A Vinicius, třebaže si předsevzal, že se jí bude vyptávat klidně, chytil se znovu za hlavu a začal opakovat, tvář staženou bolestí a hněvem:
“Je pryč! Unesli ji cestou!”
Za chvíli se však vzpamatoval, přiblížil svůj obličej k tváři Akté a hovořil skrz zaťaté zuby:
“Akté… Je-li ti život milý, nechceš-li se stát příčinou neštěstí, jaké si vůbec nedovedeš představit, řekni mi pravdu: unesl ji caesar?”
“Caesar nevyšel včera vůbec z paláce.”
“Při stínu tvé matky, při všech bozích! Není Lygie v paláci?”
“Při stínu mé matky, Marku, není v paláci a caesar ji neunesl. Včera onemocněla malá Augusta a Nero se nevzdálil ani na krok od její kolébky.”
Vinicius si oddychl. To, co se mu zdálo nejstrašnější, přestalo mu hrozit.
“Pak ji tedy,” řekl, posadiv se na lavičku a zatínaje pěsti, “unesli Aulovi lidé, a jestliže je tomu tak, pak běda jim!”
“Aulus Plautius tu byl dnes ráno. Nemohl se se mnou setkat, protože jsem byla zaneprázdněna u dítěte, ale vyptával se na Lygii Epafrodita a jiných lidí z caesarových služebníků a pak řekl, že ještě přijde, aby se setkal se mnou.”
“Chtěl od sebe odvrátit podezření. Kdyby nevěděl, co se stalo s Lygií, byl by ji přišel hledat do mého domu.”
“Nechal mi tu na tabulce několik slov, z kterých poznáš, že ví, že caesar odvedl Lygii z jeho domu na tvou a Petroniovu žádost a že se domníval, že ti ji odešlou, a byl tedy dnes ráno ve tvém domě, kde mu řekli, co se stalo.”
Po těchto slovech šla do cubicula a za chvíli se vrátila s tabulkou, kterou jí tu nechal Aulus.
Vinicius tabulku přečetl a zmlkl. Zdálo se, že Akté čte v jeho zachmuřeném obličeji, co si právě myslí, protože po chvíli řekla:
“Ne, Marku. Stalo se to, co chtěla sama Lygie.”
“Tys věděla, že ona chce utéci?” vybuchl Vinicius.
Akté pohlédla na něho svýma zamženýma očima téměř přísně.
“Věděla jsem, že se nechce stát tvou souložnicí.”
“A čím jsi byla celý život ty?”
“Já jsem byla předtím otrokyně.”
Avšak Vinicius se nepřestal bouřit. Caesar mu daroval Lygii, nemusí se tedy ptát, čím byla dříve. Najde ji, i kdyby pod zemí byla, a udělá z ní, co se mu zlíbí.
Ano! Bude jeho souložnicí. Dá ji zmrskat, kolikrát se mu jen bude chtít. Až se mu zprotiví, daruje ji poslednímu ze svých otroků anebo ji nechá otáčet žernovy na statcích v Africe. Bude ji teď hledat a najde ji jen proto, aby ji mohl potupit, zdeptat, pokořit.
Rozohňoval se víc a více a ztrácel veškerou soudnost do té míry, že i Akté poznala, že slibuje ve svých výhrůžkách více, než bude s to dodržet, a že z něho mluví hněv a bolest. S bolestí by snad měla soucit, avšak to, že tak zcela ztratil míru, vyčerpalo její trpělivost, takže se ho nakonec zeptala, proč k ní vlastně přišel.
Vinicius nebyl s to okamžitě odpovědět. Přišel k ní, protože chtěl, protože se domníval, že mu dá nějaké zprávy, ale když se to tak vezme, přišel vlastně za caesarem a k ní šel jen proto, že k němu nemůže. Lygie se svým útěkem zprotivila caesarově vůli, Vinicius tedy caesara uprosí, aby ji dal hledat po celém městě a po celém státě, i kdyby k tomu měl použít všech legií a prohledat jeden po druhém každý dům v impériu.
Petronius podepře jeho prosbu a hledání započne ještě dnes.
Na to řekla Akté:
“Měj se na pozoru, abys ji neztratil navždy, a to právě tehdy, jakmile ji z caesarova rozkazu najdou.”
Vinicius svraštil obočí.
“Co to má znamenat?” zeptal se.
