Petronius byl udiven, když viděl ve Viniciově obličeji stále větší klid a jakési divné záblesky, které tam dřív nevídal. V některých okamžicích se v něm rodily dokonce domněnky, že Vinicius našel nějakou novou cestu k záchraně, a bylo mu nemilé, že jej, Petronia, do svých nadějí nezasvěcuje.
Konečně, když už to nemohl vydržet, řekl mu:
“Vypadáš teď jinak, nic tedy přede mnou neskrývej, protože ti chci a mohu pomoci. Přišel jsi snad na něco?”
“Přišel,” odpověděl Vinicius, “ale ty mi už nemůžeš pomoci. Po její smrti se přiznám, že jsem křesťan, a půjdu za ní.”
“Nemáš tedy naději?”
“Ale ano, mám. Kristus mi ji vrátí a už nikdy se s ní nerozloučím.”
Petronius se začal procházet po atriu, v obličeji výraz rozčarování a znetrpělivění. Pak řekclass="underline"
“K tomu není zapotřebí vašeho Krista, protože tutéž službu ti může prokázat náš Thanatos.”
Vinicius se však smutně usmál a řekclass="underline" “Ne, můj milý, to je v tom, že ty to nechceš pochopit.”
“Nechci a nemohu,” odpověděl Petronius. “Teď není čas na disputace, ale vzpomínáš si, co jsi říkal, když se nám nepodařilo vysvobodit ji z Tulliana? Já jsem ztratil už veškerou naději, ale ty jsi řekl, když jsme se vrátili domů: ,A já věřím, že mi ji Kristus může vrátit.’ Ať ti ji tedy vrátí. Jestliže hodím do moře cenný pohár, nemůže mi jej vrátit žádný z našich bohů, není-li však ani váš bůh lepší, pak nevím, proč bych jej měl uctívat více než staré bohy?”
“Však on mi ji vrátí,” odpověděl Vinicius.
Petronius pokrčil rameny.
“Víš už,” zeptal se, “že křesťané mají zítra osvětlit caesarovy zahrady?”
“Zítra?” opakoval Vinicius.
A tváří v tvář strašné skutečnosti se v něm srdce přece jen sevřelo bolestí a úděsem. Pomyslil si, že to snad bude poslední noc, kterou bude moci strávit s Lygií, rozloučil se proto s Petroniem a vydal se rychle za správcem puticulů pro svou tesseru.
Ale tady ho čekalo zklamání. Správce mu totiž známku nechtěl dát.
“Promiň, pane,” řekl, “ale udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Nemohu však dávat všanc svůj život. Dnes v noci mají křesťany odvádět do caesarových zahrad.
Ve vězení bude spousta vojáků a úředníků. Kdyby tě poznali, zahynul bych já i mé děti.”
Vinicius pochopil, že by naléhal marně. Zableskla v něm však naděje, že vojáci, kteří ho předtím vídali, pustí jej dneska i bez známky. Když se tedy přiblížila noc, převlékl se jako obvykle do režné tuniky, ovázal si hlavu hadrem a vydal se k branám vězení.
Avšak toho dne prohlíželi známky ještě důkladněji než obvykle, ba co víc, setník Scaevinus, drsný voják, oddaný duší i tělem caesarovi, poznal Vinicia.
Avšak v jeho hrudi, pobité železem, doutnaly zřejmě ještě nějaké jiskérky soucitu s lidskou bolestí, protože místo aby udeřil na poplach kopím do štítu, odvedl Vinicia stranou a řekl mu:
“Pane, vrať se domů. Poznal jsem tě, ale budu mlčet, protože tě nechci zahubit. Dovnitř tě vpustit nemohu, ale vrať se a bohové kéž ti sešlou uklidnění.”
“Pustit mě tam nesmíš,” řekl Vinicius, “dobrá, ale dovol mi, abych tady směl zůstat a viděl ty, které budou vyvádět.”
“To mi rozkaz nezakazuje,” odpověděl Scaevinus.
