“Je čas!” odpověděl Petronius.
Oblékli si galské pláště s kapucemi a vyšli zahradními vrátky na ulici.
Petronius se ještě ozbrojil krátkým římským nožem, zvaným sica, který brával na noční výpravy vždycky s sebou.
Bouře vylidnila ulice. Tu a tam rozčísl mraky blesk a ozářil oslnivým světlem čerstvé zdi právě postavených anebo rozestavěných domů a mokré kamenné desky, jimiž byly dlážděny ulice. V takovém světle spatřili konečně po dosti dlouhém putování kopec, na němž stála maličká Libitinina svatyňka, a pod kopcem skupinu mulů a koní.
“Nigře!” zavolal potichu Vinicius.
“Tady jsem, pane!” ozval se v dešti hlas.
“Všechno připraveno?”
“Ano, drahý Vinicie. Hned po setmění jsme byli tady. Ale schovejte se pod převis, jinak promoknete na kůži. Taková bouřka! Myslím, že přijdou kroupy.”
Nigrovy obavy se potvrdily, protože za chvíli začaly padat kroupy, zpočátku drobné, ale pak stále větší a hustší. Vzduch se okamžitě ochladil.
Stáli pod převisem, chráněni před větrem a ledovými střelami, a rozmlouvali ztlumenými hlasy.
“I kdyby nás tu někdo uviděl,” řekl Niger, “nebude nás z ničeho podezírat, protože vypadáme jako lidé, kteří chtějí přečkat bouřku. Ale bojím se, aby neodložili vynášení mrtvol na zítřek.”
“Krupobití nebude trvat dlouho,” řekl Petronius.
“Musíme tu čekat třeba až do úsvitu.”
Čekali tedy, naslouchajíce, zda k nim nedolehnou zvuky průvodu. Krupobití skutečně ustalo, ale hned potom začala šumět průtrž. Chvílemi se zvedal vítr a přinášel od Páchnoucích úvozů strašnou vůni rozkládajících se těl, která zahrabávali jen nehluboko a nedbale.
Vtom řekl Niger:
“Vidím v mlze světýlko… Jedno, dvě, tři… Jsou to pochodně!”
A otočil se k svým lidem:
“Dejte pozor, aby muli nefrkali!”
“Jdou!” řekl Petronius.
Světla bylo vidět stále zřetelněji. Za chvíli už rozeznali plameny pochodní, plápolající ve větru.
Niger se přežehnal znamením kříže a začal se modlit. Zatím se ponurý průvod přiblížil a konečně, když byl u Libitininy svatyňky, zastavil se. Petronius, Vinicius a Niger se mlčky přitiskli ke skále, nechápajíce, co to má znamenat. Ale nosiči se zastavili jen proto, aby si ovázali obličeje a ústa hadry, majícími je chránit před dusivým zápachem, který byl v blízkosti puticulů přímo nesnesitelný. Pak opět zvedli nosítka s rakvemi a šli dál.
Jen jedna rakev se zastavila proti svatyni.
Vinicius k ní přiskočil a za ním Petronius, Niger a dva britanští otroci s lektikou.
Ale ještě než doběhli, ozval se ve tmě Nazariův hlas, plný bolesti:
“Pane, přestěhovali ji i s Ursem do Esquilinského vězení… My neseme jiné tělo. Odnesli ji před půlnocí…”
Petronius se vrátil domů, zachmuřený jako bouře, a ani se nesnažil utěšovat Vinicia. Chápal, že je zbytečné dělat si iluze o tom, že vysvobodí Lygii z esquilinského podzemí. Tušil, že z Tulliana ji přestěhovali asi proto, aby nezemřela na horečku a aby se tak nevyhnula určenému jí amfiteátru. A to právě byl důkaz, že nad ní bdí a hlídají ji bedlivěji než ostatní.
Petronius litoval z celého srdce ji i Vinicia, ale kromě toho jej uvnitř hlodala myšlenka, že to je poprvé v životě, co se mu něco nepodařilo, a že byl poprvé v boji poražen.
,Zdá se, že mě Fortuna opouští,’ řekl si pro sebe, ,ale bohové se mýlí, jestliže se domnívají, že budu souhlasit s takovým životem, jaký má například on.’
Tu pohlédl na Vinicia, který na něho rovněž hleděl rozšířenýma očima.
“Co je ti? Ty máš horečku!” řekl Petronius.
A Vinicius odpověděl jakýmsi podivným, zlomeným, pokorným hlasem nemocného dítěte:
“A já věřím, že On mi ji může vrátit.”
Nad městem utichalo poslední hřmění noční bouřky.