“Poslouchej, Marku! Včera jsme byly s Lygií ve zdejších zahradách a potkaly jsme Poppaeu a s ní malou Augustu, kterou nesla černoška Lilith. Večer se dítě roznemohlo a Lilith tvrdí, že bylo uhranuto a že je uhranula ta cizinka, kterou potkaly v zahradách. Jestliže se dítě uzdraví, zapomenou na to, ale jestliže ne, Poppaea první nařkne Lygii z kouzel a pak, kdekoli ji najdou, nebude pro Lygii záchrany.”
Nastala chvilka mlčení. Pak se ozval Vinicius:
“A možná, že ji skutečně uhranula? Že uhranula i mne?”
“Lilith tvrdí, že se dítě rozplakalo ihned potom, co s ním přešla kolem nás. A je to pravda! Rozplakalo se.
Asi je vynesli do zahrad už nemocné. Marku, hledej Lygii sám, kde chceš, ale pokud se malá Augusta neuzdraví, nemluv o ní s caesarem, protože na ni přivoláš Poppaeinu pomstu. Lygiiny oči se pro tebe naplakaly už dost a kéž všichni bohové teď ochraňují její ubohou hlavu!”
“Ty ji máš ráda, Akté?” zeptal se Vinicius zachmuřeně.
V očích propuštěnkyně se zaleskly slzy.
“Ano. Zamilovala jsem si ji.”
“Protože se ti neodvděčila nenávistí, jak to udělala mně.”
Akté naň chvíli hleděla, jako by váhala nebo jako by se chtěla přesvědčit, mluví-li upřímně, a potom odpověděla:
“Člověče prchlivý a slepý! Ona tě milovala!”
Vinicius vyskočil pod vlivem těchto slov jako posedlý. To není pravda! Nenáviděla ho. Jak to může Akté vědět. Snad se jí Lygie nesvěřila, když se přece znaly sotva jeden den? Co je to za lásku, která dává přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem, kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má rozumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulově domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí, ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že zemře s nenávistí v srdci.
Avšak nyní vybuchla pobouřeně zase Akté, ta obvykle bázlivá a mírná žena. A co udělal on, aby si ji získal? Místo aby se šel poklonit Aulovi a Pomponii a požádal o Lygii, vzal dítě rodičům lstí.
Chtěl ji učinit ne svou manželkou, nýbrž souložnicí, ji, chovanku ctihodného domu, ji, královskou dceru. A dal ji odvést do tohoto domu zločinu a prostopášnosti, poskvrnil její nevinné oči pohledem na nestoudnou hostinu, jednal s ní jako s děvkou. Cožpak zapomněl, jaký je Aulův dům a jaká je Pomponia Graecina, která Lygii vychovala? Cožpak nemá dost rozumu, aby přišel na to, že to jsou ženy jiné než Nigidia, než Calvia Crispinilla, než Poppaea a než všechny ostatní, s nimiž se setkává v caesarově domě? Cožpak nepochopil okamžitě, když spatřil Lygii, že je to čistá dívka, která dá přednost smrti před hanbou? Jak může vědět, které bohy Lygie vyznává a zda to nejsou bozi lepší, než je nestoudná Venuše nebo než Iris, kterou uctívají prostopášné Římanky? Ne! Lygie se jí nesvěřovala, ale řekla jí, že záchranu očekává od něho, od Vinicia; doufala, že jí Vinicius vyprosí na caesarovi návrat domů a že ji vrátí Pomponii. A když o tom hovořila, červenala se jako děvče, které miluje a důvěřuje. I její srdce tlouklo pro něho, ale on sám ji vylekal, odradil, pobouřil. Ať si ji tedy teď hledá s pomocí caesarových vojáků, ale ať si uvědomí, že jestliže Poppaeino dítě zemře, padne podezření na Lygii a nic ji nezachrání před záhubou.
Viniciovým hněvem a bolestí se začalo prodírat vzrušení. Zpráva, že ho Lygie milovala, otřásla jím do hloubi duše. Vzpomněl si na ni, jak v zahradě Aulova domu naslouchala jeho slovům s ruměncem na tváři a s očima plnýma světla. Zdálo se mu, že tenkrát jej skutečně začínala milovat, a pojednou se ho zmocnil pocit jakéhosi nesmírného štěstí, stokrát většího než to, po kterém toužil. Uvědomil si, že ji skutečně mohl mít, a ke všemu ještě jako ženu, která by ho milovala.