“Vydržím!”
Zatím však trouby oznámily, že přestávka ve hrách skončila. Lidé začali opouštět průchody mezi sedadly, kde se shromáždili, aby se trochu protáhli a popovídali si. Vznikl ruch a obvyklé hádky o sedadla, na nichž dříve seděli. Senátoři a patriciové spěchali ke svým místům. Šum hlasů pomalu utichal a v amfiteátru zavládal opět pořádek. V aréně se objevila skupina lidí, která rozhrabovala hrudky písku, slepené ještě tu a tam sedlou krví.
Přicházela řada na křesťany. A protože to byla nová podívaná pro lid a nikdo nevěděl, jak se budou chovat, všichni je očekávali s určitým napětím. Dav se tvářil soustředěně, očekával totiž nevšední výjevy, ale zároveň se tvářil i nepřátelsky. Vždyť přece tito lidé, kteří se teď měli objevit, spálili Řím a jeho staleté poklady. Vždyť přece tito lidé pili krev nemluvňat, otravovali vodu, proklínali celé lidstvo a dopouštěli se nejohavnějších zločinů. Rozjitřené nenávisti nemohly stačit sebekrutější tresty, a jestliže se srdcí diváků zmocňovaly nějaké obavy, pak to byly jen obavy o to, zda se muka vyrovnají zločinům těch nebezpečných odsouzenců.
Slunce bylo už vysoko a jeho paprsky, procezené purpurovým velariem, naplnily amfiteátr krvavým přísvitem. Písek zrudl jako oheň a v tom světle, ve tvářích lidí i v prázdnotě arény, která se za chvíli měla naplnit lidskými mukami a zvířecí vzteklostí, bylo něco strašného. Zdálo se, že se ve vzduchu vznáší hrůza a smrt. Dav, jindy veselý, teď pod vlivem nenávisti zarputile mlčel. V obličejích se zračila neúprosnost.
Vtom dal praefekt znamení. Objevil se týž stařec, převlečený za Charóna, který vyvolával na smrt gladiátory, přešel pomalým krokem celou arénu a za mrtvého ticha opět zabušil třikrát kladivem do brány.
Celým amfiteátrem se ozval šum:
“Křesťané! Křesťané!”
Zaskřípaly železné mříže, v tmavých otvorech se ozvalo obvyklé volání mastigoforů: “Na písek!” a v okamžiku se aréna zaplnila zástupem jakýchsi silvánů, oděných do koží. Všichni běželi rychle, horečně, a když byli uprostřed kruhovitého prostranství, poklekali jeden vedle druhého, paže zvednuty vzhůru. Lidé se domnívali, že je to prosba o slitování, a rozlíceni takovou zbabělostí, začali dupat, hvízdat, házet do arény prázdné nádoby po vínu a ohlodané kosti a řvát:
“Zvěř! Zvěř!” Avšak tu se stalo něco neočekávaného. Ze středu huňatého zástupu se ozvaly zpěvavé hlasy a už se rozezněla píseň, jakou římský cirk uslyšel poprvé:
Christus regnat!
Lidí se zmocnil úžas. Odsouzenci zpívali, zvedajíce zraky k velariu. Diváci viděli obličeje sice pobledlé, ale jakoby nadšené. Všichni pochopili, že tito lidé neprosí o milost a že – jak se zdá – nevnímají ani cirk, ani senát, ani caesara. “Christus regnat!” se ozývalo stále hlasitěji a v řadách lavic, stoupajících až tam někam nahoru, tázal se nejeden z diváků sám sebe: co se to děje a kdo je to ten Christus, který kraluje v ústech těchto lidí, majících zemřít? Ale už se otevřela další mříž a do arény se s divokým štěkotem vřítily celé smečky psů: obrovských žlutých molosů z Peloponésu, pruhovaných psů z Pyrenejí a psů z Hibernie, podobajících se vlkům; všichni byli úmyslně vyhladověni, měli vpadlé boky a krvavé oči. Vytí a kňučení naplnilo celý amfiteátr. Křesťané dozpívali a klečeli teď bez hnutí, jako by zkameněli, opakujíce jen plačtivým sborem: “Pro Christo!” Psi, ucítivše pod zvířecími kůžemi lidi a udiveni jejich nehybností, nenacházeli dost odvahy vrhnout se na ně ihned. Někteří se vzpínali na stěny lóží, jako by se chtěli dostat k divákům, jiní běhali zase dokolečka a zuřivě štěkali, jako by pronásledovali nějakou neviditelnou zvěř. Lidé se rozhněvali.
Zavřeštěly tisíce hlasů. Někteří diváci napodobovali řev zvířat, jiní štěkali jako psi, opět jiní pobízeli psy ve všech možných jazycích. Amfiteátr se třásl křikem.
