A plameny stoupaly a přepalovaly další a další růžové a břečťanové věnce. Rozhořely se hlavní i postranní aleje, rozhořely se skupiny stromů, trávníky i květinové záhony, rudě se rozsvítila voda v nádržích a v rybnících, zrůžovělo chvějící se listí na stromech a kolem bylo jasno jako ve dne. Zápach spálených těl naplnil zahrady, avšak vtom začali otroci sypat do kadidelnic, připravených mezi sloupy, myrrhu a aloe. V davu se tu a tam ozývaly výkřiky, těžko říci, zda soucitu anebo opojení a radosti, sílily zároveň s ohněm, který zachvacoval sloupy, šplhal k hrudím obětí, skrucoval žhavým dechem vlasy na jejich hlavách, zahaloval jejich zčernalé obličeje, až konečně vyšlehl ještě výše, jakoby na znamení vítězství a triumfu té moci, která jej rozkázala roznítit.
Ještě na začátku podívané se mezi lidem objevil caesar v nádherné cirkové kvadrize, kterou táhli čtyři bílí oři; měl na sobě úbor vozataje v barvách strany zelených, k nimž se hlásil i on i jeho dvůr. Za ním jely další vozy, plné dvořanů v nádherných rouchách, senátorů, kněží a nahých bakchantek s věnci na hlavách a se džbány vína v rukou, zčásti opilých a vyrážejících divoké výkřiky. Vedle nich hráli hudebníci, přestrojeni za fauny a satyry, na kithary, formingy, píšťaly a rohy.
Na jiných vozech jely matróny a římské dívky, rovněž opilé a do půl těla obnažené. Vedle kvadrig potřásali akrobaté thyrsy, ověnčenými stuhami, jiní tloukli zase do bubínků nebo sypali na cestu květiny. Celý ten velkolepý průvod táhl nejširší zahradní alejí, špalírem kouře a lidských pochodní, vřeště “Evoe!”. Caesar, ve společnosti Tigellinově a Chilónově, jehož zděšením se chtěl bavit, sám řídil koně, a jeda co noha nohu mine, pozoroval hořící těla a zároveň naslouchal výkřikům lidu. Jak tak stál na vysoké zlaté kvadrize, obklopen lidským mořem, které se mu klanělo až k zemi, v záři ohně, na hlavě zlatý věnec cirkového vítěze, převyšoval svou hlavou dvořany i davy, takže vypadal jako obr. Jeho odporné paže, natažené s opratěmi před tělo, jako by žehnaly lidu. Na tváři a v přimhouřených očích mu hrál úsměv. Skvěl se nad lidmi jako slunce nebo jako bůh, strašný sice, ale nádherný a mocný.
Tu a tam se zastavoval, chtěje si důkladně prohlédnout buďto nějaké děvče, jejíž lůno se začínalo škvařit v plamenech, anebo křečemi zkřivenou dětskou tvářičku, a pak jel zase dále, veda za sebou šílený a rozdováděný průvod. Chvílemi se klaněl lidu, hned se zase nakláněl dozadu, přitahoval opratě a bavil se s Tigellinem. Nakonec, když dojel k veliké fontáně na křižovatce dvou cest, vystoupil z kvadrigy, a pokynuv svým společníkům, smísil se s davem.
Přivítali ho provoláváním a potleskem. Bakchantky, nymfy, senátoři, augustiáni, kněží, fauni, satyři a vojáci jej v okamžení obklopili šíleným rojem a on, po jednom boku Tigellina, po druhém Chilóna, obcházel fontánu, okolo níž planulo několik desítek pochodní, zastavoval se před každou a vyjadřoval své názory o obětech anebo se posmíval starému Řekovi, v jehož tváři se zračilo bezmezné zoufalství.
Konečně stanuli před vysokým sloupem, ověnčeným myrtou a zavinutým do svlačců. Rudé jazyky plamenů sahaly už ke kolenům oběti, jejíž tvář nebylo však možno ihned rozeznat. protože hořící čerstvé ratolesti ji zahalily dýmem. Po chvíli však rozvál lehký noční větřík kouř a odhalil hlavu starce s šedivými vousy, splývajícími na prsa.
Chilón se při tomto pohledu svinul pojednou v klubko jako raněný had a z úst se mu vydral výkřik, podobný spíše krákání než lidskému hlasu:
“Glaukos! Glaukos!”
Skutečně. Z hořícího sloupu hleděl naň Glaukos.
