“Uvažoval,” odpověděl Vinicius.
“A víš, že je to teď i pro mne nesmírně závažná věc? Musím ji osvobodit navzdory caesarovi a Tigellinovi. Je to jakýsi boj, v němž jsem se rozhodl zvítězit, je to hra, v níž chci vyhrát, třeba za cenu vlastní hlavy… Dnešní den mě v mém předsevzetí ještě utvrdil.”
“Kéž ti to Kristus odplatí!”
“Uvidíš!”
Takto rozmlouvajíce, došli před vchod villy a vysedli z lektiky. Tu k nim přistoupila jakási temná postava a zeptala se:
“Je tu urozený Vinicius?”
“Je,” odpověděl tribun. “Co chceš?”
“Jsem Nazarius, Miriamin syn; jdu z vězení a přináším ti zprávu o Lygii.”
Vinicius ho uchopil za rameno a ve světle pochodně se mu zadíval do očí, nejsa schopen slova, ale Nazarius uhádl otázku skomírající na jeho rtech a řekclass="underline"
“Žije ještě. Ursus mě posílá k tobě, pane, abych ti vyřídil, že Lygie se v horečce modlí a volá tvé jméno.”
A Vinicius odpověděclass="underline"
“Sláva Kristovi, který mi ji může vrátit.”
Pak zavedl Nazaria do knihovny. Za chvíli přišel však i Petronius, aby slyšel jejich rozhovor.
“Nemoc ji zachránila před zhanobením, protože kati se bojí,” řekl mladý hoch. “Ursus a lékař Glaukos bdí nad ní ve dne v noci.”
“Stráže zůstaly tytéž?”
“Ano, pane, a ona je v jejich místnosti. Ti vězni, co byli ve spodní části vězení, zemřeli všichni na horečku anebo se udusili nedostatkem vzduchu.”
“Kdopak jsi?” zeptal se Petronius.
“Urozený Vinicius mě zná. Jsem syn vdovy, u které bydlí Lygie.”
“A křesťan?”
Chlapec pohlédl tázavě na Vinicia, ale když viděl, že se právě modlí, vztyčil hlavu a řekclass="underline"
“Ano.”
“Jak to, že můžeš volně chodit do vězení?”
“Dal jsem se najmout k vynášení těl mrtvých.
Udělal jsem to proto, abych mohl pomáhat svým bratřím a přinášet jim zprávy z města.”
Petronius si začal pozorně prohlížet hezký chlapcův obličej, jeho modré oči, bujné vlasy. Pak se otázaclass="underline"
“Z které země jsi, chlapče?”
“Jsem Galilejec, pane.”
“Chtěl bys, aby se Lygie dostala na svobodu?”
Chlapec zvedl oči:
“I kdybych potom sám měl zemřít!”
Tu se Vinicius přestal modlit a řekclass="underline"
“Vyřiď strážím, aby ji položili do rakve jako mrtvou. Ty si vyber pomocníky, kteří ji s tebou v noci vynesou z vězení. Poblíž Páchnoucích úvozů najdete lidi, kteří tam budou čekat s lektikou. Těm rakev odevzdáte. Strážcům ode mne slib, že jim dám tolik zlata, kolik každý unese v plášti.”
A co to říkal, ztratil jeho obličej obvyklou mrtvost, probudil se v něm voják, jemuž naděje vrátila dřívější energii.
Nazarius zrudl radostí, zvedl ruce vzhůru a zvolaclass="underline"
“Kéž ji Kristus uzdraví, protože bude volná!”
“Myslíš, že stráže budou souhlasit?”
“Ti, pane? Jen když budou vědět, že je za to nepotká trest nebo mučení!”
“To je pravda,” řekl Vinicius. “Strážci by byli svolili dokonce k útěku, tím spíše tedy svolí, aby byla vynesena jako mrtvá.”
“Je tam sice člověk,” řekl Nazarius, “který se rozžhaveným železem přesvědčuje, jsou-li těla, která vynášíme, skutečně mrtvá. Ale tomu stačí několik sesterciů, aby se nedotkl železem obličeje mrtvých. A za jeden aureus se dotkne místo těla rakve.”
“Vyřiď mu, že dostane plnou kapsu aureů,” řekl Petronius. “Ale budeš si umět vybrat spolehlivé pomocníky?”
“Budu si umět najít takové, kteří by za peníze prodali vlastní ženy a děti!”
“Kde je najdeš?”
“Přímo ve vězení anebo ve městě. Stráže, jednou podplacené, pustí dovnitř, koho budu chtít.”
“Pak tedy přivedeš jako nádeníka mne,” řekl Vinicius.
Avšak Petronius ho od toho začal se vší rozhodností zrazovat. Praetoriáni by ho mohli poznat, i když bude v převlečení, a všechno by se mohlo zhroutit.
“Ani ve vězení, ani u Páchnoucích úvozů!” pravil.