Rozdráždění psi ihned přiskakovali ke klečícím postavám, hned zase couvali, cvakajíce zuby. Až konečně se jeden moloský pes zakousl svými tesáky do paže ženy, klečící vpředu, a přitáhl si ji k sobě.
A vtom se už mezi křesťany vrhly desítky psů, jako by jim první pes prorazil cestu. Dav přestal křičet, aby se mohl dívat s o to větší pozorností. Ve vytí a chrapotu bylo ještě slyšet žalostné mužské a ženské hlasy: “Pro Christo! Pro Christo!”, ale v aréně se už vytvořila zmítající se klubka psů a lidí. Krev tekla teď z rozsápaných těl proudem. Psi si navzájem vytrhávali z tlam krvavé lidské údy. Zápach krve a roztrhaných vnitřností převládl nad arabskými vůněmi a naplnil celý cirk. Nakonec bylo už jen tu a tam vidět jednotlivé klečící postavy, které však vzápětí obsypávaly pohyblivé, vyjící smečky.
Vinicius, který se v okamžiku, kdy křesťané vběhli do arény, zvedl a otočil, chtěje dodržet slib a ukázat fossorovi, kde asi je mezi Petroniovými lidmi skryt apoštol, nyní opět usedl a seděl s obličejem mrtvoly, dívaje se skelnatýma očima na příšernou podívanou.
Zpočátku trnul obavou, že se fossor mohl zmýlit a že Lygie může být mezi oběťmi, ale jakmile uslyšel volat “Pro Christo!”, jakmile viděl muka tolika obětí, které i ve smrti nezapřely svou víru a svého Boha, zmocnil se ho jiný pocit, drásající srdce jako nejstrašnější bolest, ale přesto nepřekonatelný, pocit, že jestliže Kristus sám zemřel v mukách a jestliže tady teď pro něj hynou tisíce, jestliže teče moře krve, pak jedna kapka neznamená nic a bylo by hříchem třeba jen prosit o slitování. Tato myšlenka vála na něj z arény, pronikala jím spolu se sténáním umírajících a s pachem krve. Ale přesto se modlil a opakoval neustále seschlými rty: “Kriste, Kriste, i tvůj apoštol se za ni modlí!”
Potom ztratil vládu nad sebou, přestal vnímat, kde je, jen se mu zdálo, že krev v aréně stoupá a stoupá, že se zvedá a že brzy poteče z cirku na celý Řím. Nakonec neslyšel už nic, ani vytí psů, ani křik lidí, ani hlasy augustiánů, kteří začali pojednou volat:
“Chilón omdlel!”
“Chilón omdlel!” opakoval Petronius a pohlédl tam, kde Řek seděl.
A Chilón skutečně omdlel a seděl bílý jako plátno, hlavu zvrácenou nazad, ústa široce rozevřena, podoben mrtvole.
V témž okamžiku začali do arény vyhánět nové oběti, zašité do kůží.
Klekaly okamžitě jako jejich předchůdci, avšak psi je už nechtěli rozsápávat. Sotva několik se jich vrhlo na ty, kdož klečeli nejblíže, ostatní si lehli, zvedli zakrvavené tlamy a začali těžce oddechovat, docela zchváceni.
Tu začal znepokojený, ale krví zpitý a zdivočelý lid pronikavě křičet:
“Lvy! Lvy! Pustit lvy!”
Lvi měli zůstat na zítřejší den, avšak v amfiteátrech vnucoval lid svou vůli všem, dokonce i caesarovi.
Jediný Caligula, vyzývavý a vrtkavý ve svých rozmarech, odvažoval se někdy odporovat, ba stávalo se dokonce, že rozkázal tlouci lid klacky, avšak obyčejně podléhal i on. Nero, kterému byl potlesk nade vše na světě, nevzpíral se nikdy, tím méně teď, když šlo o uchlácholení davů, rozlícených požárem, a o křesťany, na které chtěl pohromu svalit.
Dal tedy znamení, aby otevřeli cuniculus. Když to lid spatřil, okamžitě se uklidnil. Bylo slyšet skřípání mříží, za nimiž byli lvi. Psi, sotva je spatřili, shlukli se do jednoho chumlu na protější straně kruhu, tiše kňučíce. Lvi se jeden po druhém řítili do arény, obrovští, plaví, s velikými huňatými hlavami. Sám caesar k nim otočil svůj unuděný obličej a přiložil si k oku smaragd, aby lépe viděl. Augustiáni přivítali lvy potleskem; dav je počítal na prstech a zároveň lačně sledoval, jakým dojmem na ně zapůsobí pohled na křesťany, klečící uprostřed a opakující opět ta slova, mnohým nesrozumitelná, všechny však dráždící: “Pro Christo! Pro Christo!”