A zvenčí, vraty vomitorií, která byla kvůli průvanu otevřena, pronikalo do hlediště skřípání vozů, na něž nakládali krvavé ostatky křesťanů, mužů, žen i dětí, a odváželi do jam zvaných puticuli.
Apoštol Petr uchopil do dlaní svou třesoucí se hlavu a v duchu volaclass="underline"
Pane! Pane! komu jsi to odevzdal vládu nad světem? A proč chceš založit trůn svůj právě v tomto městě?
KAPITOLA 14
Zatím se slunce schýlilo k západu a vypadalo, jako by se roztápělo ve večerních červáncích. Hry skončily.
Davy začaly opouštět amfiteátr a proudit východy, zvanými vomitoria, do města. Jen augustiáni nespěchali, čekajíce, až přejde hlavní proud. Celá jejich skupina opustila svá sedadla a shromáždila se u pódia, kde se opět objevil caesar, aby vyslechl pochvalu. Třebaže diváci, hned když dozpíval, nešetřili potleskem, jemu to bylo málo, očekával totiž nadšení blížící se šílenství. A teď tedy marně zněly chvalozpěvy, marně líbaly vestálky jeho “božské” ruce, marně se při tom k němu Rubria naklonila tak, že se její naryzlá hlava dotkla jeho hrudi. Nero nebyl spokojen a nedovedl to nedat najevo. Udivovalo a znepokojovalo ho také, že Petronius mlčí. Pochvalné slovo z jeho úst, slovo, které by zároveň vtipně vyzdvihlo klady písně, způsobilo by mu teď velkou radost. Konečně se už nezdržel, pokynul Petroniovi, a když přišel na pódium, řekl caesar:
“Pověz…”
A Petronius odpověděl chladně: “Mlčím, protože nenacházím slov. Překonal jsi sám sebe.”
“I já jsem měl takový dojem, ale co ten lid?”
“Můžeš snad žádat od míšenců, aby se vyznali v poezii?”
“I ty sis tedy všiml, že mi nepoděkovali tak, jak bych si byl zasloužil?”
“Zvolil sis totiž nepříhodnou chvíli.”
“Proč?”
“Proto, že mozky, omámené pachem krve, nejsou s to pozorně poslouchat.”
Nero zaťal pěsti a odpověděclass="underline"
“Ach, ti křesťané! Zapálili Řím a teď ubližují i mně. Jaký trest pro ně ještě vymyslím?”
Petronius si uvědomil, že začal špatně a že jeho slova mají právě opačný účinek, než jakého chtěl docílit. Chtěje tedy odvést caesarovy myšlenky jinam, sklonil se k němu a zašeptaclass="underline"
“Tvoje píseň je nádherná, ale na něco bych tě chtěl upozornit: ve čtvrtém verši třetí sloky by ses měl podívat ještě na metrum.”
Nero se zalil ruměncem studu, jako by byl přistižen při špatném činu, pohlédl ustrašeně na Petronia a odpověděl rovněž potichu:
“Ty si všimneš všeho! Vím o tom! Předělám to! Ale nikdo jiný si toho nevšiml? Viď? A ty, pro lásku bohů, nikomu se o tom nezmiňuj … je-li ti … život milý…”
Petronius svraštil obočí a odpověděl jakoby v návalu nudy a omrzelosti:
“Můžeš mě, božský, k smrti odsoudit, jestliže ti překážím, ale smrtí mě nestraš, protože bohové vědí nejlíp, zda se jí bojím.”
A zahleděl se při těchto slovech caesarovi přímo do očí. Caesar po chvíli odpověděclass="underline"
“Nehněvej se… Víš, že tě mám rád…”
,Zlé znamení!’ pomyslil si Petronius.
“Chtěl jsem vás pozvat na hostinu,” pokračoval pak Nero, “ale raději se zavřu doma a budu vylepšovat ten prokletý verš v třetí sloce. Kromě tebe mohl si té chyby všimnout ještě Seneca a možná že i Secundus Carinus, ale těch se ihned zbavím.”
Po těchto slovech zavolal Seneku a oznámil mu, že ho ještě s Acratem a Secundem Carinem vysílá do Itálie a do všech provincií pro peníze, které tam mají vybrat ode všech měst, vsí, slavných chrámů, zkrátka všude, kde je najdou a kde se jim je podaří vymačkat.
Avšak Seneca, který pochopil, že ho pověřují posláním zloděje, svatokrádce a lupiče, okamžitě odmítclass="underline"
“Musím jet na venkov, pane,” řekl, “a tam očekávat smrt, protože jsem stár a mám nemocné nervy.”
