“Nezapálili Řím, proč tedy tolik krve, mučení a nespravedlnosti? Nebudou se bohové mstít za nevinné oběti? A jakými piaculy je budeme moci zase udobřit?”
Slova “innoxia corpora” se ozývala častěji a častěji.
Ženy hlasitě litovaly děti, jichž bylo tolik hozeno divokým šelmám, přibito na kříže anebo upáleno v těchto prokletých zahradách! A soucit se nakonec měnil ve zlořečení caesarovi a Tigellinovi. Avšak byli i takoví, kteří se znenadání zastavovali a kladli sobě nebo druhým otázku: “Co je to za boha, že dává tolik síly ve chvíli muk a smrti?” A vraceli se pak domů v zadumání…
Chilón se ještě nějakou chvíli potloukal zahradami, nevěda kam jít a kam se obrátit. Nyní se cítil opět bezmocným, neduživým a nemocným starcem. Občas klopýtal o nedohořelá těla, vrážel do zuhelnatělých sloupů, které za ním posílaly snopy jisker, chvílemi zase usedal a rozhlížel se kolem nepřítomnýma očima.
Zahrady se pohroužily už téměř v úplnou tmu; jen mezi korunami stromů proplouval bledý měsíc, osvětlující neskutečným světlem aleje, zčernalé sloupy ležící napříč cest a ohořelé zbytky obětí, změněných teď v beztvaré hroudy. Starému Řekovi se však zdálo, že v měsíci vidí Glaukův obličej a že jeho oči naň ještě stále hledí, a proto se schovával před světlem. Konečně však přece jen vystoupil ze stínu a proti své vůli, jakoby tažen jakousi tajemnou silou, zamířil k fontáně, u níž vydechl duši Glaukos.
Vtom se jakási ruka dotkla jeho ramene.
Stařec se otočil, a spatřiv před sebou neznámého člověka, zvolal vyděšeně:
“Kdo je to? Kdo jsi?”
“Apoštol Pavel z Tarsu.”
“Já jsem proklatec! Co chceš?”
A apoštol odpověděclass="underline"
“Chci tě spasit.”
Chilón se opřel o strom.
Nohy se pod ním třásly a paže mu visely bezvládně podél těla.
“Pro mne není spasení!” řekl temně.
“Zdali jsi slyšel, že Bůh odpustil kajícímu se lotrovi na kříži?” zeptal se Pavel.
“A víš, co já jsem učinil?”
“Viděl jsem tvou bolest a slyšel jsem, jak jsi vydal svědectví o pravdě.”
“Ó pane!”
“A jestliže ti v hodině mučednické smrti odpustil Kristův služebník, jak by ti mohl neodpustit Kristus?”
Chilón se však chytil za hlavu, jako by se pominuclass="underline"
“Odpuštění! Pro mne odpuštění!”
“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” odpověděl apoštol.
“Pro mne?” opakoval Chilón.
A začal sténat jako člověk, jemuž došly síly, aby mohl ovládnout bolest a muka. A Pavel řekclass="underline"
“Opři se o mne a pojď se mnou.”
A podepřev ho, šel s ním ke křižovatce alejí, řídě se šuměním fontány, která jako by v nočním tichu plakala nad těly umučených.
“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” opakoval apoštol.
“Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě, že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách.
A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá hranic ani konce. Tys trpěl před Glaukovým sloupem a Kristus viděl tvé utrpení. Tys řekl, nedbaje, co tě může potkat zítra: On je žhářem! a Kristus si zapamatoval tvá slova. Minula totiž zloba tvá i lživost a v srdci ti zůstala jen bezmezná lítost… Pojď za mnou a poslouchej, co ti pravím: I já jsem ho nenáviděl a pronásledoval jeho vyvolené. Já jsem ho nechtěl a nevěřil jsem v něho, dokud se mi nezjevil a nepovolal mě. A od té doby je on mou láskou. A nyní navštívil utrpením, úzkostmi a bolestí tebe, aby tě zavolal k sobě. Tys ho nenáviděl, on tě však miloval. Tys posílal jeho vyznavače na mučení, ale on ti chce odpustit a spasit tě.”
Ubožákovým tělem začal otřásat prudký vzlykot, který mu rozdíral duši do nejhlubších hlubin, ale Pavel ho měl ve své moci, ovládal ho a vedl, jak vede voják zajatce.
