Sfoukl okamžitě kahan, přistoupil k němu a zeptal se:
“Urse, jsi to ty?”
Obr otočil hlavu:
“Kdo jsi?”
“Nepoznáváš mě?” zeptal se mladý muž.
“Zhasil jsi kahan, jak tě tedy mohu poznat?”
Avšak Vinicius spatřil v témž okamžiku Lygii, která ležela u zdi na plášti, neřekl tedy už ani slova a poklekl k ní.
Ursus jej už poznal a řekclass="underline"
“Sláva Kristovi! Ale nebuď ji, pane.”
Vinicius, kleče nad ní, hleděl do její tváře očima zalitýma slzami. Přes to, že byla tma, rozeznával její obličej, který se mu zdál bílý jako alabastr, i její vyhublé paže. A při tomto pohledu se ho zmocnila láska podobající se drásavé bolesti, láska otřásající do hloubi jeho nitrem, zároveň však tak plná soucitu, úcty a zbožňování, že padl na tvář a začal k ústům tisknout lem pláště, na němž odpočívala tato nade vše mu drahá hlava. Ursus hleděl naň dlouho mlčky, konečně ho však zatahal za tuniku:
“Pane,” zeptal se, “jak jsi se sem dostal? Přicházíš ji zachránit?”
Vinicius se zvedl a ještě chvíli bojoval s dojetím.
“Pověz mi, jak!” řekl.
“Domníval jsem se, že to budeš vědět ty, pane.
Mně napadl jen jeden způsob…”
A pohlédl k zamřížovanému otvoru. Potom řekl, jako by odpovídal sám sobě:
“Jenže tam jsou vojáci…”
“Setnina praetoriánů,” odpověděl Vinicius.
“Neprojdeme tedy!”
“Ne.”
Lyg si přetřel dlaní čelo a zeptal se podruhé:
“Jak jsi se sem dostal?”
“Mám tesseru od správce Páchnoucích úvozů…”
A pojednou se odmlčel, jako by mu hlavou bleskla nějaká myšlenka.
“Pro muka Spasitelova!” rozhovořil se teď překotně. “Já tu zůstanu, a ona ať si vezme mou tesseru, ať si zabalí hlavu do cárů – a odejde. Mezi hrobařovými otroky je několik nedorostlých mladíků, praetoriáni ji tedy nepoznají, a jakmile se jednou dostane do Petroniova domu, ten ji už zachrání!”
Avšak Lyg svěsil hlavu na prsa a odpověděclass="underline"
“Ona by s tím nesouhlasila, protože tě miluje.
A potom – je nemocna a neudrží se na nohou.”
A po chvíli dodaclass="underline"
“Jestliže jste ji nemohli z vězení vysvobodit vy dva, ty, pane, a urozený Petronius, kdo ji pak může zachránit?”
“Jenom Kristus!”
A oba umlkli. Lyg uvažoval ve své prosté hlavě:
“Kristus by přece mohl zachránit všechny, jestliže to však nedělá, pak to znamená, že nadešel čas mučení a smrti.” A nic proti ní nenamítal, pokud šlo o něho, ale z hloubi duše litoval to dítě, které vyrostlo na jeho rukou a které miloval víc než život.
Vinicius poklekl opět k Lygii. Zamřížovaným oknem se do vězení vkrádaly paprsky měsíčního světla a osvětlily ji lépe než jediný kahánek, který ještě blikal nade dveřmi.
Vtom otevřela Lygie oči, položila své rozpálené dlaně na Viniciovy ruce a řekla:
“Vidím tě – a věděla jsem, že přijdeš.”
Vinicius se vrhl k jejím rukám, přikládal si je na čelo a na srdce, pak ji trochu nadzvedl z lůžka a opřel si ji o prsa.
“Přišel jsem, má nejmilejší,” řekl. “Kéž tě Kristus chrání a zachrání, Lygie moje milovaná!”
A nebyl více mocen slova, neboť srdce v hrudi mu začalo úpět bolestí a láskou – a on nechtěl před ní prozradit svou bolest.
“Jsem nemocna, Marku,” odpověděla Lygie, “a musím zemřít, ať už v aréně, nebo tady ve vězení… Ale modlila jsem se, abych tě ještě předtím mohla spatřit.
A ty jsi přišel – Kristus mě vyslyšel!”
A když se ještě ani teď nezmohl na slova a jen ji tiskl k hrudi, pokračovala:
“Vídala jsem tě oknem Tulliana – a věděla jsem, že jsi chtěl přijít. A teď mi dal Spasitel chvilku jasného vědomí, abychom se mohli rozloučit. Já už odcházím k němu, Marku, ale mám tě ráda a budu tě mít ráda stále.”
Vinicius se přemohl, utlumil v sobě bolest a rozhovořil se, snaže se, aby jeho hlas byl klidný:
“Ne, má milá. Nezemřeš. Apoštol mi řekl, abych věřil, a slíbil, že se bude za tebe modlit. A on přece znal Krista, Kristus ho měl rád a neodmítne ho… Kdybys měla zemřít, Petr by mi neřekl, abych doufal. On mi však pověděclass="underline" ,Doufej!’ Ne, Lygie! Kristus se nade mnou slituje… On nechce tvou smrt. Nedopustí ji…
Přísahám ti při Spasitelovu jménu, že se Petr za tebe modlí!”