Vinicius se postavil před bránu a čekal, až začnou vyvádět odsouzence. Konečně k půlnoci se dokořán otevřely vězeňské brány a objevily se dlouhé řady vězňů, mužů, žen i dětí, obklopených ozbrojenými praetoriánskými oddíly. Noc byla velmi jasná a byl úplněk, takže bylo možno rozeznat nejen postavy, nýbrž dokonce i obličeje těch nešťastníků. Šli po dvou v dlouhém pochmurném průvodu a za ticha, přerušovaného jen řinčením zbraní vojáků. Vedli jich tolik, že se zdálo, že všechny sklepy budou teď prázdné.
Na konci průvodu viděl Vinicius jasně lékaře Glauka, avšak ani Lygie, ani Ursus mezi odsouzenci nebyli.
KAPITOLA 19
Nebyl ještě ani soumrak a už začínaly do caesarových zahrad proudit první vlny lidu. Davy, svátečně vystrojené, ověnčené, veselé a rozezpívané, zčásti i opilé, šly se podívat na novou velkolepou podívanou. Výkřiky:
“Semaxii! Sarmenticii!” se rozléhaly po Via Tecta, po Aeliově mostě i na druhé straně Tiberu, po Triumfální silnici, v okolí Neronova cirku a až daleko pod Vatikánský pahorek. I předtím vídal už Řím lidi upalované na sloupech, dosud však nikdy neviděl takové množství odsouzených. Caesar a Tigellinus, chtějíce to už s křesťany skoncovat a zároveň předejít epidemii, která se z vězení šířila stále více po městě, rozkázali vyprázdnit všechna podzemní sklepení, takže v nich zůstalo sotva několik desítek lidí, určených pro poslední představení her. A skutečně, sotva prošly davy branami zahrad, oněměly úžasem. Všechny aleje, hlavní i postranní, táhnoucí se houštím stromů, podél trávníků, křovin, rybníků, nádrží a záhonů, obsypaných květinami, byly posázeny smolnými sloupy, k nimž přivázali křesťany. U výše položených míst, kde nezacláněly rozhled stromy, bylo vidět celé řady kůlů a těl, ověnčených květinami, myrtovými ratolestmi a břečťanem, řady táhnoucí se po pahorcích i dolinami daleko dozadu, tak daleko, že jestliže ty, co byly blíže, vypadaly jako stožáry lodí, jevily se očím ty nejzazší jako pestrobarevné thyrsy nebo oštěpy zaražené do země. Jejich množství předčilo očekávání samého lidu. Člověk by si mohl myslit, že to pro potěšení Říma a caesara přivázali k sloupům celý jakýsi národ. Skupinky diváků se zastavovaly před jednotlivými sloupy, podle toho, jak je zaujala těla, věk nebo pohlaví obětí, prohlížely si tváře, věnce a břečťanové girlandy a šly dále, kladouce si udivené otázky: “Což mohlo být tolik viníků, anebo jak mohly zapálit Řím děti, které umějí sotva chodit?” A úžas se pozvolna měnil v zneklidnění.
Zatím nastala tma a na nebi zasvitly první hvězdy. Tehdy se u každého odsouzence objevil otrok s hořící pochodní v ruce, a když se v různých částech zahrad ozval hlahol trub na znamení, že představení začíná, všichni přiložili pochodně k úpatí sloupů.
Sláma, politá smůlou a ukrytá pod květinami, vzplála okamžitě jasným plamenem, který se každou chvíli vzmáhal, rozplétal břečťanové spirály, šlehal vzhůru a zachvacoval nohy obětí. Lid utichl, zahrady se ozvaly jediným obrovským úpěním a bolestným křikem. Některé oběti však pozvedly hlavy k hvězdnatému nebi a začaly zpívat písně ke chvále Kristově.
Lid poslouchal. Avšak i ta nejotrlejší srdce se naplnila úděsem, když z menších sloupů začaly volat srdcervoucí dětské hlasy: “Maminko! Maminko!”, a mráz přeběhl po zádech dokonce i opilým divákům, když viděli dětské hlavy a nevinné tvářičky zkroucené bolestí anebo omdlévající v dýmu, který začal oběti dusit.