Žil ještě. Tvář, vyjadřující bolest, měl skloněnu, jako by si chtěl ještě naposled prohlédnout svého kata, který ho zradil, zbavil ho ženy a dětí, přivedl na něj vraha, a když mu to vše bylo ve jménu Kristově odpuštěno, vydal ho ještě jednou do rukou katanů. Nikdy dosud člověk člověku neublížil strašněji a krvavěji.
A nyní hořela oběť na smolném sloupu a kat stál u jeho nohou. Glaukovy oči se neodvracely od Řekovy tváře. Chvílemi je zacláněl dým, ale sotva zavanul větřík, Chilón opět viděl ty zřítelnice, upřené na něj.
Zvedl se a chtěl prchnout, ale nebyl s to. Zdálo se mu pojednou, že má nohy z olova a že ho jakási neviditelná ruka drží nadlidskou silou u tohoto sloupu. Strnul.
Cítil jen, že se v něm něco dovršuje, že se v něm něco trhá, že má už dost mučení a krve, že se blíží konec života a že všechno kolem mizí, že mizí caesar, dvůr i davy a že ho obklopuje jen jakási temná, strašná, černá prázdnota, v níž vidí jen tyto oči mučedníka, oči vyzývající jej na soud. A Glaukos, skláněje hlavu níž a níže, díval se bez ustání. Přítomní diváci vytušili, že mezi těmi dvěma se něco odehrává, avšak smích jim odumřel na rtech, protože v Chilónově obličeji bylo něco strašného: zkroutila jej taková úzkost a taková bolest, jako by plamenné jazyky pálily jeho vlastní tělo. Pojednou se zapotácel, a vztáhnuv ruku vzhůru, zvolal strašným, drásavým hlasem:
“Glauku! Ve jménu Kristově! Odpusť!”
Kolem vše utichlo. Lidi zamrazilo a všechny zraky se mimoděk pozvedly vzhůru.
Mučedníkova hlava se mírně pohnula a pak uslyšeli z vrcholu stožáru hlas, podobající se zaúpění:
“Odpouštím!”
Chilón zavyl jako divoké zvíře a vrhl se tváří k zemi. Pak nabral do obou hrstí hlínu a nasypal si ji na hlavu. Plameny zatím vyšlehly do výše, zachvátily Glaukova prsa a obličej, rozpletly myrtovou korunu na jeho hlavě a sežehly stuhy na vrcholku stožáru, který se celý rozzářil velikým, jasným světlem.
Avšak Chilón se po chvíli zvedl s tak změněnou tváří, že se augustiánům zdálo, že mají před sebou jiného člověka. Oči mu plály neobvyklým leskem, ze svraštělého čela vyzařovalo nadšení; Řek, před chvílí ještě neduživý stařec, vypadal teď jako nějaký kněz, který hodlá z božího pověření odhalit neznámé pravdy.
“Co se to s ním stalo? Zešílel!” ozval se hlas.
On se však otočil k davům, a vztáhnuv pravou ruku, začal volat či spíše křičet tak hlasitě, aby jeho hlas uslyšeli nejen augustiáni, nýbrž i lid:
“Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hynou nevinní a že žhářem je – tady ten!”
A ukázal prstem na Nerona.
Chvíli bylo ticho. Dvořané strnuli. Chilón stál ještě stále s nataženou, chvějící se paží a s prstem ukazujícím na caesara. Pojednou se strhl zmatek. Dav se jako hladina rozbouřená nenadálým vichrem vrhl ke starci, chtěje si ho lépe prohlédnout. Tu a tam se ozvaly výkřiky: “Držte ho!”, jinde zase: “Běda nám!” V davu se ozvalo hvízdání a volání: “Ahenobarbus! Matkovrah!
Žhář!” Chaos vzrůstal každým okamžikem. Bakchantky, ječíce, jako by je na nože bral, začaly uskakovat za vozy. Pojednou se skácelo několik propálených sloupů rozchrstávaje kolem dokola jiskry, což ještě zvětšilo zmatek. Oslepený, namačkaný lidský proud strhl Chilóna a odplavil ho dále do zahrady.
Sloupy se už začaly propalovat všude a padaly napříč cest, naplňujíce aleje dýmem, jiskrami, čmoudem spáleného dřeva a lidského tuku. Uhasínaly bližší i vzdálenější ohně. Zahrady potemněly. Davy, zneklidněné, posupné a ustrašené, tlačily se k branám. Zvěst o tom, co se událo, šla od úst k ústům, změněná a zveličená. Jedni vyprávěli, že caesar omdlel, druzí zase, že se sám přiznal, že dal zapálit Řím, jiní, že se těžce roznemohl, další konečně, že ho napůl mrtvého odvezli na voze. Tu a tam se ozývaly hlasy soucitu s křesťany.