“Je třeba, aby všichni, i caesar, i Tigellinus, byli přesvědčeni, že Lygie zemřela, jinak by totiž okamžitě nařídili stíhání. Podezření můžeme uspat jenom tak, že až ji odvezou do Albských hor anebo dále, na Sicílii, my zůstaneme v Římě. Teprve za týden nebo za čtrnáct dnů onemocníš, pozveš si Neronova lékaře a ten ti doporučí, abys jel do hor. Pak se teprve setkáte; a pak…”
Tu se na okamžik zamyslil, ale nakonec mávl rukou a řekclass="underline"
“Pak snad přijde i jiná doba.”
“Kéž se nad ní Kristus smiluje,” řekl Vinicius, “protože ty mluvíš o Sicílii a ona je zatím nemocná a může zemřít…”
“Umístíme ji tedy blíže. Sám vzduch ji vyléčí, jen když ji dostaneme z vězení. Nemáš někde v horách nějakého nájemce, kterému bys mohl důvěřovat?”
“Mám! Ano! Mám!” odpověděl překotně Vinicius.
“Nedaleko Coriol žije v horách člověk, který mě nosil na rukou, když jsem byl ještě dítě, a který mě má ještě stále rád.”
Petronius mu podal tabulku.
“Napiš mu, aby sem zítra přišel. Ihned s tím pošlu posla.”
Po těch slovech zavolal představeného atria a dal mu příslušné rozkazy. O chvíli později vyrazil do noci otrok na koni a spěchal do Coriol.
“Rád bych,” řekl Vinicius, “aby ji cestou provázel Ursus… Byl bych klidnější…”
“Pane,” řekl Nazarius, “ten člověk má nadlidskou sílu. Vylomí mříž a půjde za ní. Ve srázné, vysoké zdi je okno, pod kterým nestojí stráž. Přinesu Ursovi provaz a o ostatní se postará už on sám.”
“U Herkula!” řekl Petronius. “Ať se dostane na svobodu, jak chce, jenom ne zároveň s ní, ani dva nebo tři dni po ní, protože jinak by se za ním pustili a objevili by její skrýš. U Herkula! Chcete snad zahubit sebe i ji? Zakazuji vám zmiňovat se před ním o Coriolách, jinak si nad tím vším umývám ruce.”
Oba uznali, že má pravdu, a zmlkli. Nazarius se pak začal loučit a slíbil, že přijde zítra za úsvitu.
Doufal, že se domluví se strážci ještě dnes v noci, ale předtím chtěl ještě navštívit matku, která v těch nejistých a strašných časech měla o něho neustálé starosti. Uváživ všechno, rozhodl se, že pomocníka nebude hledat ve městě, nýbrž že podplatí jednoho z těch, kdož spolu s ním vynášejí mrtvé z vězení.
Když však byl už na odchodu, zastavil se ještě, vzal stranou Vinicia a pošeptal mu:
“Pane, neřeknu o našem záměru nikomu, ani matce ne, ale slíbil nám apoštol Petr, že z amfiteátru přijde k nám, a jemu povím vše.”
“V tomto domě můžeš mluvit hlasitě,” odpověděl Vinicius. “Apoštol Petr byl v cirku s Petroniovými lidmi. Ostatně já půjdu s tebou.”
Dal si podat plášť, jaký nosívají otroci, a oba odešli.
Petronius si zhluboka oddechl.
Přál jsem si, uvažoval, aby na tu horečku zemřela, protože to by pro Vinicia bylo ještě nejméně strašné.
Ale teď jsem ochoten obětovat Aesculapovi zlatou trojnožku, jestliže ji uzdraví… Ech, ty, Ahenobarbe, chceš si připravit podívanou z milencovy bolesti! Ty, Augusto, jsi napřed tomu děvčeti záviděla krásu a teď zase bys ji sežrala zasyrova jen proto, že zahynul tvůj Rufius… Ty, Tigelline, ji chceš zahubit mně na zlost!…
Nu, uvidíme! Já vám pravím, že vaše oči ji nespatří v aréně, protože buďto zemře přirozenou smrtí, anebo vám ji vyrvu z tlam jako psům… A vezmu vám ji tak, že o tom nebudete ani vědět. A pak, kdykoli na vás pohlédnu, pokaždé si pomyslím: vidíte, to jsou ti hlupáci, z kterých si udělal Petronius dobrý den…
A spokojen sám se sebou, odešel do triclinia, kde usedl s Euniké k večeři. Lector jim při tom předčítal Theokritovy selanky. Venku zatím přihnal vítr od Soracte mračna a prudká bouře rozrušila klid krásné letní noci. Znovu a znovu se nad sedmi pahorky ozývalo hřmění, avšak ti dva, ležíce vedle sebe u stolu, poslouchali verše idylického básníka, který ve zpěvném dórském nářečí opěvoval lásku pastýřů. Pak, uklidněni, chystali se ke sladkému odpočinku.