“Mýlíte se. Oni se brání.”
“A jakpak?”
“Trpělivostí.”
“To je vskutku nový způsob.”
“Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid.”
“Takové žvásty!” zvolal Tigellinus.
“Hic Abdera!” odpověděl Petronius.
Avšak ostatní zarazila přiléhavost jeho úvah. Dívali se jeden na druhého a pravili:
“Pravda! Na jejich smrti je něco jiného a zvláštního.”
“Povídám vám, že vidí svého boha!” ozval se ze strany Vestinus.
A tu se několik augustiánů otočilo k Chilónovi:
“Hej, starochu, ty je dobře znáš. Pověz nám, co vlastně vidí.”
A Řek vyplivl víno na tuniku a odpověděclass="underline"
“Zmrtvýchvstání!”
A roztřásl se tak, že hosté sedící poblíž propukli v hlasitý smích.
KAPITOLA 17
Již několik dní trávil Vinicius noci mimo dům. Petroniovi napadlo, zda snad opět nevymyslel nějaký nový plán a zda neusiluje o Lygiino vysvobození z Esquilinského vězení. Nechtěl se ho však na nic vyptávat, aby nepřinesl jeho práci neštěstí. Tento vytříbený skeptik se stal také do určité míry pověrčivý, či spíše od onoho dne, kdy se mu nepodařilo vysvobodit děvče z mamertinského podzemí, přestal věřit ve svou šťastnou hvězdu.
Nepočítal ostatně ani teď s tím, že by Viniciovo úsilí mohlo mít kladný výsledek. Esquilinské vězení, zřízené narychlo ze sklepů obytných domů, které byly zbořeny, aby se zastavil požár, nebylo sice tak strašné jako staré Tullianum nedaleko Kapitolu, ale zato bylo stokrát bedlivěji hlídáno. Petronius chápal velmi dobře, že tam Lygii přestěhovali jen proto, aby nezemřela a nevyhnula se tak amfiteátru, a proto se snadno dovtípil, že právě proto ji tam asi hlídají jako oko v hlavě.
“Caesar s Tigellinem,” říkal si, “ji zřejmě předurčili k nějaké zvláštní podívané, strašnější, než byly dosavadní, a Vinicius spíše sám zahyne, ale Lygii asi neosvobodí.”
Avšak i Vinicius ztratil veškerou naději na její osvobození. Teď ji může zachránit už jen Kristus. Mladému tribunovi šlo už jen o to, aby se s ní mohl ve vězení vídat.
Dlouho mu nedovolovala spát myšlenka, že Nazarius se přece dostal do Mamertinského vězení jako nádeník na vynášení mrtvol. Rozhodl se tedy, že i on se pokusí o tuto cestu.
Správce Páchnoucích úvozů, podplacený obrovskou částkou, ho nakonec přece jen přijal mezi svou čeleď, kterou posílal každý den pro mrtvoly do vězení.
Nebezpečí, že by někdo mohl Vinicia poznat, bylo skutečně nepatrné. Chránily před ním noc, šat otroka a nedostatečné osvětlení ve vězeních. Komu mohlo ostatně napadnout, že by patricius, konsulův vnuk a syn, mohl být mezi hrobníkovou chasou, vystavenou výparům vězení a Páchnoucích úvozů, a že by dělal práci, k níž nutilo lidi jen otroctví anebo nejhorší nouze.
Vinicius však, když se přiblížil vytoužený večer, opásal si s radostí boky a ovázal hlavu hadrem namočeným v terpentýnu a s bušícím srdcem se vydal se skupinou ostatních nosičů na Esquilinus.
Praetoriánské stráže jim nedělaly potíže, všichni totiž měli příslušné tessery, které centurio kontroloval při světle lucerny. Po chvíli se velké železné dveře před nimi otevřely a oni vstoupili dovnitř.
Vinicius spatřil před sebou prostorný klenutý sklep, z něhož se šlo do celé řady dalších místností.
Mdlé světlo kahánků osvětlovalo vnitřek plný lidí.
Někteří leželi u stěn. Spali – anebo možná i zemřeli.
