“Ano, pane.”
“A co ti věštil?”
“Že mne potká bolest i štěstí.”
“Bolest tě potkala včera z Teiresiovy ruky, mělo by tedy přijít i štěstí.”
“Už přišlo, pane.”
“Jaké?”
A Euniké tichounce zašeptala: “Zůstala jsem.”
Petronius položil ruku na její zlatou hlavu.
“Dobře jsi mi dnes urovnala záhyby, mám z tebe radost, Euniké.”
Oči Euniké se pod tím dotekem v okamžiku potáhly mlhou štěstí a její hruď se začala rychle zvedat a klesat.
Avšak Petronius s Viniciem odešli do atria, kde na ně čekal Chilón Chilonides. Když je spatřil, hluboce se jim poklonil. Při vzpomínce na včerejší domněnku, že by to snad mohl být milenec Euniké, objevil se Petroniovi kolem rtů úsměv. Člověk, který stál před ním, nemohl být milencem žádné ženy. V té prapodivné figurce bylo něco odporného a směšného zároveň. Nebyl starý: v jeho rozčepýřeném vousu a kudrnaté kštici prosvítal šedivý vlas jen tu a tam. Břicho měl vpadlé, záda tak shrbená, že se na první pohled zdál hrbatý, a nad oním hrbem se tyčila velikánská hlava s opičí, ale zároveň i liščí tváří a s pronikavýma očima. Jeho nažloutlá pleť byla poseta vřídky a nos, který jimi byl pokryt docela, mohl svědčit o přílišné zálibě v láhvi.
Zanedbaný šat, sestávající z tmavé tuniky, utkané z kozí vlny, a ze stejného děravého pláště, hovořil o skutečné anebo předstírané nouzi. Petronius si při pohledu na něj vzpomněl na homérovského Thersita, a tak, když odpověděl pokynutím ruky na jeho poklonu, řekclass="underline"
“Buď vítán, božský Thersite! Jak se vede tvým boulím, které ti způsobil před Trójou Ulixes, a jak se vede jemu samému na Elysijských polích?”
“Urozený pane,” odpověděl Chilón Chilonides, “nejchytřejší z mrtvých, Ulixes, posílá po mně nejmoudřejšímu ze žijících, Petroniovi, pozdravení a prosbu, aby zahalil mé vředy do nového pláště.”
“Při Hekaté Triformis!” zvolal Petronius, “ta odpověď stojí za plášť…”
Avšak další rozhovor přerušil netrpělivý Vinicius, který se zeptal bez okolků:
“Víš přesně, do čeho se pouštíš?”
“Jestliže dvě familie ve dvou velkolepých domech nemluví o ničem jiném a jestliže to po nich opakuje polovička Říma, není těžké to vědět,” odpověděl Chilón. “Včera v noci byla unesena dívka, vychovaná v domě Aula Plautia, jménem Lygie nebo vlastně Kallina, kterou přenášeli tví otroci, ó pane, z caesarova paláce do tvé insuly, a pokud jde o mne, beru na sebe úkol najít ji ve městě, anebo jestliže je opustila – to je však málo pravděpodobné – říci ti, urozený tribune, kam utekla a kde se ukryla.”
“Dobře!” řekl Vinicius, jemuž se líbila důkladnost odpovědi. “Jaké k tomu máš prostředky?”
Chilón se chytrácky usmáclass="underline"
“Prostředky máš, pane, ty, já mám jenom rozum.”
Petronius se usmál také, byl totiž se svým hostem naprosto spokojen.
“Tenhle člověk může to děvče najít,” pomyslil si.
Vinicius však svraštil srostlé obočí a řekclass="underline"
“Nuzáku, jestliže mě tu podvádíš kvůli odměně, dám tě utlouci klacky.”
“Jsem filozof, a filozof nemůže toužit po odměně, zvláště ne po takové, jakou velkomyslně nabízíš.”
“Ach, ty jsi filozof?” zeptal se Petronius. “Euniké mi povídala, že jsi lékař a věštec. Odkud znáš Euniké?”
“Přišla si ke mně pro radu, protože má sláva se dostala k jejímu sluchu.”
“Jakou radu chtěla?”
“Proti lásce, pane. Chtěla se vyléčit z neopětované lásky.”
“A vyléčil jsi ji?”
“Udělal jsem ještě více, pane, dal jsem jí totiž amulet, který zaručuje, že láska bude opětována.
V Pafu na Kypru je chrám, ó pane, v němž je uložen Venušin pás. Dal jsem jí z tohoto pásu dvě nitky uložené v mandlové skořápce.”
“A dal sis dobře zaplatit?”
