Tito lidé se skryli v průchodech mezi sedadly anebo na nižších sedadlech. To už urovnali arénu a začali v ní kopat jámy, jednu vedle druhé, v dlouhých řadách, od jednoho okraje kruhu k druhému; poslední řada byla jen několik kroků od caesarského pódia. Zvenčí sem doléhal hluk lidských hlasů, volání a potlesk, ale tady konali s horečným spěchem přípravy k novému mučení. Teď se otevřela cunicula a ze všech otvorů vedoucích do arény začali vyhánět skupiny křesťanů, nahých a nesoucích na ramenou kříže. Celý amfiteátr se jimi zahemžil. Vybíhali starci, shrbeni pod tíhou dřevěných klád, vedle nich muži v nejlepších letech, ženy s rozpuštěnými vlasy, jimiž se snažily přikrýt svou nahotu, ještě nedospělí hoši i docela malé děti.
Většina křížů, stejně tak jako oběti, byla ověnčena květinami. Cirkoví zřízenci, popohánějíce nešťastníky karabáči, nutili je, aby kladli kříže vedle vykopaných jam a stavěli se před ně do řady. Tak tedy měli zahynout ti, které prvního dne už nestačili vyhnat napospas psům a divokým šelmám. Černí otroci se jich teď zmocňovali, pokládali oběti naznak na kříže a začali jim přibíjet ruce k příčným břevnům. Dělali to horlivě a rychle, aby lid, až se po přestávce vrátí, našel už všechny kříže vztyčeny. Po celém amfiteátru se teď rozléhalo bušení kladiv a jeho ohlasy se šířily po všech řadách a dolétaly až na prostranství kolem amfiteátru a pod stan, kde caesar hostil vestálky a své společníky. Tam pili víno, dobírali si Chilóna a šeptali Vestiným kněžkám do uší podivná slovíčka, a tady, v aréně, to vřelo prací, hřeby prorážely nohy a ruce křesťanů, skřípaly lopaty, zasypávající hlínou jámy, do kterých zasadili kříže.
Avšak mezi oběťmi, na které měla přijít řada teprve za chvíli, byl i Crispus. Lvi ho už nestačili rozsápat, určili mu tedy kříž. A on, vždycky na smrt připravený, radoval se nyní, že se blíží jeho hodina. Vypadal dnes jinak, protože jeho vyzáblé tělo bylo úplně obnaženo a měl jen břečťanový věnec kolem beder; na hlavě měl věnec růžový. Ale v očích mu zářila stále táž nezničitelná energie a pod věncem se dívala táž přísná a fanatická tvář. Ani jeho srdce se nezměnilo, protože tak jako onehdy v cuniculu hrozil bratřím, zašitým do kůží zvířat, hněvem božím, tak také teď je káral, místo aby je těšil.
“Děkujte Spasiteli,” pravil, “že vám dovoluje zemřít stejnou smrtí, jakou zemřel sám. Snad vám za to bude odpuštěna část hříchů vašich, ale přesto se třeste, neboť spravedlnosti musí být učiněno zadost a nemůže být stejná odměna pro dobré i pro hříšné.”
A jeho slova doprovázely údery kladiv, jimiž otroci přibíjeli ruce a nohy. Stále více křížů rostlo v aréně a Crispus, otáčeje se k těm, kdož ještě stáli před svými kříži, pokračovaclass="underline"
“Vidím nebe otevřené, ale vidím otevřenou i propast pekelnou… Já sám nevím, jak vyúčtuji Pánu svůj život, i když jsem věřil a i když jsem nenáviděl zlo. A proto se nebojím smrti, nýbrž zmrtvýchvstání, nebojím se mučení, nýbrž soudu, neboť nastane den hněvu…”
Ale vtom se z blízkých řad ozval jakýsi klidný a slavnostní hlas:
“Nikoli den hněvu, nýbrž den milosrdenství, den spasení a štěstí nastává, neboť já pravím vám, že Kristus vás přijme, potěší a posadí po pravici své. Důvěřujte, neboť nebe otevírá se před vámi.”
Všechny oči se při těchto slovech otočily k lavicím; dokonce i ti, kdož už viseli na křížích, zvedli bledé, zmučené hlavy a zadívali se tam, odkud mluvil onen muž.
A on přistoupil až k roubení kolem arény a začal jim žehnat znamením kříže.
Crispus vztáhl proti němu ruku, jako by ho chtěl pokárat, ale sotva spatřil jeho obličej, ruka mu klesla, kolena se pod ním podlomila a rty šeptly:
“Apoštol Pavel!”
K velikému údivu cirkových zřízenců všichni, které ještě nestačili přibít, teď poklekli a Pavel z Tarsu se otočil ke Crispovi a řekclass="underline"
“Crispe, nehroz jim, protože ještě dnes budou s tebou v ráji. Ty se domníváš, že mohou být zatraceni?
Kdo je však zatratí? Snad Bůh, který za ně dal Syna svého? Snad Kristus, který zemřel za jejich spasení, tak jako oni umírají v jeho jménu? A jak by mohl zatratit ten, jenž miluje? Kdo bude žalovat na vyvolené boží? Kdo nazve tuto krev prokletou?”
“Pane, nenáviděl jsem zlo.” odpověděl starý kněz.
“Kristus učil ještě více než nenávidět zlo, milovat lidi, neboť jeho učení je láska, a nikoli nenávist.”
“Zhřešil jsem v hodině smrti,” odpověděl Crispus.
A začal se bít v prsa.
Vtom přistoupil k apoštolovi zřízenec mající na starosti lavice a otázal se:
“Kdo jsi, že promlouváš k odsouzeným?”
“Římský občan,” odvětil klidně Pavel.
Pak se otočil ke Crispovi a řekclass="underline"
“Důvěřuj, neboť toto jest den milosti, a umírej v pokoji, služebníče boží.”
Vtom přistoupili ke Crispovi dva černoši, chtějíce ho položit na kříž, ale on se ještě jednou rozhlédl kolem a zvolaclass="underline"
“Bratři mí, modlete se za mne!”
Z obličeje mu zmizela obvyklá přísnost; v kamenných rysech se objevil výraz klidu a mírnosti. Sám roztáhl ruce podél břeven kříže, aby otrokům usnadnil práci, a dívaje se přímo k obloze, začal se vroucně modlit. Zdálo se, že nic necítí, protože když mu hřeby probíjely ruce, neškubl jeho tělem sebemenší záchvěv a ani v obličeji se neobjevila ani jedna bolestná vráska. Modlil se, když mu přibíjeli nohy, modlil se, když stavěli kříž a udusávali hlínu kolem. Teprve když davy začaly se smíchem a s křikem plnit amfiteátr, svraštil stařec poněkud obočí, jako by se hněval, že mu pohanský lid ruší klid a pokoj sladké smrti.
Ještě předtím však postavili všechny kříže, takže v aréně vyrostl úplný les křížů, na nichž viseli lidé. Na břevna křížů a na hlavy mučedníků padala sluneční záře a na arénu tlusté stíny, tvořící černé spletité mřížoví, jímž prosvítal žlutý písek. Byla to podívaná, v níž byl pro lidi hlavní požitek v tom, že se mohli dívat na pozvolné umírání lidí. Dosud však nikdy neviděli takový les křížů. Aréna byla jimi posázena tak hustě, že zřízenci se mezi nimi prodírali jen s námahou. Na vnějším obvodu visely většinou ženy, ale Crispa, jako představeného, postavili přímo před caesarovo pódium. Visel na obrovském kříži, ověnčeném dole vinnou révou. Žádná oběť dosud neskonala, ale někteří z těch, které přibili mezi prvními, poomdlévali. Nikdo nesténal ani nevolal o slitování. Někteří viseli, hlavy položeny na ramenou nebo svěšeny na prsa, jako by spali.
Někteří vypadali, jako by upadli v zamyšlení, jiní hleděli ještě k nebi a pohybovali potichu rty. V tom strašném lese křížů, v těch rozpjatých tělech, v tom mlčení všech obětí bylo však něco zlověstného. Lidé, kteří syti a rozveseleni po hostině vcházeli s křikem do cirku, zmlkli, jsouce na rozpacích, na které tělo upřít pohled a co si myslit. Nahota rozpjatých ženských postav přestala dráždit jejich smysly. Neuzavírali ani obvyklé sázky o to, kdo dřív skoná, jak to dělávali, když bylo v aréně méně odsouzenců. Zdálo se, že i caesar se nudí, protože odvrátil hlavu a upravoval si lenivým pohybem šátek na krku, tváře se při tom unuděně a ospale.