Jiní stáli uprostřed kolem veliké nádoby s vodou, z níž pili jako lidé stravovaní horečkou, jiní zase seděli na zemi, lokty opřeni o kolena a hlavy v dlaních, a tu a tam spaly děti, přivinuté k matkám. Kolem bylo slyšet sténání a hlasité, zrychlené oddechování nemocných, pláč, šeptané modlitby, tlumený zpěv písní a kletby dozorců. V podzemí panoval mrtvolný zápach a lidé tam byli stěsnáni. V tmavých hlubinách se hemžily temné postavy, kdežto v popředí bylo ve světle mihotavých plaménků vidět bledé, ustrašené, vpadlé a vyhladovělé tváře s očima pohaslýma nebo planoucíma horečkou, se zsinalými rty, se stružkami potu na čelech a se slepenými vlasy. V koutech hlasitě blouznili nemocní, jiní volali o vodu, jiní se zase dožadovali, aby je vedli na smrt. Ale přesto to bylo vězení méně hrozné než staré Tullianum. Pod Viniciem se při tomto pohledu začaly podlamovat nohy a v prsou cítil nedostatek vzduchu. Při pomyšlení, že se Lygie nachází v této bídě a hrůze, vstávaly mu vlasy na hlavě a v hrudi odumřel zoufalý výkřik. Amfiteátr, tesáky divokých šelem, kříže, to vše bylo lepší než toto strašné podzemí, plné mrtvolného zápachu, kde prosebné lidské hlasy volaly neustále ze všech koutů:
“Veďte nás na smrt!”
Vinicius zaťal nehty do dlaní, protože cítil, že slábne a že ho opouštějí smysly. Vše, co dosud zakusil, všechna láska i bolest, změnilo se v něm v jedinou touhu po smrti.
Vtom se vedle něho ozval hlas správce Páchnoucích úvozů:
“A kolik máte dneska mrtvých?”
“Asi tak tucet,” odpověděl vězeňský dozorce, “ale do rána jich bude více, protože tam u stěny někteří dodělávají.”
A začal si stěžovat na ženy, které prý skrývají mrtvé děti, aby je měly co nejdéle u sebe a nemusily je pokud možno dávat do Páchnoucích úvozů. Hledají mrtvoly teprve podle zápachu a tím se vzduch, který je už beztak strašný, kazí ještě více.
“Raději bych byl otrokem ve venkovském ergastulu,” řekl, “než tady hlídat ty psy, hnijící zaživa.”
Správce Úvozů ho utěšoval a tvrdil, že jeho služba není o nic snazší. Vinicius začal zatím už zase vnímat skutečnost a rozhlížel se po podzemí. Marně však hledal očima Lygii a uvažoval už o tom, že ji třeba už nemusí vůbec spatřit živou. Sklepů tu bylo téměř dvacet. Byly spojeny čerstvě proraženými průchody. Hrobařovi pomocníci chodili však jen do těch, odkud bylo třeba odnášet mrtvoly, a tak se ho zmocnil strach, že všechno jeho úsilí nebude nakonec k ničemu.
Naštěstí mu pomohl jeho zaměstnavatel.
“Těla se musejí vynášet hned,” řekl, “protože nákaza se nejvíce šíří právě mrtvolami. Jinak pomřete i vy i vězňové.”
“Na všechny sklepy je nás deset,” odpověděl dozorce, “a musíme přece také někdy spát.”
“Nechám ti tu tedy čtyři své lidi, kteří budou v noci chodit po sklepech a dívat se, zda někdo nezemřel.”
“Jestliže to uděláš, zítra to zapijeme. Každou mrtvolu ať zanesou ke zkoušce, protože přišly pokyny, aby se mrtvým probodávalo hrdlo. A potom hned s nimi do Páchnoucích úvozů!”
“Dobrá, ale zapijeme to!” ozval se dozorce.
Potom určil čtyři lidi, mezi nimi i Vinicia, a s ostatními začal ukládat mrtvoly na nosítka.
Vinicius si oddychl. Byl si teď aspoň jist tím, že teď Lygii najde.
Napřed se dal do pečlivé prohlídky prvního sklepa. Nahlédl do všech tmavých koutů, kam se téměř nedostalo světlo kahánku, prohlédl si postavy spící u zdí pod plachtami, prohlédl si nejtěžší nemocné, které odtáhli do zvláštního kouta, ale Lygii nemohl nikde najít. Také v druhém a třetím sklepě bylo jeho pátrání bezvýsledné.
Noc zatím pokročila a těla už poodnášeli. Dozorci si polehali do chodeb spojujících sklepy a usnuli, děti, unavené pláčem, utichly a v podzemí bylo slyšet jen dech unavených prsou a tu a tam ještě šepot modlitby.
Vinicius vstoupil s kahanem do čtvrtého sklepa, který byl značně menší, a zvednuv světlo nad hlavu, začal se po něm rozhlížet.
A pojednou se zachvěl. Zdálo se mu totiž, že pod zamřížovaným otvorem ve zdi vidí obrovskou Ursovu postavu.