Iberské Senekovy nervy, silnější než nervy Chilónovy, nebyly snad ani nemocné, ale Senekovo zdraví vůbec bylo chatrné, protože vypadal jako stín a hlava mu v poslední době zbělela docela.
Nero naň pohlédl, pomyslil si, že asi opravdu nebude už dlouho čekat na jeho smrt, a odpověděclass="underline"
“Nechci tě vystavovat nebezpečí cesty, jestliže jsi nemocen, ale protože tě mám rád a chci tě mít blízko sebe, nepojedeš na venkov, nýbrž zavřeš se ve svém domě a nebudeš z něho vycházet.”
Pak se dal do smíchu a řekclass="underline"
“Jestliže pošlu Acrata a Carina samotné, bude to, jako bych poslal vlky pro ovce. Koho jim dám za představeného?”
“Mne, pane,” řekl Domitius Afer.
“Ne! Nechci svolávat na Řím Merkurův hněv, protože vy byste dokázali, že jste lepší zloději než on. Potřebuji nějakého stoika, jako je Seneca anebo můj nový přítel, filozof Chilón.”
Po těchto slovech se začal rozhlížet a zeptal se:
“A co se stalo s Chilónem?”
Chilón, který se na čerstvém vzduchu vzpamatoval a vrátil se před caesarovou písní do amfiteátru, přistoupil blíže a řekclass="underline"
“Tady jsem, skvělý plode slunce a měsíce. Byl jsem nemocen, ale tvůj zpěv mě uzdravil.”
“Pošlu tě do Achaje,” řekl Nero. “Ty přece musíš vědět na groš přesně, kolik peněz je tam v každém chrámě.”
“Učiň to, Die, a bohové ti sešlou takové daně, jaké neseslali ještě nikomu.”
“Udělal bych to, ale nechci tě připravit o podívanou na hry.”
“Baale!” řekl Chilón.
Avšak augustiáni, rádi, že se caesarova nálada zlepšila, dali se do smíchu a volání:
“Ne, pane! Nepřipravuj toho udatného Řeka o podívanou na hry!”
“Ale zbav mě, pane, pohledu na ty křičící kapitolské husy, jejichž všechny mozky dohromady by nenaplnily ani skořápku žaludu,” opáčil Chilón. “Píši právě, prvorozený synu Apollinův, řecký hymnus na tvou počest, a proto chci strávit několik dnů v chrámu Múz a prosit je o vnuknutí.”
“Kdepak!” zvolal Nero. “Chceš se vykroutit z dalších her! Z toho nebude nic!”
“Přísahám ti, pane, že píši hymnus.”
“Budeš ho tedy psát v noci. Pros o inspiraci Dianu, je to přece Apollinova sestra.”
Chilón svěsil hlavu a rozhlížel se zlostně po přítomných, kteří se dali znovu do smíchu.
Caesar se otočil k Senecionovi a Suiliovi Nerulinovi a řekclass="underline"
“Představte si, že jsme stačili vyřídit sotva polovinu křesťanů určených původně na dnešek.”
Aquilus Regulus, na slovo vzatý znalec všeho, co se týkalo amfiteátru, se zamyslil a pak prohlásiclass="underline"
“Hry, v nichž vystupují lidé sine armis et sine arte, trvají téměř stejně dlouho, ale jsou méně zajímavé.”
“Rozkážu jim dát zbraně,” odpověděl Nero.
Vtom se pojednou probudil ze zamyšlení pověrčivý Vestinus a zeptal se tajuplným hlasem:
“Všimli jste si, že ti křesťané něco vidí, když umírají? Hledí k nebi a umírají jakoby bez bolesti. Jsem si jist, že tam něco vidí…”
Po těchto slovech pozvedl zraky k otvoru amfiteátru, nad nímž noc už začala roztahovat své velarium, poseté hvězdami. Ostatní však odpověděli posměšky a žertovnými domněnkami o tom, co asi mohou křesťané v okamžiku smrti vidět. Mezitím dal caesar znamení otrokům s pochodněmi a opustil cirk. Za ním šly vestálky, senátoři, úředníci a augustiáni.
Noc byla jasná a teplá. Před cirkem čekaly ještě davy, toužící spatřit caesarův odjezd. Byly však nějak ponuré a tiché. Tu a tam se ozval potlesk a ihned opět utichl. Vrzající vozy vyvážely ze spolaria ještě pořád krvavé ostatky křesťanů.
Petronius a Vinicius šli mlčky. Teprve nedaleko villy se Petronius otázaclass="underline"
“Uvažoval jsi o tom, co jsem ti říkal?”