se na záda. Calendio mu přitiskl krk bodci vidlí k zemi, opřel se oběma rukama o násadu a otočil se k caesarově lóži.
Celý cirk se roztřásl potleskem a lidským řevem.
Pro ty, kdož stranili Calendiovi, znamenal tento zápasník v tomto okamžiku více než sám caesar, ale právě proto zmizela z jejich srdcí i zaujatost proti Laniovi, který jim za cenu své krve naplnil kapsy. Lid se tedy rozdvojil podle toho, co si kdo přál. Na všech sedadlech se objevila z polovice znamení smrti, z polovice znamení slitování, avšak retiarius hleděl jen k lóži caesara a vestálek, očekávaje, jak rozhodnou oni.
Nero naneštěstí neměl Lania rád, protože když na posledních hrách před požárem sázel proti němu, prohrál proti Liciniovi značnou částku. Vystrčil tedy ruku z lóže a otočil palec k zemi.
Vestálky znamení okamžitě opakovaly. Tu Calendio poklekl na Galovu hruď, sáhl po krátkém noži, který nosil za pasem, a odhrnuv pancíř z protivníkova krku, vrazil mu trojhranné ostří až po rukojeť do hrdla.
“Peractum est!” ozvaly se amfiteátrem hlasy.
Lanio sebou chvíli škubal jako zaříznuté dobytče a kopal nohama do písku, pak se křečovitě vypjal a zůstal ležet bez hnutí.
Merkur se už ani nemusil rozžhaveným železem přesvědčovat, zda ještě žije. Odklidili ho a vystoupily další dvojice. Teprve pak vzplál boj celých oddílů. Lid se ho zúčastňoval duší, srdcem, očima: vyl, řval, hvízdal, tleskal, smál se, povzbuzoval bojující, šílel. Gladiátoři v aréně, rozděleni do dvou šiků, bojovali se vzteklostí divokých šelem: hruď se střetala s hrudí, těla se proplétala ve smrtelném sevření, mohutné údy praskaly v kloubech, meče se hroužily do prsou a do životů, zsinalá ústa chrlila do písku krev. Několika nováčků se nakonec zmocnila taková hrůza, že se vymotali ze zmatku a dali se na útěk, ale mastigoforové je ihned zase karabáči, zakončenými olovem, zahnali do boje.
Na písku se vytvořily veliké krvavé skvrny; stále více nahých i ozbrojených těl leželo tu v řadách vedle sebe jako snopy. Živí bojovali na mrtvolách, klopýtali o krunýře a o štíty, zraňovali si do krve nohy o polámané zbraně a padali k zemi. Diváci byli bez sebe radostí, byli opojeni smrtí, dýchali jí, hltali ji očima a s rozkoší vdechovali do plic její pach.
Téměř všichni poražení konečně padli. Jen několik raněných pokleklo doprostřed arény, a třesouc se na celém těle, vztáhlo ruce k divákům s prosbou o slitování. Vítězům pak rozdali odměny, věnce a olivové ratolesti a nadešla chvíle odpočinku, která se na rozkaz všemohoucího caesara změnila v hostinu. Ve vázách zapálili vonné pryskyřice. Postřikovači skrápěli diváky deštíkem, vonícím po šafránu a po fialkách.
Zřízenci roznášeli chlazené nápoje, pečená masa, sladkosti, víno, olej a ovoce. Lid pojídal, bavil se a provolával slávu caesarovi, aby ho pohnul ještě k větší štědrosti. Když byly ukojeny hlad a žízeň, přinesly stovky otroků koše plné dárků. Pacholata převlečená za amorky vytahovala z nich nejrůznější věci a rozhazovala je mezi lavice. Když rozdávali tessery do loterie, došlo k rvačce: lidé se tlačili, sráželi se navzájem, šlapali po sobě, křičeli o pomoc, přeskakovali sedadla a dusili se ve strašné tlačenici, protože ten, kdo dostal šťastné číslo, mohl vyhrát dokonce i dům se zahradou, otroka, nádherný oděv anebo nevšední divokou šelmu, kterou pak mohl prodat do amfiteátru. Proto vznikaly při rozdávání takové zmatky, že často musili zjednávat pořádek praetoriáni; a po každém takovém rozdávání vynášeli z hlediště lidi s polámanýma rukama a nohama anebo dokonce lidi ušlapané k smrti.
Avšak bohatší lidé se nezúčastňovali boje o tessery. Tentokrát se augustiáni bavili pohledem na Chilóna a vtipkováním na jeho marné úsilí, které vynakládal, aby lidem ukázal, že je schopen dívat se na zápasy a na prolévání krve stejně dobře jako kdokoli jiný.
Marně však vraštil nešťastný Řek obočí, marně se kousal do rtů a zatínal pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní. Ani jeho řecká povaha, ani jeho osobní zbabělost nesnášela takovou podívanou. Obličej mu zbledl, na čele se perlily kapky potu, rty zsinaly, oči zapadly, zuby se rozdrkotaly a těla se zmocnila třesavka.
Když zápasy skončily, trochu se vzpamatoval, ale když si ho pak začali dobírat, zmocnil se ho pojednou hněv a začal se zoufale bránit.
“Nu, Řeku! Nesnášíš pohled na rozsápanou lidskou kůži?” řekl Vatinius a zatahal ho za bradku.
Chilón na něj vycenil své dva poslední zuby a odsekclass="underline"
“Můj otec nebyl švec, neumím ji tedy spravovat.”
“Macte! Habet!” zvolalo několik hlasů.
Avšak ostatní si ho dobírali dáclass="underline"
“On za to nemůže, že má v hrudi místo srdce kus sýra!” zvolal Senecio.
“A ty nemůžeš za to, že máš místo hlavy měchuřinu,” odpověděl Chilón.
“Nechceš se stát gladiátorem? Hezky by ses vyjímal v aréně se sítí.”
“Kdybych do ní chytil tebe, chytil bych smrdícího dudka.”
“A jak to bude s křesťany?” zeptal se Festus z Ligurie. “Nechtěl bys být psem, abys je mohl kousat?”
“Nechtěl bych být tvým bratrem.”
“Ty méonský trubče!”
“Ty ligurský mule!”
“Zdá se, že tě svědí kůže, ale neradím ti žádat mě, abych tě podrbal.”
“Drbej si sám sebe. Jestliže si rozdrápeš vředy, zničíš to nejlepší, co na tobě je.”
A tak všelijak napadali augustiáni Chilóna a on je zase za všeobecného smíchu kousavě odrážel. Caesar plácal do dlaní, volal neustále: “Macte!” a popuzoval je proti sobě. Po chvíli však přistoupil blíže Petronius, dotkl se vyřezávanou hůlčičkou ze slonoviny Řekovy paže a řekl studeně:
“To je všecko v pořádku, filozofe, ale v jednom ses spletclass="underline" bohové tě stvořili jako zlodějíčka, jenže z tebe se stal démon, a proto nevydržíš!”
Stařec naň pohlédl svýma zarudlýma očima, ale tentokrát nenašel nadávku. Chvíli mlčel a pak odpověděl jakoby namáhavě: