Avšak ještě předtím se vrátil Vinicius. Když se Petronius dozvěděl o jeho návratu, zašel k němu a otázal se:
“Nu, jak? Nedohodli jste se na něčem novém? A co Nazarius, šel už do vězení?”
“Ano,” odpověděl mladý muž, pročesávaje si prsty vlasy, promočené deštěm. “Nazarius se šel domluvit se strážci a já jsem viděl Petra, který mi řekl, abych se modlil a věřil.”
“To je dobře. Jestliže půjde všechno tak, jak to má jít, budou ji moci zítra v noci vynést…”
“Nájemce s lidmi by tu měl být za úsvitu.”
“Nemá to daleko. Ale teď si odpočiň.”
Avšak Vinicius ve svém cubiculu poklekl a začal se modlit.
S východem slunce přikvačil od Coriol nájemce Niger a přivedl s sebou, jak mu Vinicius nařídil, muly, lektiku a čtyři důvěryhodné lidi, vybrané z britanských otroků; ty ostatně zanechal prozíravě v krčmě na Subuře. Vinicius, který probděl celou noc, vyšel mu vstříc. Nájemce se zarazil při pohledu na mladého pána, a líbaje mu ruce a oči, zeptal se:
“Drahý Vinicie, jsi snad nemocen, anebo ti zármutek vysál krev z tváře? Vždyť jsem tě na první pohled sotva poznal!”
Vinicius ho dovedl do vnitřního sloupoví, zvaného xystos, a tam ho zasvětil do tajemství. Niger poslouchal se soustředěnou pozorností a na jeho drsné, osmahlé tváři se zračilo veliké dojetí, které se ani nesnažil ukrýt.
“Ona je tedy křesťanka?” zvolal.
A zahleděl se zkoumavě do Viniciovy tváře. Vinicius zřejmě uhodl, nač se ho ptá vesničanův pohled, protože odpověděclass="underline"
“Já jsem také křesťan.”
A tu se v Nigerových očích zaleskly slzy; chvíli mlčel, pak zvedl ruce vzhůru a řekclass="underline"
“Ó, díky tobě, Kriste, že jsi sňal bělmo z očí na světě mi nejdražších!”
Pak uchopil Viniciovu hlavu, a rozplakav se štěstím, začal ho líbat na čelo.
O chvíli později přišel Petronius, přiváděje Nazaria.
“Dobré zprávy!” volal už zdaleka.
Zprávy byly skutečně dobré. Za prvé lékař Glaukos ručil za Lygiin život, i když měla tutéž vězeňskou horečku, na kterou umíraly v Tullianu a v ostatních vězeních stovky lidí denně. Ani strážci, ani člověk, který zjišťoval smrt rozžhaveným železem, nečinili žádné potíže. Pomocník jménem Attis byl už také najat.
“Vyvrtali jsme do rakve otvory, aby nemocná mohla dýchat,” vyprávěl Nazarius. “Jediné nebezpečí je v tom, aby snad nezasténala nebo se neozvala, až půjdeme kolem praetoriánů. Je však velmi zesláblá a už od rána leží se zavřenýma očima. Ostatně Glaukos jí dá uspávací nápoj, který sám připraví z léků, jež mu přinesu z města. Víko rakve nebude přibito. Snadno je tedy zvednete a odnesete nemocnou do lektiky.
My potom dáme do rakve podlouhlý pytel s pískem; mějte ho proto připravený.”
Vinicius poslouchal tato slova a byl bledý jako plátno, ale poslouchal s tak napjatou pozorností, že se zdálo, že už napřed ví, co Nazarius řekne.
Petronius se otázaclass="underline"
“Jiná těla z vězení vynášet nebudou?”
“Dneska v noci zemřelo v našem vězení nejméně dvacet lidi, do večera jich zemře ještě několik,” odpověděl chlapec. “Budeme muset jít s celým průvodem, ale půjdeme pomalu, abychom zůstali vzadu. V prvním zákrutu začne můj společník úmyslně kulhat. Tak zůstaneme daleko za ostatními. Vy nás čekejte u malé Libitininy svatyňky. Kéž by Bůh dal a byla co nejtemnější noc!”
“Chodíte bez světel?” zeptal se Vinicius.
“Jen vpředu nesou pochodně. Buďte pro všechny případy u Libitininy svatyně, hned jakmile se setmí, i když my vynášíme mrtvoly obyčejně až před půlnocí.”
Odmlčeli se.
Bylo slyšet jen rychlý Viniciův dech.
Petronius se k němu otočil.
“Povídal jsem včera,” řekl, “že by bylo nejlíp, kdybychom zůstali oba doma. Teď však vidím, že ani já bych nevydržel sedět na místě… Ostatně, kdyby šlo o útěk, musili bychom být opatrnější, jestliže ji však vynesou jako mrtvou, myslím, že nikdo nepojme sebemenší podezření.”
“Ano! Ano!” odpověděl Vinicius. “Já tam musím být. Sám ji vytáhnu z rakve…”
“A jakmile bude jednou v mém domě u Coriol, zodpovídám za ni,” řekl Niger.
Tím porada skončila. Niger se vydal do krčmy ke svým lidem. Nazarius vzal pod tuniku váček se zlatem a vrátil se do vězení. Pro Vinicia započal den plný neklidu, horečné úzkosti a očekávání.
“Mělo by se to podařit, protože všechno je dobře promyšleno,” řekl Petronius. “Lépe jsme to už nemohli vymyslit. Ty musíš hrát sklíčeného a chodit v tmavé tóze. Ale do cirku nepřestaň chodit. Ať tě vidí… Všechno je tak promyšleno, že zklamání je vyloučeno.
Abych nezapomněl! Tím svým nájemcem jsi úplně jist?”
“Je to křesťan,” odpověděl Vinicius.
Petronius naň užasle pohlédl, pak začal rozhazovat rukama a hovořit jakoby sám k sobě:
“U Polluxe! Jak se to přes to všechno šíří! A jak se to drží lidských duší! Jiní lidé by se v takové hrůze zřekli okamžitě všech římských, řeckých i egyptských bohů. Prapodivné je to… U Polluxe! Kdybych věřil, že cokoliv na světě závisí dnes ještě na našich bozích, obětoval bych teď každému po šesti bílých býcích a Jovišovi Kapitolskému dvanáct… Ale ani ty nešetři oběťmi svému Kristovi…”
“Já jsem mu dal svou duši,” odpověděl Vinicius.
A rozešli se. Petronius se vrátil do cubicula, kdežto Vinicius se šel podívat aspoň z dálky na vězení a odtamtud se vydal až k úpatí Vatikánského pahorku, do oné fossorovy chatrče, kde se mu z apoštolových rukou dostalo křtu. Zdálo se mu, že v té chatrči jej Kristus spíše vyslyší než jinde. Když ji tedy našel, vrhl se na zem a začal se všemi silami své zbolavělé duše modlit o slitování. Pohroužil se nakonec do modlitby tak, že zapomněl, kde je a co se s ním děje.
Bylo už po poledni, když ho probudily zvuky trub, ozývající se od Neronova cirku. Vyšel z chatrče a začal se rozhlížet kolem sebe jakoby očima, které se právě vzbudily ze spánku. Venku bylo vedro a klid, rušený jen občas kovovým řinčením, neustále však vášnivým vrzáním cvrčků. Vzduch zdusněl; obloha nad městem byla ještě modrá, ale nad Sabinskými vrchy se hromadily nízko nad obzorem temné mraky.
Vinicius se vrátil domů. V atriu ho očekával Petronius.
“Byl jsem na Palatinu,” řekl. “Byl jsem se tam úmyslně ukázat a zasedl jsem dokonce ke kostkám.
Dnes večer pořádá Antias hostinu; slíbil jsem, že přijdeme, ale teprve po půlnoci, protože se nejdřív musím vyspat. Půjdu tam a bude dobře, půjdeš-li i ty.”
“Nepřišly nějaké zprávy od Nigra nebo od Nazaria?” zeptal se Vinicius.
“Ne. Uvidíme se s nimi teprve po půlnoci. Všiml sis, že se schyluje k bouřce?”
“Všiml.”
“Zítra mají předvádět ukřižované křesťany, ale snad to déšť překazí.”
Po těchto slovech přistoupil k Viniciovi, položil mu ruku na rameno a řekclass="underline"
“Ji však neuvidíš na kříži, nýbrž v Coriolách.
U Kastora! Nedal bych tu chvíli, kdy ji vysvobodíme, za všechny gemy v Římě! Večer se už blíží…”
Večer se opravdu blížil a tma se začala na město snášet dříve než obvykle, protože mraky zatáhly už celý obzor. S večerem vydatně sprchlo a déšť, který se vypařoval na kamenech, rozpálených denním vedrem, naplnil ulice města mlhou. Pak střídavě chvíli nepršelo a zase se přeháněly spršky.
“Pospěšme si,” řekl konečně Vinicius. “Z obavy před bouří mohou těla vyvézt z vězení dříve.”