“Za opětovanou lásku nelze nikdy zaplatit dost dobře. A já, protože mi na pravé ruce chybějí dva prsty, šetřím na otroka-scribu, který by sepisoval mé myšlenky a zachoval mé učení světu.”
“Ke které škole patříš, božský mudrče?”
“Jsem kynik, pane, protože mám děravý plášť; jsem stoik, protože nouzi snáším trpělivě, a jsem peripatetik, protože nemaje lektiku chodím od vinaře k vinaři pěšky a cestou vyučuji ty, kdož slíbí, že mi zaplatí džbánek.”
“A nad džbánkem se ovšem měníš v rétora?”
“Herakleitos řekclass="underline" ,Všechno teče.’ A můžeš, pane, popřít, že víno je tekutina?”
“A hlásá také, že oheň je bůh; a tento bůh hoří na tvém nose.”
“A božský Diogenes z Apollonie hlásal, že podstatou věcí je vzduch a čím je vzduch teplejší, tím dokonalejší bytosti vytváří; z nejteplejšího vzduchu vznikají duše mudrců. A protože na podzim přicházejí chladna, ergo musí opravdový mudřec zahřívat duši vínem… Nemůžeš totiž popřít ani to, pane, že džbánek – byť jen bryndy z okolí Capuy nebo Telesie – rozproudí teplo do všech kostí pomíjejícího lidského těla.”
“Chilóne Chilonide, kde je tvá vlast?”
“Na pobřeží Ponta Euxeina. Pocházím z Mesembrie.”
“Chilóne, jsi velký muž!”
“A zneuznaný!” dodal melancholicky mudřec.
Avšak Vinicius opět znetrpělivěl. Zlákán nadějí, která mu vysvitla, byl by chtěl, aby Chilón vyrazil na výpravu okamžitě, a celý ten rozhovor se mu zdál jen zbytečnou ztrátou času, pro kterou se na Petronia zlobil.
“Kdy zahájíš pátrání?” oslovil Řeka.
“Už jsem zahájil,” odpověděl Chilón. “A zatímco jsem tady, co odpovídám na tvé vlídné otázky, pátrám také. Důvěřuj mi jen, šlechetný tribune, a věz, že kdyby se ti ztratil řemínek od obuvi, dovedl bych najít i ten řemínek anebo toho, kdo jej na ulici zvedl.”
“Používali tě už k takovým službám?” zeptal se Petronius.
Řek zvedl oči ke stropu:
“Dnes si lidé příliš málo váží ušlechtilosti a moudrosti, aby dokonce i filozof nemusil hledat jiné prostředky k životu.”
“A jaké prostředky máš ty?”
“Vědět všechno a posloužit zprávami těm, kdož po nich touží.”
“A kdož za ně platí?”
“Ach pane, musím si koupit písaře. Jinak zemře má moudrost zároveň se mnou.”
“Jestliže sis však dosud neušetřil ani na nový plášť, nebudou asi tvé zásluhy tak příliš znamenité.”
“Skromnost mi brání, abych je vyzdvihoval. Ale uvědom si, pane, že dnes už nejsou takoví dobrodinci, jakých bylo kdysi plno a pro které bylo stejně příjemné odměnit zásluhu zlatem jako spolknout ústřici z Puteol. Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lidská vděčnost. Jestliže tu a tam uteče ceněný otrok, kdo ho najde, ne-li jediný syn mého otce? Jestliže se na zdech objeví nápisy na božskou Poppaeu, kdo označí pachatele? Kdo vyhrabe u knihkupce báseň na caesara? Kdo oznámí, co se mluví v domech senátorů a rytířů? Kdo nosí dopisy, které lidé nechtějí svěřit otrokům, kdo poslouchá novinky u dveří lazebníků, před kým nemají žádné tajemství vinaři a pekařští pomocníci, komu důvěřují otroci, kdo dovede skrz naskrz prokouknout každý dům od atria až do zahrady? Kdo zná všechny ulice, uličky, skrýše, kdo ví, co si povídají lidé v thermách, v cirku, na trzích, ve školách lanistů, v boudách obchodníků s otroky, ba dokonce i v harenariích?”
“Pro bohy, dost, šlechetný mudrče!” zvolal Petronius. “Nebo se utopíme ve tvých zásluhách, ve tvé ctnosti, moudrosti a výmluvnosti. Dost! Chtěli jsme vědět, kdo jsi, a víme to!”
Avšak Vinicius byl rád; pomyslil si totiž, že tento člověk, puštěný jednou po stopě, neustane – podobně jako slídicí pes -, dokud nenajde skrýš.