Nastalo ticho. Jediný kahánek, visící nade dveřmi, zhasl, zato však měsíční světlo proudilo celým otvorem. V protějším Koutě sklepa zaplakalo dítě, ale opět utichlo. Zvenčí se ozývaly jen hlasy praetoriánů, kteří, jsouce po službě, hráli u zdi “scriptae duodecim”.
“Marku,” odpověděla Lygie, “Kristus sám prosil Otce: ,Odejmi ode mne tento hořký kalich!’ a přece ho vyprázdnil. Kristus sám zemřel na kříži a teď pro něj hynou tisíce, proč by tedy měl ušetřit mne jedinou?
Kdopak já jsem, Marku? Slyšela jsem, jak Petr říkal, že i on zemře mučednickou smrtí, a kdo jsem proti němu já? Když k nám přišli praetoriáni, bála jsem se smrti a mučení, ale teď se už nebojím. Podívej, jak strašné je to vězení, ale já kráčím do nebe. Jen pomysli: tady je caesar, ale tam je Spasitel, dobrý a milostivý.
A není tam smrt. Ty mě máš rád, pomysli tedy, jak budu šťastna. Marku milý, pomysli, že ty tam přijdeš za mnou!”
Tady se odmlčela, aby nabrala dech do svých nemocných prsou, pak si zvedla jeho ruku ke rtům a řekla:
“Marku?”
“Copak, má milá?”
“Neplač pro mne a pamatuj, že tam přijdeš za mnou. Nežila jsem dlouho, ale Bůh mi dal tvou duši.
Chci tedy říci Kristovi, že i když jsem zemřela, i když ses díval na mou smrt, i když jsi tady zůstal v bolesti, nerouhal ses proti jeho vůli a stále ho miluješ. A viď, ty ho budeš milovat a budeš trpělivě snášet mou smrt?
Protože on nás pak spojí a já tě miluji a chci být s tebou…”
Opět jí došel dech, a tak skončila sotva slyšitelným hlasem:
“Slib mi to, Marku!”
Vinicius ji objal třesoucíma se rukama a odpověděclass="underline"
“Při tvé svaté hlavě – slibuji!…”
A tu se její obličej ve smutném měsíčním světle rozjasnil. Ještě jednou zvedla ke rtům jeho ruku a zašeptala:
“Jsem tvá žena!”
Mezi praetoriány, hrajícími za zdí “scriptae duodecim”, vznikla hlasitější hádka, ale ti dva zapomněli na vězení, na stráže, na celý svět, a cítíce v sobě navzájem andělské duše, začali se modlit.
KAPITOLA 18
Tři dny – anebo spíše tři noci nekalilo jim nic jejich klid. Když ve vězení skončila každodenní práce, totiž oddělování mrtvých od živých a těžce nemocných od zdravějších, a když se unavení dozorci uložili v chodbách k spánku, přicházel Vinicius do podzemní místnosti, v níž byla Lygie, a zůstával tam tak dlouho, dokud se v mřížoví okna neobjevil úsvit. Lygie mu položila hlavu na prsa a hovořili pak potichu o lásce a smrti. Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné duše, zamilované do sebe a do Krista a připravené odletět. Jen tu a tam se ještě ve Viniciově srdci vzepjala náhlá bolest jako vichřice, někdy bleskla jako blesk naděje, zrodivší se z lásky a z víry v milosrdenství ukřižovaného Boha, ale i on se každým dnem více odpoutával od světa a oddával se smrti. Ráno, když vycházel z vězení, hledíval na svět, na město, na své známé a na životní události jako ve snu. Všechno se mu zdálo cizí, vzdálené, marné a mizivé. Přestal se dokonce děsit hrůz mučení, měl totiž pocit, že je to věc, kterou může člověk projít jakoby v zamyšlení, s očima upřenýma na něco jiného. Oběma se zdálo, že je už začíná ovívat věčnost. Hovořili o lásce, o tom, jak se budou milovat a žít spolu, ovšem na oné straně hrobu, a jestliže se jejich myšlenky přece jen ještě někdy obracely k pozemským věcem, pak už jen jako myšlenky lidí, kteří se chystají na dlouhou cestu a hovoří o přípravách na ni. Kolem nich bylo ostatně takové ticho, jaké bývá kolem zapomenutých sloupů, stojících kdesi na opuštěném místě. Šlo jim už jen o to, aby je Kristus od sebe neodloučil; a protože každá chvíle posilovala v nich jistotu, že se to nestane, zamilovali si Krista jako pouto, které je má spojit v nekonečném štěstí a v nekonečném pokoji. Ještě na zemi z nich opadával pozemský prach. Jejich duše byly nyní čisté jako dvě slzy. V očekávání smrti, v nouzi a utrpení, ve vězeňském brlohu začínalo pro ně nebe, protože Lygie brala Vinicia za ruku a vedla ho, jakoby sama už spasena a svatá, k věčnému prameni života.