Avšak lvi, třebaže notně vyhladovělí, nespěchali s útokem na oběti. Rudé světlo v aréně je zaráželo, mhouřili tedy oči jakoby oslněni. Někteří protahovali líně svá zlatavá těla, jiní zase otevírajíce tlamy zívali, jako by chtěli divákům ukázat své strašné zuby. Pak však na ně začal působit pach krve a rozsápaných těl, jichž v aréně ležela spousta. Jejich pohyby zneklidněly, hřívy se ježily, nozdry chrčivě vdechovaly vzduch.
Jeden přiskočil znenadání k mrtvole ženy s rozdrásaným obličejem, položil přední tlapy na její tělo a drsným jazykem začal olizovat sedlou krev. Druhý se přiblížil ke křesťanu, jenž držel na rukou dítě, zašité do kolouší kůže.
Dítě se zmítalo křikem a pláčem a křečovitě objímalo otce kolem krku; otec, chtěje mu aspoň na chvíli prodloužit život, snažil se je odtrhnout od krku a podat těm, kdož klečeli dále vzadu. Avšak křik a pohyb rozdráždil lva. Pojednou krátce, úsečně zařval, jediným úderem tlapy rozmáčkl dítě, a popadnuv do tlamy otcovu lebku, v okamžení ji rozdrtil.
Sotva to spatřili všichni ostatní lvi, vrhli se na křesťany. Několik žen nebylo s to zadržet v sobě výkřik hrůzy, avšak lidé přehlušovali tyto hlasy potleskem, který však brzy opět utichl, protože touha dívat se zvítězila. A bylo vidět strašné věci: hlavy mizející v jícnech tlam, prsa rozervaná jediným zásahem tesáků, vyrvaná srdce a plíce; bylo slyšet praskot kostí v zubech. Někteří lvi uchopili své oběti za boky nebo za bedra a pobíhali šílenými skoky po aréně, jako by hledali chráněné místo, kde by mohli kořist pozřít. Jiní se spolu rvali, vzpínajíce se proti sobě, objímajíce se tlapami jako zápasníci a naplňujíce amfiteátr hřímavým řevem. Lidé vstávali ze svých míst anebo opouštěli sedadla a sestupovali průchody níže, tlačíce se na život a na smrt, jen aby lépe viděli. Zdálo se, že rozlícené davy vtrhnou nakonec samy do arény a začnou zároveň se lvy rozsápávat křesťany. Chvílemi bylo slyšet nelidský křik, chvílemi potlesk, chvílemi řev, vrčení, cvakání zubů a vytí moloských psů, chvílemi jen sténání.
Caesar, smaragd u oka, díval se nyní pozorně.
V Petroniově obličeji se objevil výraz odporu a pohrdání. Chilóna vynesli z cirku už předtím.
A z cuniculů vyháněli nové a nové oběti.
Z nejvyšší řady amfiteátru na ně shlížel apoštol Petr. Nikdo se na něho nedíval, všechny oči byly totiž upřeny do arény, vstal tedy, a jako kdysi v Corneliově vinici žehnal na cestu na smrt a na věčnost těm, které měli zajmout, tak nyní žehnal znamením kříže těm, kdož hynuli v zubech šelem, jejich krvi, jejich mukám, jejich mrtvým tělům, změněným v beztvaré kusy hmoty, a jejich duším, odlétajícím z písku zalitého krví. Někteří křesťané pozvedali k němu zraky a v takových okamžicích se jejich tváře rozjasňovaly a oni se usmívali, když viděli tam vysoko nahoře znamení kříže. Petrovi drásala ta podívaná srdce. Modlil se:
“Ó Pane! Buď vůle tvá, protože ke slávě tvé a pro svědectví pravdy hynou tyto ovečky mé! Tys mi je rozkázal pást, odevzdávám ti je tedy a ty je pak sečti, Pane, přijmi je, zhoj jejich rány, uklidni jejich bolest a dej jim ještě více štěstí, nežli tady zakusili muk.”
A žehnal jedněm za druhými, skupině za skupinou, s tak velikou láskou, jako by to byly jeho děti, které teď odevzdává přímo do Kristových rukou. Vtom caesar, buď stržen náruživostí, anebo proto, že chtěl, aby hry předčily vše, co do té doby Řím viděl, pošeptal několik slov praefektovi města a ten sestoupil z pódia a odešel ke cuniculům. A dokonce i lid užasl, když po chvíli spatřil, že se opět otvírají mříže. Teď vpustili do arény zvířata všemožného druhu: tygry od Eufratu, numidské pantery, medvědy, vlky, hyeny a šakaly.