KAPITOLA 15
Déšť, trvající tři dny, zjev v Římě uprostřed léta nebývalý, a kroupy, padající navzdory přirozenému pořádku věcí nejen ve dne a večer, nýbrž i v noci, přerušily hry. Lid se počal strachovat. Předpovídalo se, že bude neúroda vína, a když jednou odpoledne roztavil blesk bronzovou sochu Cereřinu na Kapitolu, byly nařízeny oběti v chrámu Joviše Salvatora. Cereřini kněží rozšířili zvěst, že hněv bohů padl na město pro příliš pomalé vykonávání trestů na křesťanech. Lůza se tedy začala domáhat, aby další hry byly bez ohledu na počasí uspíšeny, a celého Říma se zmocnila radost, když konečně ohlásili, že po třídenní přestávce ludus znovu začne.
Zatím se vrátilo i pěkné počasí. Amfiteátr se už od svítání plnil tisícovými davy a také caesar s vestálkami a se svým dvorem přišel brzy. Hry měly začít bojem křesťanů mezi sebou. Oblékli je proto jako gladiátory a dali jim všechny zbraně, které příslušely zápasníkům z povolání jak pro útočný, tak pro obranný boj. Avšak tu přišlo zklamání. Křesťané poodhazovali sítě, vidle, kopí a meče do písku, a místo aby bojovali, začali se navzájem objímat a povzbuzovat k vytrvalosti v mukách a ve smrti. To se hluboce dotklo a pobouřilo srdce davu. Jedni jim vyčítali malomyslnost a zbabělost, druzí tvrdili, že se nechtějí bít úmyslně, protože nenávidí lid a proto, aby jej připravili o radost, kterou lidu obyčejně působí pohled na udatné činy. Konečně, na caesarův rozkaz, pustili na křesťany opravdové gladiátory, kteří pobili klečící a nebránící se oběti v několika okamžicích.
Když však odklidili mrtvoly, přestaly mít hry povahu zápasů a změnily se v dlouhý sled mytologických výjevů, které vymyslil sám caesar. Lidé spatřili Herkula, hořícího plamenem na hoře Oité. Vinicius se zachvěl při pomyšlení, že snad pro úlohu Herkula určili Ursa, avšak nepřišla zřejmě ještě řada na věrného Lygiina služebníka, protože na hranici vzplanul jiný křesťan, Viniciovi zcela neznámý. Zato Chilón, kterého caesar nechtěl zprostit povinnosti být přítomen hrám, spatřil v příštím obraze lidi, které znal. Obraz znázorňoval smrt Daidala a Ikara. V úloze Daidala vystupoval Euricius, stařec, který nakreslil Chilónovi před časem znamení ryby, a v úloze Ikara jeho syn Quartus.
Oba dva křesťany vyzvedli pomocí důmyslného zařízení do obrovské výše a odtamtud je náhle pustili do arény. Mladý Quartus dopadl tak blízko caesarova pódia, že krev ztřísnila nejen vnější ozdoby, nýbrž i purpurem povlečené opěradlo. Chilón neviděl pád, protože zavřel oči; slyšel jen temný úder těla. Ale když potom spatřil hned vedle sebe krev, tak tak že podruhé neomdlel. Obrazy se střídaly rychle po sobě. Odporná muka děvčat hanobených před smrtí gladiátory přestrojenými za zvířata vzbudila v srdcích lůzy nesmírnou radost. Bylo vidět Kybeliny a Cereřiny kněžky, Danaidy, Dirké a Pasifaé a konečně nedospělá děvčata trhaná divokými koni. Lidé tleskali novým a novým caesarovým nápadům a caesar, pyšný na ně a potěšen potleskem, nesnímal teď ani na chvíli smaragd z oka a pozoroval ta bílá těla, drásaná železem, a křečovité škubání obětí. Byly však předváděny i výjevy z dějin města. Po děvčatech spatřili diváci Mucia Scaevolu, jehož ruka, přivázaná k trojnožce, pod níž hořel oheň, naplnila amfiteátr zápachem spáleného masa, ale který, jako skutečný Scaevola, stál bez jediného zasténání, s očima pozvednutýma k nebi a s šepotem modlitby na zčernalých rtech. Když ho dobili a odtáhli jeho tělo do spoliaria, následovala obvyklá polední přestávka. Caesar s vestálkami a augustiány opustil amfiteátr a odebral se do obrovského šarlatového stanu, zvlášť pro něj postaveného, kde bylo pro něho a pro hosty přichystáno velkolepé prandium. Davy diváků následovaly z větší části jeho příkladu, a proudíce z amfiteátru, rozkládaly se v malebných skupinkách v okolí stanu, neboť chtěly dát odpočinout údům, unaveným dlouhým sezením, a také pojíst pokrmy, které jim z caesarovy milosti otroci hojně roznášeli. Jen ti nejzvědavější sestoupili po opuštění svých míst až do arény, dotýkali se prsty písku, lepkavého krví, a hovořili jako znalci a nadšenci o tom, co se už odehrávalo, i o tom, co mělo ještě přijít. Brzy však odešli i tito mluvkové, aby se neopozdili k hodům; zůstalo tam jen několik lidí, které tu nezdržela zvědavost, nýbrž soucit s příštími oběťmi.