A za chvíli opět promluviclass="underline"
“Jdi za mnou a já tě zavedu k němu. Proč bych jinak chodil za tebou? On mi však přikázal, abych shromažďoval duše lidské ve jménu lásky, plním tedy jeho příkaz. Ty se domníváš, že jsi prokletý, ale já ti pravím: Uvěř v něho a čeká tě spasení. Ty si myslíš, že on tě nenávidí, ale já ti pravím ještě jednou, že on tě miluje. Pohlédni na mne! Dokud jsem neznal jeho, neměl jsem nic než zlobu, která se usídlila v mém srdci, ale nyní mi jeho láska nahradí otce i matku, bohatství i panování. V něm je jediné útočiště, on jediný sečte tvou lítost, shlédne na nouzi tvou, zbaví tě úzkosti a pozvedne tě k sobě.”
Chilón padl se zaúpěním na kolena, a ukryv tvář v dlaních, zůstal tak bez hnutí. Pavel však zvedl obličej k hvězdám a začal se modlit:
“Pane, shlédni na tohoto ubožáka, na lítost jeho, na slzy a utrpení jeho! Pane milosrdenství, jenžto jsi prolil krev za hříchy naše, ve jménu smrti své a zmrtvýchvstání svého – odpusť mu!”
Pak se odmlčel, ale ještě dlouho hleděl ke hvězdám a modlil se.
A vtom se u jeho nohou ozvalo volání, podobné stenu:
“Kriste! Kriste! Odpusť mi!”
A tu přistoupil Pavel k fontáně, nabral do dlaní vody a vrátil se ke klečícímu ubožákovi:
“Chilóne! Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha! Amen!”
Chilón zvedl hlavu, rozhodil ruce a zůstal tak bez hnutí. Měsíc ozařoval jasným světlem jeho bílé vlasy a stejně bílou tvář, která znehybněla, jako by byla mrtvá anebo vytesaná z kamene. Okamžiky míjely jeden za druhým; z velkých ptačích klecí v Domitiiných zahradách se začalo ozývat kohoutí kokrhání, ale on ještě stále klečel, podoben náhrobnímu pomníku.
Konečně se vzpamatoval, vstal, a otočiv se k apoštolovi, zeptal se:
“Co mám dělat před smrtí, pane?”
I Pavel se probudil ze zamyšlení nad tou nesmírnou mocí, které neodolala ani taková povaha, jakou má tento Řek, a odpověděclass="underline"
“Doufej a vydej svědectví o pravdě!”
Pak spolu odešli. U bran zahrady apoštol ještě jednou požehnal starci a pak se rozloučili. Přál si to sám Chilón, protože předvídal, že po tom, co se stalo, dají ho caesar a Tigellinus stíhat.
A nemýlil se. Když se vrátil, našel svůj dům už obklíčen praetoriány, kteří se ho zmocnili a za Scaevinova velení zavedli na Palatin.
Caesar se už odebral k odpočinku, ale Tigellinus čekal, a když spatřil nešťastného Řeka, přivítal ho s klidnou, ale zlověstnou tváří…
“Dopustil ses zločinu urážky majestátu,” řekl mu, “a trest tě nemine. Ale prohlásíš-li zítra v amfiteátru, že jsi byl opilý a šílený a že původci požáru jsou křesťané, budeš jen zmrskán a poslán do vyhnanství.”
“Nemohu, pane!” odpověděl Chilón.
Tigellinus k němu přistoupil pomalým krokem a zeptal se ho přidušeným, ale strašlivým hlasem:
“Jak to, že nemůžeš, řecký pse? Což jsi nebyl opilý a což nechápeš, co tě čeká? Pohleď tam!”
A po těchto slovech ukázal do kouta atria, kde v šeru stáli u dlouhé dřevěné lavice čtyři nehybní thráčtí otroci s provazy a kleštěmi v rukou.
Chilón však odpověděclass="underline"
“Nemohu, pane!”
Tigellina se začínal zmocňovat vztek, ale ovládl se ještě.
“Viděl jsi,” zeptal se, “jak umírají křesťané? Chceš zemřít také tak?”
Stařec zvedl pobledlý obličej; chvíli se jeho rty pohybovaly bezhlase, ale pak odpověděclass="underline"
“I já věřím v Krista!”
Tigellinus naň užasle pohlédclass="underline"
“Pse, ty jsi opravdu zešílel!”