Celá aréna se pokryla jakoby rozvlněnou hladinou pruhovaných, žlutých, plavých, tmavých, hnědých a skvrnitých kožišin. Vznikl zmatek, v němž nebyly oči s to rozeznat už nic než strašné zmítání a vzdouvání zvířecích hřbetů. Podívaná ztratila zdání skutečnosti a změnila se v jakousi orgii krve, v jakýsi hrůzostrašný sen, v horečnatou vidinu chorých smyslů. Míra byla dovršena. V řevu, ve vytí a skučení ozýval se tu a tam v lavicích mezi diváky pronikavý, křečovitý smích žen, které byly u konce svých sil. Lidem se udělalo nevolno.
Obličeje zpopelavěly. Různé hlasy začaly volat: “Dost už! Dost už!”
Avšak snadnější bylo zvířata do arény vpustit než je odtamtud vyhnat. Caesar však našel způsob, jak od nich arénu vyčistit, způsob, který znamenal nové vyražení pro lid. Ve všech průchodech mezi lavicemi se objevily zástupy černých Numidů, ozdobených pery a náušnicemi, s luky v rukou. Lid vytušil, co teď bude následovat, a přivítal je voláním uspokojení. Numidové přistoupili k roubení arény, přiložili šípy k tětivám a začali z luků střílet do té spousty zvěře. Byla to opravdu nová podívaná. Štíhlá černá těla se zakláněla, natahujíce pružné luky a vysílajíce střelu za střelou.
Drnčení tětiv a svistot opeřených šípů se mísily s vytím zvířat a s obdivnými výkřiky diváků. Vlci, medvědi, panteři i lidé, kteří zůstali ještě naživu, padali jako skoseni jeden vedle druhého. Tu a tam lev, ucítiv hrot šípu v boku, otočil prudkým pohybem hlavu se vztekle svraštělou tlamou, chtěje uchopit a rozdrtit střelu. Jiná zvířata skučela bolestí. Zvířecí drobotiny se zmocnila panika, pobíhala jako pomatená po aréně a tloukla hlavami o mříže, ale šípy svištěly a svištěly tak dlouho, dokud vše, co bylo živé, nekleslo k zemi v posledních smrtelných křečích.
Tu se do arény vhrnuly stovky cirkových otroků s rýči, lopatami, metlami, kolečky, koši na vynášení vnitřností a s pytli písku. Proudili jeden za druhým a na celém kruhovitém bojišti se rozproudila živá činnost. Vyčistili arénu od mrtvol, od krve a kalů, přeryli ji, urovnali a posypali tlustou vrstvou čerstvého písku.
Pak přiběhli amorci a rozhazovali po aréně lístky růží, lilií a nejrůznějších květů. Znovu zapálili kadidelnice a sundali velarium, protože slunce bylo už dost nízko.
Lidé se užasle dívali jeden na druhého a vyptávali se navzájem, jaká podívaná je to dneska ještě čeká.
A čekala je podívaná, jaké se nikdo nenadál. Na aréně, posypané květy, se totiž pojednou objevil caesar, který před chvílí opustil pódium. Měl na sobě purpurový plášť a zlatý věnec na hlavě. Za ním kráčelo dvanáct zpěváků s kitharami. Caesar, v ruce stříbrnou loutnu, došel slavnostním krokem doprostřed arény, uklonil se několikrát divákům, zvedl oči k nebi a chvíli tak stál, jako by očekával inspiraci.
Pak udeřil do strun a začal zpívat:
Ó zářný synu Létóin, vládce Tenedu, Killy a Chrysy, jak mohls, maje v péči své Ilia svatý hrad, vydat jej hněvu Achajců, strpět, by oltáře posvátné, planoucí věčně ke tvé slávě, Trójanů ztřísnila krev?
K tobě starci vetché ruce, ó Stříbrnoluký, mířící v dál, k tobě matky z hloubi svých lůn zvedaly slzavý hlas, s dětmi bys jejich soucit měl.
Pláč ten kamenem by pohnul, ty soucitu míň však měls než kámen, Sminthejče, s lidským bolem.
Píseň se pomalu měnila v žalostnou, bolestnou elegii. Cirk ztichl. Po chvíli caesar, sám dojat, pokračovaclass="underline"
Mohl jsi zvukem formingy božské přehlušit nářek srdcí a křik, vždyť oko ještě dnes slzou se leskne jak rosou květ při zvucích bolestných písně té, jež křísí z popela a prachu požáru, porážky, zhouby den…
- Sminthejče, kdes tenkrát byl?
Tady se mu zachvěl hlas a oči mu zvlhly. Na řasách vestálek se objevily slzy, lid poslouchal ještě chvíli, tichý jako pěna, ale pak propukla dlouhá, neutuchající bouře potlesku.